Březen 2013

Vsichni kolaborovali?

Jiri Wolf

Asi tak před měsícem jsem sledoval dopolední program na ČT.2. Jeden starší občan v tom pořadu o pochybné lidské morálce vyprávěl: jak po roce 89 přijel na návštěvu své rodné země jeho kamarád z mládí, tedy emigrant z USA. U pívečka doma v jeho bytě sledovali pořad, co se v televizi vysílalo před 40 lety. To zrovna mladý svazák Ruml nesl se svým kamarádem spolusvazákem syfilitika Klému Kotvalda na ramenou až ku předsednickému stolu. Ten emigrant se smál, až se za břicho popadal a kuckaje ze sebe prý vydával: "Jak jste tady mohli žít v takové strašlivé hanbě, kolaborovat! A zvláště mladí lidé v tom ČSM. Nepochopím, jak jste tam vůbec mohli vlézt!" A já jsem mu na to, paní redaktorko řekl: "Co tady kecáš, ty vole? To máš tak krátkou paměť?! Vždyť i Ty jsi byl později v SSM! Největší svazák, a jestli si to

nepamatuješ, tak jsi nám dokonce dělal předsedu celoškolní organizace SSM!"

Takhle nějak naše veřejnoprávní televize doslova a do písmene vymývá mozky celému národu. Vše na objednávku! Na Kavkách se toho moc nezměnilo. Pracují tam stejný bolševici, jako před rokem 89! A všichni generální ředitelé byli členy zločinecké organizace KSČ i když své členství stále popírají. Vedle vysokých platů o kterých se nám může jen zdát si ještě navrhují a nechávají od býv. soudruhů odsouhlasit vysoké prémie (vánoční 850 tisíc) v podstatě za nic. A tak po takovém povedeném pořadu na objednávku si mládež u obrazovek musí myslet, že v podstatě za totáče kolaborovali všichni. A to I emigranti, či exulanti, kteří nás doma v Česku odsuzují, a přitom nebyli o nic lepší.

Starší generace u televizních obrazovek je také nanejvýš spokojena, protože ona morální vina z oné kolaborace je rozložena úměrně na všechny. Hnusný Alibismus, kterým nás krmí televize. Na tenhle problém jsem diskutoval s kamarády při letošním setkání býv. vězňů na Žofíně. Michal Drabík u stolu nadnesl: "Ono na té kolaboraci, tedy kolektivní vině národa něco přece jenom pravdy bude. I když jsme nebyli v SSM ve Svazarmu a dalších organizacích Národní Fronty, přesto jsme se kolaboraci nevyhnuli. Vemte si například naší prezenční vojenskou službu. Jako Václav Havel po zvolení za prezidenta s ostudou přísahal na komunistickou ústavu, v podstatě přísahal věrnost bolševikům, kteří poté dál vládli a vládnou nám dále, my jsme také přísahali věrnost lidu a bolševikům! Vojenskou přísahu museli složit všichni!!

"Tak to je omyl!", oponoval jsem. Když jsem přišel na vojnu v Plzni na Slovanech (r. 1970) do vojenského útvaru 8008 rozhodl jsem se, že nebudu komunistům skládat potupnou přísahu před rozvinutou zástavou. Již po 14 dnech otřesné buzerace jsem jako simulant skončil ve fakultní vojenské nemocnici na Borech s problémy žaludečních potížích. A zatímco se kamarádi učili na tvrdé Plzeňské dlažbě pochodovat v těžkých bagančatech (kanadách), a po ukončení přijímače ve tvaru poté skládali přísahu, to já se válel v nemocnici. Nechal jsem si cpát do krku hadičky, nechyl si dělat všelijaká speciální vyšetření, krev, rentgeny žaludku atd, dokonce jsem absolvoval i klystýr a to vše jen proto, abych u té ostudy příšerné ostudy při složení přísahy probůh nebyl! Ovšem, většina kluků to za ostudu nepovažovala. Po tom masovém trapasu dostali za poslušnost volnou vycházku do města, a rodiče za tuhle ostudu byli na své synáčky ještě pyšní.

Takže jsem se téhle ostudě vyhnul. Všemu se dalo za totáče vyhnout! A protože jsem nesložil přísahu, dělal jsem problémy! Chodil jsem si na vycházky kdy jsem chtěl a skončil v posádkové věznici. Dělal tam

velitele nějaký praporčík Ťoupal. Z Ťoupalíka měl celý útvar až panickou hrůzu, a tak jsem jim dokázal, že je to v podstatě neškodný šašek. Když jsem po 14 dnech skončil ostré, to zrovna byla neděle a vojáci měli vycházky, došlo k onomu zesměšnění velitele věznice. Posádková věznice stála u hlavní brány a když jsem byl propuštěn, otočil jsem se zpět do vězení, zapřel jsem se mezi dveře, nechtěl odejít a ječel jsem: "Já nechci pryč, nechte mě tu být, mě se tu líbí, pomóc." Stráž mne tahala ven ze dveří, ale moc se jim to nedařilo. Měli z toho švandu! Půl hodiny trvala ta komedie, než se jim to podařilo.

Nešel jsem na oddíl, ale setrval celé odpoledne na zápraží a odmítal odejít na oddíl. Z domova museli zavolat Ťoupala, aby si zjednal pořádek, leč , tomu se také nedařilo. A když vydal rozkaz, řekl jsem:

"Prdlajs, já tady chci být v posádkové věznici. " (Aby ne, když tam bylo dobře. Pracovat jsme chodili do lampasácké kuchyně, kde jsme se dosyta najedli i pivíčko popili a v posádkové věznici jsem se krásně vyspal na cele, kterou jsem měl jen pro sebe. Opravdu mi tam bylo lépe než na oddíle) Na druhého dne mne politruk s Ťoupalem odvezli k vojenskému prokurátorovi, aby zahájil na vojína Wolfa trestní postih! Tam jsem jim řekl, že nepodléhám vojenskému prokurátorovi, ale jen civilnímu soudiu, protože jsem nesložil vojenskou přísahu. Až poté se přišlo na to, že jsem nesložil, ani nepodepsal vojenskou přísahu a tak v budově prokuratury bylo po mne vyžadováno, abych tento nedostatek rychle napravil. Nepodepsal jsem. "Je to Vaše občanská povinnost složit přísahu", ječel politruk. "Není!" oponoval jsem. "Tak budete sedět do civilní basy, že jste porušil zákon!" Vojenský prokurátor politruka opravil, že se nejedná o porušení zákona když voják odmítne složit vojenskou přísahu. Něco jiného je, kdyby vojín Wolf odmítl nastoupit vojenskou základní službu na útvar, kam byl zařazen, a to on splnil.

Prokurátor prohlásil, že se nedá nic dělat, že si Wolfa musí vzít nazpět na útvar, že nesmí sloužit u žádné zbraně a dál, že se uvidí. Po návratu na posádku jsem nebyl zavřen do posádkové věznice k Ťoupalovi, ale do výstrojního skladu, kde mi bylo dobře. Vydával jsem vojenské mundůry a kšeftováním s výstrojními součástky si tam vydělal spoustu krabiček cigaret. Po 21 dní jsem putoval zpět do fakultní nemocnice na Bory, kde jsem byl 3 týdny na pozorování, kde jinde, než na oddělení psychiatrickém! Ani tam si se mnou nikdo nevěděl rady. Přísahu jsem nepodepsal a doktoři nevěděli, co mi mají do anamnézy napsat.

Skončil jsem nakonec jako skladník hadrů, košťat, matrací a mazlavého mýdla. A když celý pluk vyjížděl na cvičení, byl jsem přidělen k houfnicím 152 mm, kde jsem pomáhal kuchařům při vydávání jídla. Mám čisté svědomí, že jsem celou vojnu nekolaboroval, nebyl vyfocen před rozvinutou bojovou zástavou, což mnozí vojáci považovali za obrovskou zásluhu. Na vojně jsem si dál chodil na vycházku přes plot kdy jsem chtěl, a dělal jsem si z vojny holubník. Vojenský prokurátor na mne prostě neměl! Když jsem byl po mnoha letech pozván na cvičení záložáků, vyprávěli si tatíci, kterak nějaký vojín Wolfík mistrně vyjebával s vojnou, že tam vedlejší směšné role hráli: velitel posádkové věznice nějaký Ťoupal, velitel pluku, vojenský prokurátor atd. Abych se z té zelené pakárny dostal o půl roku dříve do civilu, využil jsem nabídku a podepsal nábor do Prahy k výstavbě Metra. Při odchodu do civilu mne ovšem čekal šok. Politruk mi předával papíry do civilu a k nim přidal i průkazku SSM a k tomu mi pravil: "Tak vojíne, nyní už civile že? Tady máte, svazáku, ještě průkazku, a až přijedete domů, přihlaste se u své domovské organizace SSM." Řekl jsem mu, že jsem v SSM nikdy nebyl, a to ani na vojně! "Ale byl jste, byl. Všichni v útvaru jste byli v této mládežnické organizaci evidováni! Náš pluk měl stoprocentní účast angažovaných vojáků.

Podstata této masovosti černých duší spočívala v tom, že podle počtu svazáků u rot, oddílech a útvarů, byl poté kádrově hodnocen velitel oddílu, pluku, divize... a docházelo k jejich povyšování, finančních odměn. Takže i když jsem se sebevíce snažil, abych nebyl svazákem, komunistickým vojákem, který přísahal totalitnímu režimu větrnost a poslušnost, nic mi to nebylo platné! Protože papírově jsem

byl po celou dobu vojny oficiálně členem SSM, tedy komunistický kolaborant! Co k tomu dodat. Volal mi kamarád, že se někde našel na seznamu přátel Česko - Sovětského přátelství. V jeho práci, šéf komunista, aby byl dobře kádrově hodnocen, založil v podniku tuhle kolaborantskou organizaci a protože v ní měl málo členů, dopal si klidně černé duše. Členské příspěvky platil soudruh ředitel z podnikových peněz. Chudák, čestný člověk ten můj kamarád byl. Nikomu již nevymluví, že byl jen černu duší, a že dobrovolně do zmíněné organizace nikdy nevstoupil. Bude nyní za kolaboranta a zrádce. A určitě nebude sám, kdo byl zneužit. Takže, čtenáři, neodsuzuj dokud neznáš pravdu. Možná, že na seznamu černých duší budeš také!