Květen 2012

Setkání V. Bureše s Leonem Degrellem

MUDr. Jaroslav Lhotka

...

(26)

Nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi. Bylo to v době První republiky, kdy jsem poprvé četl v „Národních listech“ o vítězství strany Rexistů v prohnilém liberalismu Belgie a o jejich vůdci Leonu Degrellovi, jak se za ním houfovaly tisíce studentů, kteří chtěli změnu řádu. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že se s tímto fešákem ze strany pravicových křesťanů za paradoxních okolností setkám, přičiněním nahodilého Valona při nasazení v Reichu.

Jednoho rána po páté hodině, po náletu, jsem šel do práce v továrně Borsig-lokomotivwerke. Před vrátnicí lágru jsem u hlohového plotu našel náprsní tašku a v ní všechny dokumenty, včetně měsíčních lístků na potraviny, kuřivo, šatenku a roční lístek na brambory. Byla červené barvy a vzal jsem ji sebou. V šatně jsem ji prohlédl a dal svému parťákovi, Němci, do úschovy, aby mi ji někdo neukradl. Večer po 7. hodině jsem šel hledat jejího majitele Josefa Kutsema. Zaklepal jsem na dveře a když se ozvalo německé „Herein!“, otevřel jsem dveře a zeptal jsem se německy, zda tu bydlí Josef Kutsem. „To jsem já!“ odpověděl a pokračoval v němčině, co si jako přeji. „Nic, jenom jdu za vámi s vašimi doklady a lístky, co jste ztratil u vrátnice, kde jsem je našel.“ Objal mě a řekl: „Stal se zázrak! Právě vařím brambory.“ Byl rád, že jsem mu vrátil všechny dokumenty i s náprsní taškou a ptal se mne, co jsem zač. Řekl jsem, že Čech, nasazený do Reichu. Ustrnul, koukal na mě jako na zjevení a odpověděl opět německy: „Nekecej! Já jsem tvé bratry už prokoukl, jsou to většinou zloději. No, ale výjimky jsou všude!“ Podal mi ruku a řekl: „Von heute Kamaraden! Verstanden Sie?“ A tak jsem měl nového kamaráda s velkým K. Byl to urostlý chlap, jenž sloužil půl roku v SS Walonien a bojoval v Rusku proti bolševikům. Propustili ho z legionu ze zdravotních důvodů a pak šel pracovat jako mechanik do továrny, kde byl ve výdejně nářadí.

První sobotu v lednu 1944 přišel za mnou, zda s ním chci jet na Fridrichstrasse, že jde navštívit rekonvalescenty z divize a že tam bude i jeho bývalý velitel Leon Degrelle. Zvědavosti jsem neodolal a jel jsem s ním Berlínem. Zapadli jsme do restaurace II. třídy, kam se pomalu trousili různě obvazy zafáčovaní vojáci a důstojníci. Za chvíli vešel do dveří vysoký plukovník s železným křížem na krku a na levé straně prsou s bronzovým vavřínovým věnečkem s pochodní šikmo položenou zleva doprava. Byl to odznak jejich hnutí. Přišel o francouzské holi, kulhal, levou tvář měl zalepenou náplastí po operaci popálení plamenometem, rovněž tak levou nohu. Byl to Leon Degrelle. Šli jsme oba k němu, Kutsem ho pozdravil a podal mu ruku. On se ho zeptal, kdo jsem. Řekl jsem, že Čech. Ruku mi nepodal, až když Kutsem řekl, že tenhle Čech je dobrý člověk, jak ho poznal zde v Reichu. Pak teprve mi stiskl ruku a začal rozhovor na téma války s bolševiky. „Mezitím, co my jsme krváceli ve válce proti bolševikům, vaši exiloví zbabělci s katolickým knězem upisovali váš národ do nového otroctví. My, Valoni, zde bojujeme ne za Hitlera, ale za záchranu křesťanství v Evropě proti bolševismu, největšímu zlu. Vy si myslíte, že vám někdo pomůže? Nebo si myslíte, že spát za pecí je lépe, než se zbraní bojovat proti Rudé armádě?“

Dodnes, v roce 1996, kdy jsem napsal tuto vzpomínku, vidím před očima jeho krásnou postavu, zkoumavé oči a jeho čepici horských myslivců s Edelweissem. Jeho slova: „My, belgičtí katolíci, nebojujeme za současnou moc, neboť se považujeme za dědice křesťanské evropské kultury, která má staré kořeny a hlubší, než je světská moc. My jsme využili jedinečné příležitosti chopit se zbraně a jít bránit dědictví našich předků, navzdory tomu, že jsme též okupováni. Naše kultura je křesťanská, ne zednářská.“ Potom na závěr mi řekl: „Slyšel jsi, co jsem řekl?“ Já na to: „Rozumím, o co jde.“

Tak jsem dospěl k rozhodnutí nenávidět po celý svůj život komunismus. Generál Francisco Franco dobře věděl, komu poskytnul po válce politický azyl. Já jsem byl na sklonku roku 1945 odsouzen na doživotí, ačkoliv jsem nikoho neudal, jen jsem měl své politické přesvědčení, že pravda je někde úplně jinde, než u nových vítězů soustředěných v Národní frontě vytvořené v exilu, bez vědomí národa. Skončil jsem na lágru Bytíz jako moderní otrok na rubání uranu pro Sověty.

Za války byla v Berlíně větší bezpečnost občanů před vrahy, než po sametové revoluci, plné humanismu, u nás doma. V devadesátých letech vyšla u nás kniha o životě a díle Leona Degrella. Pan Šebek z Historického ústavu Akademie věd napsal do novin „Katolický týdeník“, že tato kniha neměla být vytištěna. A to prý je věřící křesťan. Nikdo z redakce na tento žvást „Kniha, která neměla vyjít“ nezareagoval. To dosvědčuje, kam jsme se v katolických novinách dostali s pravdou. Naši biskupové zaspali jako apoštolové v Getsemanské zahradě, aby vydali Ježíše žoldnéřům. Poté, co jsem letos zhlédl na ČT2 dokument o Leonu Degrellovi, kolaborantu s nacisty, mohu tuto knihu jen a jen doporučit, aby si čtenář utvořil správný názor na PRAVDU.