Leden 2013

Vzpominky kulakova ditete 1 ...

Ross Hedvicek

Snad to nebude prilis neskromne, kdyz napisu, ze jsem dosahl urcite proslulosti. A lide, kteri takto "vejdou ve znamost" se pak casto stavaji tercem osobnich utoku, vetsinou docela idiotskych. Takze mi dovolte si postezovat, ze moje zcela nevyznamna a prumerna "proslulost" je naprosto neumerna nezaslouzene vysoce nadprumernemu mnozstvi utoku na mne. Muzu se smutne "pochlubit" vetsim mnozstvim stalkeru, nenavidicu. pomlouvacu a psychopatu, bytostne upjatych na sledovani toho co kde napisu a nasledneho "vyvraceni" toho co pisu, "uvadeni na pravou miru", pripadnem prohlasovani, ze jsem "lhar", obzvlaste o me vlastni minulosti, coz se snazi dokazovat zverejnovanim (pravych) spisu, ktere na mne kdysi vedla StB. Ale protoze stare spisy, ktere na mne vedla StB nedokazuji nic spatneho, tak si vypomahaji vytvarenim falesnych "dokumentu".

Duchovnim vudcem techto silencu je zdiskreditovany "spisovatel" Tomas Krystlik, ktery k organizaci techto svinstev poskytl jeho blog, pricemz "spinava prace" je provadena ceskymi vlastenci jako Rudi (ja to ctu s tvrdym dlouhym y), pripadne psychopaty jako Werner, Merta nebo Malbeck. Uroven nenavisti je uzasna a nepochopitelna. Zverejnenim StB spisu se nic nedokazalo, prokazala se falesnost meho udajneho "vazaciho aktu" s rozvedkou, fantasmagoricka obvineni, ze jsem pasoval "integrovane obvody z YU" se tez neuchytila, stejne jako vetsina "vasnivych" obvineni, ze "lzu".

Poslednim takovym vykrikem bylo, ze jsem se "lzive" vydaval za "kulakovo dite" a pritom jsem byl udajny "prominent". Coz mne ponouklo k nasledujicimu zavzpominani:

Slovo "kulak", stejne jako "kolchoz", je ruskeho puvodu a na moravskem venkove bylo pouzivano ne v uplne stejne souvislosti jako v Rusku. Kulakem byl nazyvan v podstate kazdy soukromy zemedelec, obzvlaste takovy, ktery odmital vstoupit do JZD (tedy "kolchozu"). Vetsina z nich to eventualne vzdala a jen skutecne tvrde charaktery ten "dobrovolne-povinny" vstup do JZD ustali, casto i za cenu vezeni a zabaveni veskereho majetku. Po navratu z vezeni se pak zivili vzdy necim "nezemedelskym" a jejich rodiny postihovala ruzna mira neprizne "vlady delniku, rolniku a pracujici inteligence".

Muj dedecek Bohumil se na kulaka jasne kvalifikoval, ale vlastne uz v duchode, protoze mu bylo 60 let uz v roce 1950 a tak jeho majetek rozdelil mezi svych 8 deti (6 syny, 2 dcery) a ti uz si to odskakali sami za sebe. I kdyz i dedecka to nejak zastihlo, protoze si ho pamatuji, ze delal vazneho na vaze v JZD, takze ho pak asi nejakym zpusobem do toho JZD vstoupit donutili.

Nejstarsi syn, taky Bohumil, do toho JZD vstoupil, mel male deti a to byl vzdy nejhorsi natlak. Zavreny byl z rodiny akorat stryc Polda Jez (manzel dcery Marie), ktery udajne "komisi", ktera ho prisla do toho JZD vstoupit, oslovil pomoci vidli trojek (celou cestu z Vyskovske ulice az namesti na radnici, az tam je dohnal). A hned byl na Mirove. Jiny stryc, Zdenek Brix (manzel dcery Ruzeny) to ustal bez vstoupeni a bez vezeni a zustal "soukrome hospodaricim rolnikem" az do smrti pred nekolika lety. Teta Ruzena zemrela ve veku 86 let pred 14 dny.

Muj otec byl uplne nejmladsi syn, vstup do JZD odmitl primo kategoricky. Svou karieru tedy zacal PRODLOUZENYM pobytem u PTP (Pomocnych technickych praporu) Tehdejsi tajemnice MNV Kosacka memu otci do "posudku z obce" napsala: "Navrat do obce nezadouci". Podobnost s tim, co psali naciste do papiru Zidum "Rückkehr unerwünscht" vubec neni nahodna. Po propusteni a navratu do Kojetina se opet vyhnul JZD, kdyz mu kamarad z detstvi Polda Ivan nabidl praci v STS (Strojni Traktorova Stanice). Vsechno se deje v kruhu - muj otec byl v STS a ja jsem dlouho jezdil Cadillacem STS - historie se opakuje. Temer. Kdyz byly STSky v malych mestech po nekolika letech zruseny, tak zamestnance automaticky prebiralo mistni JZD - hrozba JZD byla znova na obzoru. Takze nez by sel do toho JZD, tak muj otec dal vypoved a sel do VZKG do Ostravy, kde se v pomerne pozdnim veku 28 let vyucil "rovnacem pil" - vazne, jeho vyucni list jsem videl. Kolik tech pil narovnal nevim - ale vetsinu zivota ztravil jako svarec.

A pak uz prisla dalsi generace - tedy ja - "kulakovo dite". Z mne neznameho duvodu (pravdepodobne forma natlaku) vydal mistni MNV v Kojetine prikaz, ze mou matku nesmi zadny podnik v Kojetine a okoli zamestnat. Prikaz byl zrusen az zacatkem sedesatych let a matka mohla nastoupit jako delnice do mlyna (ktery mel predtim zakazano ji zamestnat). Z podobneho duvodu jsem ja coby petilety musel dochazet denne do "predskolni skolky" naproti kinu (drive Orlovny, dnesnimu bowlingu), ale nesmel jsem dostavat obedy s ostatnimi detmi (popsal jsem to v jinem clanku) a misto toho jsem byl odeslan si hrat na piskoviste. Bylo to narizeno reditelkou skolky Kolkovou, manzelkou Franty Kolka (oba se leta pozdeji producirovali v osmasedesatem u tretiho staveni sochy Masaryka u nadrazi). Kdyz byla moje matka protestovat na MNV, bylo ji receno, ze jsem spatneho tridniho puvodu. Nevzpominam si, ze by tam bylo pouzito vyrazu "kulakovo dite" - matka by mi to rekla. Vzpominala na to casto. Sralo ji to (a opravnene) i o 40 let pozdeji.

A pak jsem zacal chodit do ZDS na ulici Svatopluka Cecha v Kojetine, to je ta u kostela a primo umerne s tim jak jsem rostl, tak i ubyvalo krivd, ktere by se mi mohly udat. Ve veku 15 let, na konci devate tridy jsem mel 198 cm a 100kg a nikdo mi uz nekrivdil, byt jsem porad byl puvodem to "kulakovo dite".

V prvni tride jsem dostal tridni Ludmilu Hermanovou, kterou jsem po par dnech sokoval tim, ze uz jsem umel cist (knihovnice pani Mala z Mestske lidove knihovny Kojetin na Okresnim dome o tom sice vedela aspon rok, ale mlcela). Ani Mirek Brazdil a ani Pavel Matousek neumeli hned cist. A ucitelce Hermanove jsem tim nejak utkvel v hlave a kdyz se o devet let pozdeji (v nasich 15 letech) s nami loucila, tak velmi dramaticky vyhlasila (ona byla vzdy extremne dramaticka), ze za celou jeji karieru mela jen dva mimoradne inteligentni zaky. Prave onoho Pavla Matouska, ze ktereho se stal lekar, chirurg a zilni specialista a ma Audi A8. Potkal jsem ho letos na jare a zda se, ze spolu vychazime dobre. Tim druhym jsem byl ja.

Proc bych mel byt tim druhym ocenenym zrovna ja, jsem nechapal. Pavel Matousek mel vzdy same jednicky, dokonce i z telocviku, coz jsem mu zavidel. Ja jsem mel jednicku tak maximalne z cestiny, v seste tride jsem mel i ctyrku z chemie (ale myslim, ze jen v pololeti). Asi na mne videla tu mou predcasnou zachmurenost a ze si porad slapu do rytmu sveho vlastniho bubnu. I s ucitelkou Hermanovou jsem se pred par lety potkal a i kdyz ji tehdy muselo byt aspon devadesat, tak si vsechno pamatovala.

Ucitelka Hermanova byla i ta, co mne tak v pate nebo seste tride chytila za vlasy a tloukla mi hlavou o zed, protoze jsem ja zrovna ztloukl Jendu Kozaka. On si zacal, chtel mi dat na hubu a myslel si, ze kdyz on je z Ciganova, ze ja se leknu. Nelekl jsem se, vyhral jsem, ale zahledla to Hermanka a tak mi bylo tluceno hlavou o zed. Tahle udalost byla s detaily vzpominana na letosnim setkani spoluzaku v hospode "Na Hrazi" - nejvic detailu si pamatovala byvala Marta Pichonska (nevim uz jak se jmenuje ted) - nejak ji to utkvelo v pameti.

Po zhruba petiminutovem tluceni mou hlavou o zed (pod vesakama na kabaty) se Hermanova natolik rozcilila, ze se musela uklidnit tim, ze nam vypravela operu. To byla jeji vasen. Vzdy si vybrala operu a vypravela nam jeji obsah - velmi podrobne a velmi dramaticky, s vykriky a tleskanim a bouchanim do stolu - ve finale vzdy sama sebe dojetim rozplakala. A ja jsem mel vyskubane chuchvalce vlasu. My jsme coby zaci meli tyhle operni extrempore radi, protoze se tim zabila hodina. Tak dodnes znam dej Prodane nevesty, Dalibora, Braniboru v Cechach i Verdiho Aidy a spousty dalsich oper, byt jsem ani jednu z tech oper nevidel.

Odhadem tak ve treti tride jsem chodil i do nabozenstvi. Bylo to neco jako nepovinny predmet, ktery nebyl zapsan na vysvedceni (jsem si jist, ze neco takoveho mi ten prazsky trouba Krystlik naprosto neuveri, to v Praze nemeli). Nabozenstvi vyucoval pan kaplan z kostela naproti skoly (fara je vedle skoly), kaplan byl neco jako pobocnik hlavniho kojetinskeho farare. Hlavni farar mel tmavozeleneho Saaba 96, v dobe, kdy jen ti nejprachatejsi meli Spartaka, stal vzdy na chodniku pred farou (ten Saab) a urcite byl i v Pacem In Terris (ten farar), jinak by byl v uranovych dolech a nejezdil Saabem. Zadneho rimsko-katolickeho fanatika ze mne pan kaplan (v kapli plakal) neudelal, ale probrali jsme cely Stary i Novy zakon a pamatuji si to dodnes. Zda to bylo tehdy legalni, to nevim, ale vyucovalo se normalne ve skole, ve tretim patre a vsechny deti nechodily, jen ty, co tam rodice prihlasili. Reditelem skoly byl tehdy jakysi Horak, kdyz po nem prisel jako reditel Antonin Maly, to uz byl lepsi komunista a nabozenstvi se nekonalo. Doba vymknuta z kloubu silela...

Na zacatku devate tridy s nami soudruzi ucitele zacali mit ruzne pohovory o "studiu" a nebo "vyuceni se" a zacalo byt i uplne blbemu jasne, ze si nejsme vsichni rovni a kdo je k cemu "predurcen". Ucitele meli jasno. My vicemene taky. Ze bude Pavel Matousek doktorem bylo jasne - maminka byla doktorkou. Ze bude Pavel Kulfanek vojakem z povolani bylo taky jasne - tatinek byl komunista a milicionar. Horsi uz to bylo s detmi z historickych kojetinskych rodu, kteri ve meste zili stovky let a bylo jasne, ze statistika drzi a genetika nepusti. Hedvickove byli v Kojetine od sedmacteho stoleti, takze se mne to tykalo.

V patnacti letech jsem byl telesne velmi vzrostly, mel jsem ty (bez dvou centimetru) dva metry, ovsem dusevne jsem mel ty metry aspon tri. A tak kdyz jsme dostali za ukol vypsat jakysi formular, co chceme po vychozeni zakladni skoly delat, napred prvni moznost a potom i druhou, kdyby jsme se nedostali, tak jsem zachmurene a realisticky napsal, ze bych se chtel vyucit opravarem televizi a pokud bych se tam nedostal, tak se bych se zkusil dostal na stredni zemedelskou skolu v Prerove. Ta stredni zemedelska skola mi byla doporucena jakousi dobromyslnejsi ucitelkou (mozna Vlasta Logajova?), protoze i kdyz byla z Prerova, tak ji byly znamy kojetinske pomery a vedela, ze Hedvickovi nikdo prihlasku na strojni prumyslovku a nebo gymnasium neorazitkuje. S takovym jmenem jako je Hedvicek muze jit tak maximalne do dolu, do JZD a nebo - kdyz ma z prdele stesti - tak na zemedelskou skolu (a pak automaticky umistenku zpatky do toho JZD, my vas vy bando sedlacka nakonec stejne dostaneme!). No, mel jsem z prdele stesti a dostal jsem se na SZTS (Stredni zemedelskou technickou skolu) v Prerove, na kterou uz chodili behem valky dva otcovi starsi bratri (Lada a Tonda, Franta ne, ten byl na kopani zakopu ve vychodnim Prusku).

Ja jsem na zadnou zemedelskou skolu jit nechtel, ale otec mi rikal, at to jdu aspon zkusit, ze prinejmensim budu na cerstvem vzduchu, ze byt zamestnany ve VZKG muzu byt kdykoliv, i kdyz se mi nic jineho nepodari, a tak jsem tam sel.

Prisel jsem tam k tem prijimackam a mi budouci spoluzaci si vzhledem k me velikosti mysleli, ze jsem nekdo, kdo uz je po vyuceni a ted se zkousi dostat na stredni skolu. Prijimaci zkousky z cestiny a matematiky nebyly problem, ale pak nam rekli, ze odpoledne jsou i prijimacky z biologie, coz jsem necekal. Byl jsem velmi akcni uz zamlada a tak jsem sel do knihkupectvi na prerovskem namesti, koupil si tam ucebnici biologie, sedl si pres poledne v parku Michalove na lavicku, celou tu knizku rychle precetl a nacpal si do hlavy a odpoledne i ty zkousky z biologie udelal. Tehdy jsem tam poprve potkal Karla Jemelku, mensi postavy (tak 175 cm, o hlavu mensi nez ja), ktery se stal mym spoluzakem a kamaradem a po mnoha letech i svagrem. To jsem po tech letech (ne hned) objevil, ze ma i mladsi sestru, se kterou jsem se casem ozenil a byl s ni zenaty 32 let.

A po 14 dnech prisel papir postou, ze jsem byl prijat ke studiu na SZTS v Prerove. Divili se vsichni jak radio, na ZDS Svatopluka Cecha asi nejvic, ale stalo se. V zemedelske skole to bylo jinak. Tam, krome asi 5 deti z komunistickych rodin, byli vsichni kulakovy deti. Asi aby nas meli pod dozorem.

A tak uz jsem se nevyucil tim opravarem televizi.