Duben 2013

Beneš z pohledu majora Václava Vitáčka v jeho Pamětech

MUDr. Jaroslav Lhotka

Poslední těžkou ránu zasadil Masaryk českému národu odkazem na svého nástupce dr. Beneše. Bylo třeba zamést všechny sledy politických a finančních operací před přílišnou zvědavostí veřejnosti. Bylo proto zapotřebí, aby následníkem Masaryka byl Beneš a nikdo jiný.

Osud mne také svedl s Benešem. Měl jsem ho v mládí rád a byl jsem mu upřímným přítelem. Hráli jsme spolu kopanou několik let v juniorech S.K. Slavie v Praze. Beneš byl tenkrát chudý a tichý hoch. Pomáhali jsme mu. Říkalo se ve Slavii, že jeho otec je švec, že mají mnoho dětí, že si koupili domek, který těžce splácejí a že mají bídu.

V r. 1906 jsem odjel do Londýna. Mnoho volného času od fotbalu jsem trávil v British Museum a studoval jsem jeho nekonečné sbírky. Jednou jsem byl v oddělení egyptských mumií a mezi návštěvníky jsem zahlédl podivného mužíčka. Viděl jsem jej zezadu. Byl v haveloku. Dlouho nestříhané vlasy, neoholené vousy a sešlapané podpatky doplňovaly obrázek chudého studenta. V tom se mužíček ohlédl a hned jsem v něm poznal Beneše. Zaradovali jsme se vzájemně ze setkání. Beneš mi vypravoval, že studuje na Sorboně. Ptal jsem se ho, kde bydlí a když mi řekl, že ve Whitechapel (tenkráte známá čtvrť londýnské chudiny a podsvětí), ihned jsem se rozhodl, že tam s ním pojedu. Beneš nechtěl, abych uviděl, kde a jak bydlí, ale já jsem neustoupil. Vzal jsem drožku a jeli jsme, až jsme přijeli k domu a vešli do jeho bytu – totiž k jeho posteli v místnosti, ve které žil také v podnájmu polský Žid, Benešův bytný. Mráz mi běhal po zádech, když jsem spatřil všechnu tu bídu. Místnost byla rozdělena křídou na čtyři díly, z nichž jeden měl od Žida pronajatý Beneš. Na podlaze se batolily děti do šesti let věku pod dozorem osmileté holčičky. Tajně, aby Beneš nevěděl, zaplatil jsem Židovi za Beneše dopředu nájemné. Měl ho předtím zaplaceno na týden. Sebral jsem pak kamaráda k sobě do svého bytu v Earls Courtu, dal jsem ho oholit a ostříhat a obléknout do slušných šatů.

Po 1. sv.válce r. 1919 jsem byl poslán oficielně do Paříže jako zástupce ruských legií na oslavu vítězství. Beneš byl také v Paříži jako ministr zahraničí. Musel jsem se u něho oficielně hlásit. Vlídně a kamarádsky mne přijal a zeptal se mne, zda bych nechtěl nechat vojančiny a přestoupit na službu do ministerstva zahraničních věcí. Naznačil, že by mne brzy jmenoval někam vyslancem. Poděkoval jsem mu za jeho nabídku, neboť jsem se obával, že bych nemohl dělat Masarykovu zahraniční politiku. S Benešem jsem se potom málo stýkal, poněvadž jsem neschvaloval jeho politiku. Počal jsem podezírat a potom chápat, proč a v čí prospěch byl zavražděn ministr financí dr. Alois Rašín, generál M.R. Štefánik a proveden nezdařený vražedný atentát na dr. Karla Karamáře a proč vrazi nebyli ani po zásluze potrestáni, proč byl tak nenáviděn Hradem tentýž Kramář, vůdce Slováků páter Hlinka, Stříbrný, Švehla. Bylo mi jasno, aby si zajistil a udržel vládu v Čechách, byl Beneš všeho schopen, i prodat duši čertu v podobě Stalina.

Beneš byl hlavně úspěšný bojovník za uznání komunistického Ruska. Z přítele komunistů degradoval na Stalinova sluhu a denuncianta.