Červen 2013

Jak jsem branil rodice...

Ross Hedvicek

Na nasledujici historku jsem si vzpomel, kdyz me nedavno jeden nomenklaturni novinar vyhrozoval fyzickym nasilim, protoze jsem ho nazval (uhadli jste spravne) "nomenklaturnim novinarem". Ze pry bych to dvakrat nerekl a takovy ty kecy. Rikam "PCHE!" - uz hned v prvni vete jsem to rekl dvakrat.

Ti, kteri sleduji me zivotopisne clanecky delsi dobu, vedi, ze jsem vzdy byl ponekud vetsi postavy. Presto jsem ale nikdy nebyl nejaky rvac a fyzickym stretnutim jsem se vzdy vyhybal. Byl jsem vzdy takovy umirneny a mirovy. Jen na par vyjimek.

Nasleduji disclaimery: Priznavam se sebekriticky, ze jsem ve dvanacti letech ve dverich posty naproti Hotelu Pivovar v Kojetine podstatne ztloukl mladyho Kozarka, starsiho bratra toho pozdejsiho cyklistickeho reprezentanta v Zavodu miru, az mel krev rozmazanou po ksichtu a po kosili. Zavinil si to sam: me bylo 12 a mu 13, byl starsi nez ja a ja jsem zrovna tehdy zacal nosit bryle a on si myslel, ze kdyz je starsi, ze mu to projde a nadaval mi "cvigronu", jako ze je to strasna hanba nosit bryle! Deti jsou krute, jak jiste vite. Tak jsem sundal ty bryle a dal mu pres drzku! Nemel si zacinat!

To jsem byl tehdy jeste malej, okolo patnacteho roku jsem vyrost do svych dvou metru a byt jsem byl tehdy jeste pomerne hubeny, zajem se se mnou prat se ztratil, i kdyz to v te dobe a te generaci byla oblibena kratochvile. Chodili jsme na "caje" do Technoplastu do Chropyne a ani tam se zadne rvani nekonalo. Mel jsem svych 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy jeste neexistoval) a bylo mi devatenact, v tom veku ma mladez ve zvyku se tvarit sverepe, tak jsem vypadal taky sverepe - dokonce tak moc, ze pouhy muj zjev zastavoval rvacky - o cemz muze svedcit muj svagr Pavel (tehdy nebyl svagr, tim se stal az casem), ktereho na zabavach porad chtel nekdo mlatit, on mel a ma takovy zahnuty nos jako orel, snad proto. To pak vzdy pribehla moje sestra, "Rosto, pod ven, Pavla tam chcou zbit!" a tak jsem vysel ven a beze slova se postavil za radoby utocnika. Pavel se podival vzhuru a bitkar se otocil taky, kam se to Pavel diva, a s hruzou zmercil mne (to uz bylo po tom, co jsem zkousel oblicejem prerazit tu trnku na uhricickem kopci). "A co ty chces?" "Abys ho nechal a uz si ho nevsiml!" "No, sak ja, sak se nic nedeje, ne???" A bylo to. Timhle zpusobem jsem se zucastnil mnoha rvacek.

Pak jsem jeste par kilo pribral a po case mne poslali na vojnu do mirovych vojsk Varsavske smlouvy, kde jsem byl taky velice mirotvorny. Opet vyjimkou byl pripad na delooddile v Prachaticich, kde jsem jako novy bazant na PTRS (Protitankove rizene strely - takova blbost co jsem par mesicu musel nosit na zadech), a tam jsem zcela vyjimecne zmlatil ctyri vojaky druheho rocniku zakladni sluzby (vsechny najednou prosim) a nacpal jsem je kazdeho do jedne te plechove skrinky, co staly na chodbach (ve skutecnosti jsem tam nacpal jen tri, ten ctvrty tam uz vlezl v podstate dobrovolne, kdyz videl, ze se na nej zenu). Jako zduvodneni dodavam, ze mne chteli sikanovat, oni mne chteli nacpat do jedne te skrinky a ze pry mam uvnitr stekat. Mne takova zadost velmi rozcilila a tak to dopadlo. Moje reputace mne pak predchazela a zadne dalsi incidenty se nekonaly. Ti ctyri si nikdy nestezovali a velitel podporucik Krejcirik se to podle mne ani nikdy oficialne nedozvedel, ale mne hned potom prelozili k delostrelcum ke Krupalovi. To byl zase opilec a ten si mne kazdy den posilal do mesta pro Tuzemsky rum za 33.50, protoze vedel, ze ja nepiju a tak mu to nevypiju.

Uznavam, ze i pres sve mladistve nadseni a celkovou prerostlost bych asi nebyl tak zrucny ve cpani ctyr salenych Sarisanu do plechovych skrinek nebyt toho, ze par tydnu predtim jsem nedobrovolne (ja jsem se nikdy nehlasil na nic dobrovolne) absolvoval na Grabstejne (oficialne psovodi, ale delalo se tam vsechno mozne) dvoumesicni vycvik v cemsi, co se tehdy nazyvalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale napadne se to podobalo tomu ruskemu Sambo (coz jsme tehdy jisteze nevedeli). Dnes si myslim, ze to byla ceska verze sambo, kdyz SSSR neco takoveho naridil ceske armade, tak si z nas udelali pokusne kraliky. Prirucka se jmenovala QS-1 a mam ji dodnes tady v USA, protoze jsem ji jim tehdy ukradl. Kdyz se mela na konci vycviku vracet, vytrhl jsem ji z desek a misto toho tam nacpal Zakl-1-1, ktery byl podobne velky a vratil Zakl-1-1 s deskami od QS-1. V prirucce jsou ruzne hruzostrasne formulace psany "vojenskym stylem" te doby jako: "Pri pouziti tohoto chvatu nelze predpokladat, ze by nepritel zasah prezil." Buehehe!

Dneska uz si nejsem jist temi jmeny, ale myslim, ze nasimi instruktory byli bratri Jaklove a jakysi Spicka, tehdy velmi mladi lampasaci, kteri napsali i tu prirucku. Vycvik byl v mem pripade stejne na nic, protoze se mezitim prislo na to, ze jsem politicky nespolehlivy a byl jsem v podstate za trest prelozen napred do municaku v Babicich u Prahy a pozdeji do Prachatic, vicemene k tem, se kterymi se moc nepocitalo, udajne bojovemu utvaru hned za Boubinem.

A pak jsem se rozloucil s Paroubkem a prisel z vojny a za nejakou dobu potom se vdavala moje sestrenice Hanicka - pribuzni z matciny strany. Svatba se konala v Bezmerove, to je mala vesnice kousek od Kromerize, na kultunim dome. Z matciny strany jsem mel pouze 4 bratrance a sestrenice, takze nas zvali na kazdou svatbu - z Hedvickovy strany jsem mel 36 bratrancu a sestrenic, tam uz to bylo pocetnejsi. Ale tohle bylo z matciny strany a tak nas tam nebylo tak moc a ja jsem byl na zaver svatby urcen jako znamy abstinent a hlavne majitel fungl noveho embecka zlute barvy k tomu, abych pozde vecer rozvazel vetsinou podnapile hosty ze svatby domu - vetsinou to bylo jen do Kromerize, tak to nebylo daleko. A tam se prihodil ten dalsi incident, kdy jsem pouze branil sve rodice (byl jsem vychovan k respektu k rodicum, starsim a zenam, zadny jiny respekt nebyl zminen), jmenovite sveho otce.

Mezi hosty z zenichovy strany - tedy ne mi pokrevni pribuzni - byli dva mladi kluci, dvojcata, asi 19 let, naramne vysoci, temer me velikosti, takzvane "pred vojnou", kteri se na te svatbe nezrizene opili - byli ozrali jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veskera zadna. Dostalo se mi zadost od otce nevesty, stryce Fanose, at jednoho z nich zavezu domu. Prijel jsem autem pred vchod a muj vlastni otec privadel toho ozraleho mladika, ktery v obou rukou drzel lahve nejakeho alkoholu a maval s nimi a vykrikoval nejakou pisen. Prede dvermi meho embecka, kdyz se ho muj otec snazil nejak natlacit do zadnich dveri, mu navic jeste sebral ty dve flasky, aby mne nahodou s tim zezadu za jizdy neprastil do hlavy. To opileho mladika natolik popudilo, ze popadl meho otce za klopy saka a zacal ho zvedat do vzduchu - vzhledem k tomu, ze muj otec byl pouze okolo 170 cm a kluk o hlavu vetsi, tak se mu to darilo.

A tehdy doslo k reakci, na ktere dodnes popiram umyslnou vinu, bylo to neco podvedomeho z QS-1. Jednou rukou jsem stlacil mladikovy ruce dolu, aby muj otec dostal nohama na zem a druhou jsem ho mirnounce plesknul nekde mezi dolni celist a krk. Kluk vyvalil oci a udelal neco, co bylo tehdy znamo jako uplna novinka z olympiady v Mexiku - Fosbury Flop. Prohnul se v zadech a zady napred se pozadu snazil preskocit strechu meho noveho zluteho embecka. Jenze skok nedokoncil a padl zady na strechu auta. Zdesen a strachujice se o strechu jsem se hnal ze ho odtamtud stahnu, ale on pomalu sklouzl a zustal lezet na zemi. V bezvedomi a nedychal. V ten moment selhala moje matka a zacala kvilet: "Ty vrahu! To tady nemuzes delat, co te nekde naucili!". Namitl jsem kratce, ze fakt, ze mam dva metry, 130 kilo a silu uderu v prave ruce 600 kg je predevsim jeji zasluha (byt hedvickovskych genu) a pristoupil jsem ke sve verzi Heimlichova manevru, tedy ze jsem trikrat klekl spratkovi na hrudnik. Je mozne, ze to vsechna zebra nevydrzela, ale v kazdem pripade zacal dychat a velice spokojene se vyblil vedle auta. Situace byla zachranena.

Nakonec jsem jeste parchanta zavezl az domu k nemu do Kromerize, predal ho jeste mirne groggy jeho matce a odjel. Tak jsem branil sve rodice, byt ti nade mnou pak jeste dlouho kroutili hlavou, otec jako vzdy zlehcoval celou situaci ("Dyt prece o nic neslo! Jen mne trochu zvedl do vzduchu!") a stryc (otec nevesty) na mne pak dlouho delal takove ty ksichty, ze se na mne ani nemuze podivat, jak jsem jim zruinoval takovou peknou svatbu, tak byli vsichni stastne ozrali, ze jo. Ja jsem pro jistotu brzo potom emigroval a uz se na mne nikdo divat nemusel. Hanicka se pry potom asi za dva roky rozvedla, ale to uz jsem byl pryc, takze doufam, ze mi eventualne bylo odpusteno.

Vsechno, co tady popisuji jsou vzpominky z davneho mladi a prestoze dnes uz jsem jen seschly dedousek s sedivym vlasem a sedivym vousem, tak na pripadne vyhruzky nomenklaturnich novinaru (potreti) fyzickym nasilim rikam jen: "Ha, tak hovno..."