Únor 2013

Intrikán Eduard Beneš - cast druha

MUDr. Jaroslav Lhotka

Pražská vláda dr. Eduarda Beneše začala dělat nacionalistickou až šovinistickou politiku v Sudetech zavedením povinných jazykových zkoušek z českého jazyka pro státní zaměstnance. To nebyly zkoušky z odbornosti. Tím byl vyloučen ze státní správy ohromný počet Němců, československých občanů. Hospodářská krize ve 30. letech a státní zakázky jen pro český průmysl vedly k vysoké nezaměstnanosti v Sudetech, které byly z velké části průmyslové. Němci proto chodili za prací do Říše. To nahrávalo Hitlerově politice, německá sociální demokracie ztrácela v pohraničí své členy a příznivce, kteří přecházeli k Henleinově SDP. Beneš nerevidoval svůj politický postoj k politice vůči sudetským Němcům. Navíc levicově orientovaní Češi dělali svým německým spoluobčanům naschvály: mazali kliky výkaly, v noci házeli do otevřených oken zdechliny. Česká policie byla netečná, dokonce se účastnila akcí natíráním kolomazí bílých podkolenek mladým německým dívkám. Němci si stěžovali na českých úřadech, ale neměli zastání. Z Benešovy polobolševické vlády nevzešla iniciativa, jež by vzala Hitlerovi vítr z plachet, přitom šlo o mocenský konflikt mezi Třetí říší a ČSR.

Benešova politika v Sudetech se dá označit jako politický sadismus. Henleinova SDP měla ve volebním programu, na rozdíl od ostatních německých stran v pohraničí, zakotvenu autonomii sudetským Němcům. Ještě před volbami v r. 1935 byla pro soužití sudetských Němců s českým národem, každý za své. Masaryk dokonce před svou abdikací v r. 1935 pozval Henleina na Pražský hrad, aby se seznámil s politickým programem Sudeten Deutsche Partei, a ten byl pro zachování celistvosti ČSR s autonomií Němcům. Ostatní německé strany v ČSR – německá sociální demokracie, němečtí katolíci, zemědělci, křesťanští sociálové – ve svém programu neměly požadavek na autonomii. Beneš by ji musel dát i Slovákům, jak bylo zakotveno v Pittsburské dohodě 1918 v USA, před vznikem republiky. Klíčovým problémem celé Benešovy politiky byl nevyvážený poměr k Německu a na druhé straně k SSSR, ve kterém spatřoval pomocníka v socializaci Československa. Jeho prokomunistický postoj měl za následek likvidaci československé generality, která nešla s intrikánem Benešem. Mnichov 1938 dal v plném rozsahu za pravdu Gajdovi. Tímto Benešovým aktem kapitulantství jsme nezabránili Hitlerově rozpínavosti, ačkoliv to bylo naší morální povinností. Další státy jako Polsko a Norsko se postavily na odpor i když chabý, ale alespoň bojovaly. Do Hitlerova klína spadla neporušená výzbroj a výstroj pro 42 divizí.

Kdyby zůstal Gajda šéfem generálního štábu čsl. armády a Švehla nezemřel v r. 1933 (za podezřelých okolností), došlo by k spolkovému uspořádání ČSR. Jenomže to Masaryk a Beneš ve službách zednářství nepotřebovali. Provedli čistku v armádě a zbavili ji hrdinů 1. sv.války. Nejprve zlikvidovali generála Hynka Gibiše (přítele Mussoliniho a velitele čsl. italských legií pod italským generálem Grazianim), pak přišel na řadu generál Gajda a po něm další generálové: generál zdrav. MUDr. Bohumil Konopásek, generál František Kozel, generál Jan Kniha atd.

Kolem roku 1932 vyšla tiskem báseň Kolmana Cassia: „Bibi, královská opička“. Báseň byla zkonfiskována; byla zde tuhá cenzura tisku, nikoliv demokracie! V básni je zesměšněna osoba ministra zahraničí Beneše.

Za existence ČSR, počínaje 28. říjnem 1918, byla nasazena do každé politické strany pravice všehoschopná individua Pražským hradem. Proto to nikam nikdy nedospělo ke zdárnému konci. V NOF to byl JUDr. Jiří Branžovský (Branstein), v lidové straně dr. Alfréd Fuchs, svobodný zednář, jenž svým dílem o sv. Bernadetě se překabátil v pokřtěného žida, v republikánské straně levicově orientovaní Udržal, Stržil, Lustig a Svoboda z Popovic u Jičína. Tento poslední se stal po květnu 1945 moderním otrokářem, na jeho rozsáhlých latifundiích pracovali po své práci ve věznici Valdice, bez jídla, až do pozdních nočních hodin, pokvětnoví otroci. Už tehdy spolupracoval s komunisty. Jeho syn se stal za totality komunistickým okresním prokurátorem v Jičíně a chtěl zlikvidovat vězněného Milo Komínka, odsouzeného po roce 1948 na 20 let, neboť měl jako okresní prokurátor dozor nad pověstnou věznicí. Dal se do služeb satana, a proto skončil špatně.

Dr. Karel Pergler, národovec, jenž připravil Masarykovi cestu k přijetí prezidentem Wilsonem, byl po vzniku ČSR jmenován velvyslancem v Japonsku. Celý komplot proti němu připravil Beneš. Jeho nejbližší spolupracovníci na vyslanectví v Tokiu, Novák a Reichmann, oba (židé) ve službách ministra zahraničí Beneše, s pomocí slečny Eliášové, úřednice na čsl. velvyslanectví, která psala a posílala Haně Benešové na dr. Perglera hanopisy, rozšiřovali pomluvy, jaký zde vládne nepořádek na vyslanectví, že Pergler kšeftuje s piany a nevěnuje se práci. Tak byl Pergler z diplomatických služeb odvolán. Reichmann podněcoval další spolupracovníky k nekalostem vůči Perglerovi.

Když Stříbrný s Gajdou vytvořili „Ligu proti vázaným kandidátním listinám“ (strany mohly tehdy kdykoliv odvolat a zbavit poslaneckého mandátu politika), dostali jen 3 mandáty (Stříbrný, Gajda, Pergler), po volbách konaných v říjnu 1929. Ale už v r. 1931 poslanecký mandát Perglerovi nebyl uznán, že prý jde o cizího státního příslušníka. Pergler podal odvolání v žalobě k Národnímu shromáždění. A tato žaloba se „ztratila“ na poště a Pergler byl rozhodnutím volebního soudu, složeného ze zástupců parlamentních stran, zbaven poslaneckého mandátu, protože ho neverifikovali. Už tehdy politické strany byly ve službách ministra Beneše a byly prohnilé jako dnes! Reichmann pak zveřejňoval v Klofáčově Českém slovu chvalozpěvy na Beneše, aby ukázal mravní propad Perglera. Pergler pak odešel nazpět do USA, kde vydal knižně své zážitky z ČSR „Za nového režimu“ a kde popisuje též zdiskreditování velvyslance v USA dr. Štěpánka, o které se zasadil též ministr Beneš. O něm vydal na veřejné schůzi Čechoslováků v Chicagu 18.9.1932 svědectví. Pravda tak vyšla na Boží světlo a Beneš se stal intrikánem světového formátu. Na paměť tohoto defraudanta, hazardního hráče rulety v pařížském kasinu za 1. sv.války, jenž národ přivedl ke dvěma Mnichovům – 1938 a k rudému 1948 – zavedl prezident Havel dekorování medailí Eduarda Beneše za zásluhy k vlasti. Jejím prvním nositelem se stal bývalý ministr kultury Pavel Tigrid-Schönfeld.

Musíme si zvykat přijímat PRAVDU!