Červenec 2013

Jak jsme šli do konzumu

Ross Hedvicek

Moje babička z Hedvíčkovy strany se jmenovala Růžena. Ovšem, protože to bylo na Hané, tak jsme nepoužívali slova babička, ale říkali jsme jí stařenka. Stařenka Hedvíčková se narodila v roce 1895 a za svobodna byla Skopalíková a její strýc byl architekt Skopalík, který v Kojetíně na náměstí postavil Okresní dům, který tam stojí dodnes.

Stařenka Růžena v pozdějším věku velice špatně viděla, ale ji to ani tak moc nevadilo, protože nikam nechodila a kam chodila, to znala po paměti. Po paměti chodila i do konzumu (konzum byl obchod s potravinami) na rohu Polní a Olomoucké ulice, a když jsme byli malí, tak jsme tam chodili s ní. Ze stařečkova domu dole u Jordánu se přešla dlážděná ulice na druhou stranu ke Šťastníkově zahradě, tehdy auta naštěstí skoro žádné nejezdila, a po pravé straně podél zdi do mírného kopce Olomouckou ulicí do konzumu. Pamatuji, jak jsem stařenku často doprovázel spolu se svou sestřenici Vlastou, nejstarší dcerou strýce Vojty, tudíž stařenku jsme měli stejnou, byla o rok starší a poslouchali jsme cestou stařenčino vyprávění - místní pověsti a legendy. Zajímavé bylo, že od prarodičů se člověk vždy dověděl úplně jiné věci než od rodičů.

Takže jsme vyslechli klasické příběhy o králi Ječmínkovi, to jsme znali že školy, ale nepřerušovali jsme ji, pak příběh o popraveném vojákovi za císaře pana (můj časový odhad byl: válka v roce 1866), posel na koni s milostí od císaře pana cválal a cválal yeeehaaww, ale včas nedocválal, a vojáka popravili tam u té lípy na kopci nad Ojezdama směrem na Pivín, co tam stojí dodnes říká se tomu Na spravedlnosti, ale i mnohé další, mnohem současnější příběhy. Šli jsme pomalu do kopce okolo baráku, kde bydlela babka Přindiška a hned jsme se dověděli, že její manžel po válce zmizel. Že prý do Ameriky.

Podivné ovšem bylo, že z té Ameriky se nikdy neozval a ani neposlal třeba pohled. Třeba se zasněženými jeřabinami, jako jsem posílal já z Rakouska. To nás coby flüchtlingy navštívila jakási náboženská organizace a mezi jinými věcmi nám nadělili spoustu pohlednic. Asi jako „phone home E. T." A na těch pohlednicích byla fotka zasněžených jeřabin. Krásné umělecky vyvedená. Posbíral jsem jich co nejvíc a nakonec jsem je poslal na desítky adres v Česku s tímto textem: "Posílám vám pohlednici se zasněženými rudými jeřabinami k výročí VŘSR. Jeřabiny asi budou trochu namrzlé, ale snad to nebude problém, slyšel jsem že v ČSSR namrzlost vůbec nevadí." Mnozí adresáti tu pohlednici zcela dobrovolně odnesli na StB a když mne pak v nepřítomnosti soudili, přidali mi i paragraf 112 trestního zákona o snižování vážnosti republiky v zahraničí. O paragraf víc nebo mín, bylo mi to jedno. Ovšem to bych zase odbočil - starý Přindiš nikdy žádnou pohlednici neposlal, takže se nikdy nevědělo, jestli se do té Ameriky vůbec dostal, nebo zda ho zastřelili někde na hranicích, nebo jestli před starou Přindiškou úplně normálně utekl a nebo dokonce jestli ho třeba Přindiška nemajzla sekyrkou a nezahrabala pod záhonkem petržele v zahradě za stodolou. No byly to záhadné příběhy - a stará Přindiška tam bydlela ještě někdy v sedmdesátých letech.

Jednou jsme tam zase šli a šla s námi i sousedka Hřeblová, která bydlela vedle stařečků. Hřeblová byla Němka, ale nějak se jí povedlo vyhnout se odsunu, protože se někde schovala a manžel Hřeblo se psal s háčkem nad r.. Přišla řeč na zmizelého Přindiše a Hřeblová povídá: „Možná měl boty z toulavého telete". Na její němčinu jsem byl zvyklý, ale tohle mi nebylo jasné. „Cože?" potřeboval jsem vysvětlení. „Wanderlust! Verstanden? Boty z toulavého telete od Slavíčka!" Slavíček byl švec, který bydlel taky u Jordánu, měl malý úzký knírek jako Hitler, ale vypadal spíš jak Vlasta Burian, měl první barák pod židovským hřbitovem a celé naší rozvětvené rodině vždy opravoval nebo i šil boty. Jeden z příběhů, diskutovaných na túře do konzumu, byl jak boty od Slavíčka - pokud nejsou pořádně zaplacené, tak vržou. Teprve až jsou zaplacené, tak přestanou vrzat. Určitě si pamatuji, že takové boty měl strýc Laďa, světle hnědé, semišové, s extra tlustou podrážkou. Vrzaly, jak zjednané. Slyšel jsem je mockrát. A možná to byly zároveň i ty boty z toulavého telete.

Legenda za botami z toulavého telete byla, že si je stačí obout jen jednou a už to s tebou zůstane navždy. Nevím, kdy se boty z toulavého telete dostaly na mé vlastní končetiny, ale myslím si, že můj otec měl taky jedny od Slavíčka, ale nikdy je nenosil - což mohlo být, když se tak na to dívám s odstupem padesáti let, jádro problému. Měl je ve skříni v ložnici, jako rezervu ke svátečnímu obleku. Ale jelikož na sobě sváteční oblek snad nikdy neměl a celý život strávil v montérkách - je docela možné, že ani ty boty na sobě nikdy neměl. Já ovšem ano - když jsme byli úplně malí a hráli si doma, tak jsme mu ty boty několikrát vytáhli a chodili v nich a měli jsme náramnou legraci z toho, že ty boty vrzaly. To, že jsou to zároveň i boty z toulavého telete, jsme netušili. A ono se to na mne přilepilo.

Když uvážíme, v jaké šílené, zlé a kurevské době jsem se narodil, tak jsem měl překvapivě příjemné, až šťastné dětství. Byl jsem obklopen rodiči, prarodiči a příbuznými a můj rozhled byl velmi omezený. Věděl jsem prd. Ale i tak se nade mnou něco vznášelo, nějaký duch velkého Manitoua nebo něco takového a říkalo: „A vyrostu a mé oči uvidí, daleko do změn musím jít, v čase který jsem proplýtval... Příliš časně na západ slunce, narodil jsem se mezi čtyřmi zdmi a žádná z mých tváří nemohla vidět budoucí dálky ...", budliky, budliky, budliky, buéééhehe, tak asi.

Seděl jsem nedávno na schodech mayské pyramidy v Tulumu, v Mexiku (boty z toulavého telete, pamatujete? - http://en.wikipedia.org/wiki/Tulum), vysoko na útesu nad mořem, pyramida stojí na samém okraji, díval jsem se na moře, kde v dálce byl druhý největší korálový útes na světě, hned po tom australském, a kolem mne šel čas. Úplně hmatatelně jsem to cítil. Mayové úplně zmizeli okolo roku 900 n. l. a jakýsi místní vědátor specializující se na vytesávané kamení dokonce stanovil, že přestali tesat přesně rokem 863 n. l. Že prý úplně vyčerpali půdu, která je živila. Pak už nic, pak vyhlásili rozchod, volno a rozešli se. Jednoduše zmizeli. A kolik jich vlastně bylo? Různé zdroje uvádějí různé počty, od několika miliónů až po jen několik tisíc. Je to možné? Je to logické? Kam se podělí? Kam šli? Proč neposlali aspoň pohlednici? Mnozí se stali námořníky, když slyšeli, že kdesi na vzdáleném pobřeží roste květ, jehož vůně činí lidí šťastnými. Ale ti, co se vrátili, o tom nic nevěděli. Zeptej se těch, co se nevrátili...

A moje těkavá mysl se v ten moment vrátila do Kojetína. Dle informace z http://www.kojetin.cz/meks/ se dne 22. června 1942 na kojetínském nádraží spořádaně shromáždilo 58 kojetínských židů (z toho 12 dětí, nejmladšímu byly 4 měsíce) a 17 židovských souvěrců z okolních obcí. Poslušně odjeli do Olomouce, pak do Terezína a pak následovala Osvětim, Treblinka, Birkenau a Minsk. Zarazilo mne onen počet: 58? Židé přišli do Kojetína v roce 1454, synagogu měli brzo potom, stojí dodnes, židovský hřbitov taky, byl tam židovský park, židovská škola, Judengasse (dnešní Husova ulice), Rosengasse (Růžová ulice), každý druhý dům na náměstí byl židovský, poslední pohřeb na židovském hřbitově byl 1942 a do zhruba začátku šedesátých let, než začali rozšiřovat katolický hřbitov na místě bývalého smetiště (jak typické), byl židovský a katolický hřbitov zhruba stejně velikosti. Dle mého odhadu nám tu zmizela aspoň tisícovka Židů. Zase nám tu někdo manipuluje s čísly a nebo vyloženě lže? Roku 1921 (první sčítání po válce) bylo v Kojetíně 874 domků a 6158 obyvatel. Z toho 6038 Čechů, 33 Němců, 34 židů, 3 jiné národnosti a 50 cizozemců. Podle náboženského vyznání 5261 katolíků, 27 evangelíků, 219 církve československé, 87 izraelitů, 11 jiné víry a 533 bez konfese. Simon Wiesenthal Center -http://motlc.learningcenter.wiesenthal.org/gallery/pg36/pg8/pg36851.html  - se zdá potvrzovat tyto údaje, problém ovšem je, že jejich vlastní údaje pochází až od československých poválečných úřadu, ehm ehm. Je to možné? Je to logické? Kam se podělí? Kam šli? Proč neposlali aspoň pohlednici? Měli boty z toulavého telete? Nebo je to nějaký jejich trend?

Nebo třeba Němci po válce. O tom jste nikdy neslyšeli? Ostatně nějaké vraždění Němců se konalo i v Kojetíně - ale o tom se v oficiální kronice zajisté nedočtete. Podle oficiálních českých historiků maximálně 10 tisíc Němců zemřelo v internačních táborech (jeden z nich byl po válce v Okresním domě v Kojetíně). Dle různých zdrojů povraždili Němci během války 120 tisíc občanů území známého jako Böhmen und Mähren (dnes Česká republika, Slovensko se odtrhlo, zda se do toho počítaly i Sudety, není jasné) - tedy 120 tisíc Čechů, mimo to bylo 240 tisíc lidí (židů, cikánů) zavražděno z rasových důvodů, jak na území České republiky (Terezín) nebo jinde (Auschwitz - Osvětim). Proti vraždění židů Češi tehdy ani moc neprotestovali, proto by snad židé ani neměli být započítávání do „českých" ztrát.

Publikace Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, říká, že „Na základě sčítání lidu, výpočtu i odhadů, a s ohledem na válečné ztráty, emigraci a masové vraždy vydal Spolkový statistický úřad roku 1958 prohlášení, v němž praví, že ,existuje nesrovnalost v počtu 225 600 Němců, jejichž osud není objasněn´. Je chybné ztotožňovat tento počet s oběťmi odsunu." (konec citátu). Poznámka o „chybnosti ztotožňování" je jistěže pouze názor „českých historiků". Komunistických „historiků", ano. Mně to zas tak chybné nepřipadá. A kdyby někdo řekl, že za pár měsíců po válce stihli Češi povraždit víc Němců, než Němci Čechů za celých šest let... já bych se moc nehádal. Kam se podělo těch 225 600 Němců? Kam šli? Proč neposlali aspoň pohlednici? Měli boty z toulavého telete?

A nebo zeptejte jakéhokoliv českého historika na počet lidí, kteří z Československá po druhé světové válce emigrovali. Bude něco mektat o pár desítkách tisíc, maximálně 50 tisíc lidí. UNHCR (United Nations High Commission for Refugees) ovšem tvrdí, že emigrační vlna po únoru 1948 měla 400 000 lidí, emigrační vlna po srpnu 1968 byla 450 000 lidí a mezi 1970 až 1989 emigrovalo dalších 200 000 lidí. Tady ovšem nastává prudká změna proti minulosti a můžeme veřejně oznámit, že naprostá většina z toho miliónů poslala aspoň tu pohlednici. Někteří i několik.

Začalo se stmívat. Slezl jsem že schodů té pyramidy, chrámu, pevnosti, nebo co to na tom útesu stojí, a možná to bylo těmi nárazy (ty schody nejsou normální výšky), že se v mé hlavě začaly míhat listy (mám téměř fotografickou paměť) z Bible kralické v modrých plastikových deskách, kterou jsem dostal od nějakých dobrovolníků před vchodem Flüchtlingslageru Traiskirchen a mám ji dodnes, a tam jsem četl: „Vyšel jsem z paměti, jako mrtvý, učiněn jsem jako nádoba rozražená" (31-13) a „Já když mlčel jsem, prahly kosti mé v úpění mém každého dne" (32-3).

A taky jsem ještě chtěl poslat pár pohlednic.