Červen 2013

Jak jsem emigroval…

Ross Hedvicek

(Nasledujici vzpominka byla auto-cenzurovana mnou, aby v ni nebyly jmena a udaje, pouzitelne k vydirani osob, dodnes zijicich v Cesku, kteri mi kdysi pomohli a ktere jsem mel rad tehdy i ted. Nepotrebuji nic vysvetlovat, nebo omlouvat. Sve vzpominky pisu sam pro sebe a pro sve deti, to, ze je ctete i vy, to uz je jen bonus navic.)

V predchozim clanku jsem sahodlouze popsal, jak, kde a proc jsem dostal prikaz emigrovat, ted se budu psat o tom, jak jsem to provedl.

Myslenkou na emigraci jsem se poprve zabyval pro mnohe z vas asi v sokujicim veku plus minus sedmi let. Bylo to po precteni knihy E.T. Setona "Dva divosi", pro mne osobne knihy primo kultovni , dodnes ji mam v knihovne, tady na Floride, v cestine. Kdyz jsem ji ale cetl poprve, mel jsem ji vypujcenou z Mestske lidove knihovny, svuj vytisk jsem si koupil az vyslo vydani v edici KOD o nejaky rok pozdeji. Prvni kniha, co jsem kdy precetl, byla napul fotky, napul text, jmenovala se Rikali mu Frkos (o kosovi, ktery uletel, tedy frrrr a kos, mozna to pro mne bylo urcita predzvest do budoucnosti) a vnutila mi ji knihovnice pani Mala, pod dojmem, ze jsem negramotny blbec, jako ti vsichni ostatni, kdyz jsem se ve veku 6 let prihlasil do knihovny. Frkose jsem precetl jeste nez jsem slezl ze schodu od knihovny dolu na namesti. Otocil jsem se a hajdy zpatky do knihovny a sam jsem cirou nahodou hmatl do regalu a tam Dva divosi a odesel jsem s ni. Pani Mala mela oci navrch hlavy.

Kniha popisuje prihody tri kluku, dva vetsi a jeden mensi, takovy Two and Half Men, jak si hrajou na Indiany v kanadskem Ontariu. Tehdy jsem pochopitelne nemohl vedet, ze tam budu jednou 10 let zit (z toho jeden rok primo u Niagarskych vodopadu), ale lakalo mne to naramne a porad jsem o tom snil. Bylo mi jasne, ze v tom Ceskoslovensku a na Hane obzvlast, ze ani na Indiany neda porad hrat. Ovsem v sedmi letech se opravdu blbe emigruje a tak jsem to odlozil na pozdeji, i kdyz jsem se te myslenky nikdy nevzdal.

Podruhe jsem se tim vazneji zabyval v dobe sve vojenske sluzby v Prachaticich, kdyz jsem se dostal az za Boubin a odtamtud to bylo jen coby kamenem dohodil "na druhou stranu". Po triceti letech jsem zjistil, ze tam na druhe strane byl v americke uniforme vojak, ktery je dnes mym kolegou v zamestnani. Stejna doba, stejne misto. Jenze jsem v noci casto slysel strileni a i kdyz jsem si vzdy naramne fandil, nemel jsem dojem, ze jsem neprustrelny. Drogy jsem nikdy nebral.

Az ted prisla doba, kdy jsem stal pred ukolem zorganizovat stroprocentne bezpecny, bez strileni (kvuli detem), idiot-proof zpusob, jak se vyzmizikovat z arealu nicoty. A tou dobou uz jsem mel nastudovano Umeni valky od Sun Tzu a vedel jsem, ze kdyz znas sam sebe a znas sveho nepritele, pak je vitezstvi zaruceno a navic bylo jasne, ze tahle valka bude hlavne psych-war. Takze jsem zacal s matenim nepritele a dezinformacni kampani ve velkem stylu.

Vratili jsme se z Jugoslavie, promptne byli predvolani na oddeleni pasu a viz, nacelnik Tonda Celadnik, ktery si mne z predchozich dvou afer se zabavovanim pasu musel pamatovat, on delal ksichty jako ze ne, byli jsme obvineni z prekroceni platnosti vyjezdni dolozky (totez jako loni) a pasy nam byly zabaveny. Ale za odmenu nam dali papir, ze neni v zajmu CSSR abysme nadale jezdili do ciziny. Manzelka se koukala prisne, ja jsem se tvaril jak milius, byl jsem si jist, ze tenhle problem vcas nejak vyresim.

Na vsechno jsem mel zhruba sedm mesicu. Mezi svymi pribuznymi jsem mel sestrenici, ktera emigrovala pres Jugoslavii pred peti lety, ale nebydleli v Kojetine, ale az u Ostravy a tak se o tom moc nevedelo. Dokonce i nas (te sestrenice a mne) spolecny bratranec, ktery byl "u kriminalky" a tou dobou dokoncoval studium na JUDr. nebyl nijak negativne tou emigrovanou sestrenici postizen. Porad byl nacelnikem. Jednou brzo po navratu z Jugoslavie jsem ho v ramci udrzovani rodinnych vztahu navstivil a u nej v obyvaku zavedl rec na nasi spolecnou sestrenici, tou dobou uz spokojene v Ontariu. Stary stryc se napil slivovice a hlubokym hlasem prohlasil: "Mela hovno co gde emigrovat! Nemela se tu spatne!" Nerekl jsem na to nic, ale v duchu jsem si pomyslel: "Strycu, ty chuju, pockej za pul roku! Budes cumet jak puk!"

Mlady kriminalista ale mezitim vecne odpovidal na me zvidave a nevtirave otazky o tom, co se deje s pribuznymi a majetkem, kdyz nekdo emigruje a jestli tedy nasi sestrenici bylo neco zabaveno a tak dal. Vyptaval jsem se vlastne zvedave na sesternici. Dozvedel jsem se, ze pribuzni jdou k vyslechu a vsechno, co je "napsane na emigranta" (dum, byt, pole, auto, nabytek) propadne ve prospech statu - je zabaveno. Kdyz je nekdo v podnajmu, tak ne.

To mne velmi potesilo, protoze jsme bydleli v dome s mymi rodici, dum ani pozemky na mne napsany nebyly. Autem odjedem, obytny prives potahnem za autem, byt neni nas - tak musime jen uklidit nabytek a cokoliv drobnejsiho, co vlastnime. Napadlo mne predstirat, ze se stehujeme. Pro THP byla tehdy vypovedni lhuta snad 6 mesicu, ale kdyz se jednalo o "nabor", tak to bylo zkraceno myslim na 2 mesice, tak jsem v praci podal vypoved s tim, ze se budeme stehovat nekam, kde dostaneme byt (a hlavne, aby stehovani vyslo pred nasim pristim odjezdem do Jugoslavie). Tvarili se chapave, predpokladajice, ze moje manzelka nevychazi s mymi rodici - nebyla to pravda, vychazela s nimi docela dobre.

Po case jsem sel na ONV v Prerove do prislusneho oddeleni a prihlasil jsem se na nabor, ktery se zabyval dosidlovanim pohranici a aby to bylo s bytem. Coby absolventu SZTS me doporucili na Statni statek Osoblaha az na polske hranici a potesene si zacmrkali okynko v jakesi tabulce. Po nejakem telefonovani a korespondovani jsme se jeli i s detmi do te Osoblahy podivat, nikdy predtim ani potom jsem tam nebyl. Vypadalo to tam jako v Bosne za valky. Akorat na jedne strane vesnice staly nove petipatrove panelaky. Tam nam byl bez velkych reci pridelen byt s vyhledem do Polska, hranice byla vedle domu a hned jsme dostali i klice, s tim, ze se muzem nastehovat kdykoliv behem pristiho mesice.

V kancelari Statniho statku jsem cirou nahodou potkal i znameho absika z Prachatic, ktery tam uz v Osoblaze byl velky sef. V Prachaticich se proslavil tim, ze v kancelari financniho nacelnika (uprostred nad buzerplatzem) zezadu osoulozil manzelku onoho nacelnika, zatimco ona se jakoze koukala z okna na buzerak, kde my jsme meli nastup (ktereho se zucastnil i soudruh major-manzel). Absik byl jakoze schovany za zaclonou v okne, ale prozradila to manzelka, protoze zacala delat takove ty spokojene zvuky. Ale nez tam financak dobehl, je to do kopce, tak byl absik uz pryc. Poznal mne, epizodu s pani od financniho nacelnika jsem mu nepripominal. Jsem taktnost sama.

Klice od bytu v Osoblaze jsme vzali, mateni nepritele v Kojetine bylo zajisteno. Klice jsem jim pak poslal postou zpatky v den naseho odjezdu pryc, ze jsme si to jako rozmysleli. Jsem slusny a zdvorily, nic jsem si nezakonne neponechal, vsechno jsem vratil. Aby bylo jasno.

Teprve pak jsem zacal rozprodavat svou milovanou sbirku Beatles, sbirka je sbirka, ale uznejte, ze zit jako lidi ma urcite prednost pred sbirkou. Tim jsem ziskal dost penez na to, abych kompletne vyplatil tzv. novomanzelskou pujcku a jine financni dluhy, ktere jsem mel (nikomu jsem nezustal dluzen ani kacku - vedel jsem, ze by rikali "emigroval a nechal tady jen dluhy, dacan" a to jsem nemohl pripustit. Takhle rikali jen "emigroval, dacan".)

Pak jsem v patricnem terminu sel do Autoturistu a zakoupil prvni zajezd, ktery tam meli, hned v kvetnu. Nezduvodnoval jsem to tim, ze bych nekam spechal, ale tim, ze prvni termin byl nejlacinejsi a ja prece mam malo penez. To kazdy pochopil. Moje legitimace Svazarmu, ktera je mi nekterymi hlupaky vycitana, jako bych byl nejaky kolaborant s vojenskou organizaci (opakuji, ze jsem byl externi ucitel jizdy nakladakem), mi umoznila si jit zajezd koupit o mesic driv nez se zacalo oficialne prodavat. Na neco takoveho nebylo potreba zadneho "devizoveho prislibu" (ktery jsem NIKDY nedostal, ani do KS ani do YU, to bylo jen pro komunisty z Prahy) a tzv. "vyjezdni dolozka" se vydavala temer automaticky, na zaklade zajezdu zakoupeneho v cestovni kancelari. Ted si vzpominam, ze jsem v tom Svazarmu byl vlastne dvakrat. Jednou coby ucitel autoskoly a jednou jsem byl v hifi-clubu (Beatles, prece!). Jo, a byl jsem jeste i clenem Jazzove sekce a Klubu pratel mlade hudby (to byla takova odnoz Jazzove sekce).

Ale porad se mi to vsechno zdalo nejak malo. A tak jsem sam o sobe zacal roztrusovat, ze chci vstoupit do Lidovych milici, protoze rad strilim ze samopalu vzor SA-58 a ze od zari (tvrdil jsem to nekdy v dubnu) budu studovat vecerne pri zamestnani na VUMLu v Prerove, abych si zvysil kvalifikaci. Lidi si zacali tukat na hlavu, ze jsem se uplne zblaznil a zacali se mne stranit a prechazet na druhou stranu ulice, kdyz mne meli potkat, ale moc se nedivili, protoze vsichni vedeli, ze dobre vychazim s predsedou ZV KSC Oldou Koldou, tak to asi je pak vsechno mozne. Teprve az se to vsechno doneslo ke Koldovi, tak ten mi opet s pouzitim hrubych vyrazu vysvetlil, ze clenem Lidovych milici muze byt vyhradne jen clen KSC (coz jsem nebyl ani nahodou), protoze Lidove milice jsou "ozbrojenou slozkou KSC" a na VUMLu muze taky studovat jen komunista.. Nastesti to uz bylo jen tyden pred odjezdem a tak se to, ze jsem to trochu prepiskl mezi lidma nerozkecalo. Predstiral jsem zklamani a zacal meditovat nad tim, ze Lidove milice jsou ozbrojenou slozkou KSC a jak to, ze politicka strana muze mit ozbrojene slozky. A pak mne napadlo, ze to neni poprve, protoze uz pred valkou v Nemecku melo NSDAP ozbrojenou slozku jmenem SA (Sturmabteilung), ze ktere se vyvinulo znamejsi SS (Schutzstaffel). Olda nad mymi znalosti valil oci a rekl, ze mne me stourani v historii jednou privede do pruseru. Asi mel pravdu.

Nakonec zbyvalo jen nejak dostat zpatky ty nase zabavene pasy. Rad vypravim historku, ze jsem sve pasy dostal zpatky od neznameho muze na panskych zachodech na prvnim nastupisti prerovskeho nadrazi. Ja jsem cural na jednu stranu te cerne okachlikovane zdi (tehdy tam ty musle nebyly, curalo se na zed a teklo to dole rigolkem) a onen neznamy zase na protejsi zed, otoceny ke mne zady. Takhle se natahl rukou dozadu, drzel v ni ty nase pasy, ja je vzal, on odesel a nikdy jsem mu nevidel do tvare. Tahle historka vzdy privadela do vyvrtky me profesionalni nenavidice a "overovace na plny uvazek" a pochopitelne neni pravdiva. Skutecnost byla daleko, daleko, daleko divocejsi a dobrodruznejsi a odmitam sdelovat podrobnosti, protoze by to, jak vyse uvedeno, ublizilo lidem, kteri tam u vas dodnes ziji a ktere mam rad. Nejste svobodna a civilizovana zeme.

A pak jsme se vypravili oficialne na rodinnou dovolenou do Jugoslavie. Letos v kvetnu mi jedna znama v Kojetine rekla, ze jsme u ni pred odjezdem i s manzelkou byli a ze jsem ji rekli, ze uz se z dovolene nevratime. Ja si to tedy nepamatuji, ale nepokladam to za mozne. Uznavam, ze jsem byl extremista a cvok, crazy like a fox, ale takovy silenec jsem urcite nebyl.

Muj kamarad z detstvi a dnes velky podnikatel v Kojetine mi pak do Kanady napsal: "Rosto, bylo mi jasne, ze drive nebo pozdeji odejdete, ale ty manevry s tim stehovanim a vsechno okolo, co jsi tu delal pred odchodem, to zmatlo uplne vsechny - vcetne mne!"

Hranice do Madarska jsme coby typicti turiste prekrocili na prechodu Medvedovce. Pres prechod v Komarne jsme to neriskovali, protoze tam jsem s nimi mel pred 6 lety naramny vystup. Vraceli jsem se poprve z Jugoslavie a bylo uz po pulnoci a soudruzi celnici byli mirne podnapili. Je velmi pravdepodobne, ze jsem mel nejake riskantne sarkasticke poznamky, protoze jsem vzbudil jejich velkou nelibost. A na aute jsem mel znacku zacinajici pismeny PRB pro Prerov. Jenze oni si mysleli, ze PRB byl Pribram a byli jsme oznaceni za "Cehuny" a situace se vyhrotila az do me urazky Slovaku - zcela pro mne neobvykle, protoze Slovaky mam velice rad. Finale vypadalo asi takto:

"Vy Cehuni si myslite, ze my Slovaci sme dajaki hlupi!"

A ja: "To si nemyslim, ja znam i dva chytry Slovaky, Lasica a Satinsky!"

"Hej???"

A ja: "Ano, to jsou chytri Slovaci! Ale jsou taky jedini!!!"

A pak uz jsme, tehdy pred sesti lety, poprve odjizdeli z hranicniho prechodu bez cestovnich pasu, ktere nam byly zabaveny. Casem jsme v tom ziskali docela cvik.

Hranice do Jugoslavie jsme prekrocili taky v poklidu a odjeli na pobrezi si vychutnat 14 dnu predplacene dovolene v Igrane. Tam manzelka napsala (podle Krystlika naivne) domu rodine, ze uz se nevratime. Podle mne to nebylo naivni, ale naprosto realisticke. Pro nas uz nebylo cesty zpatky. Na prekroceni hranic z Jugoslavie do Rakouska jsem mel pripraveno nekolik variant, z nichz nam nakonec napoprve vysla ta uplne nejhladsi. Ale byl jsem pripraven i k extremnim agresivnim akcim.

Jak jsme se dorekreovali v Igrane, rozloucili se s prateli z Kojetina, kteri puvodne chteli emigrovat s nami, ale pak si to jeho manzelka rozmyslela a manzelovi to zakazala, odjeli jsme jsme do Beogradu, kde jsem byl predtim i potom mockrat, zaparkoval u Kalemegdanu a manzelka hlidala deti, ktere se houpaly na houpackach. Ja jsem sel na rakousky konzulat v ulicce primo pod Kalemegdanem a za nekrestanske penize (tehdy mi to tak pripadalo) jsem zakoupil TRANSIT VISA pres Rakousko. Ano, jsme turiste z Ceska, vracime se do vlasti a chceme to vzit zkratkou pres Rakousko, misto oklikou pres Madarsko. Urednik se chapave usmival, jiste tu lez uz slysel mnohokrat - ale razitka do pasu dal a popral stastnou cestu.

A pak uz jen po dalnici do Zagrebu a do Mariboru. Na hranici se podivali do pasu, viza tam mate, jedte, vsechno v poradku. Za chvili uz jsme se prochazeli po Grazu - meste Arnolda Schwarzeneggera. V ohradce u restaurace, ktera mela stoly az na chodniku, tedy venku, meli na zemi koberce. Delali jsme, ze nas to neprekvapuje.

Za dalsich par hodin jsem uz byl az ve ctvrtem patre nove budovyna Dr.Karl Lueger Ring, kde tehdy byla kanadska ambasada - dnes uz je jinde. Podal jsem urednikovi svuj ceskoslovensky pas a anglicky mu oznamil, ze chci emigrovat do Kanady i s celou rodinou. Vzal pas, pak chtel i manzelcin, a prstem jel po seznamu jmen, co tam mel na papiru. Pak mi pasy vratil a povida: "Ano, mam vas tady na seznamu. Vime o vas!"

Od te doby mam zdravy respect k CSIS.