Srpen 2013

Příliš časně na západ slunce

Ross Hedvicek

Je čtvrtého července 2001. The Fourth of July. Největší americký svátek. Není nic většího. A místo je Key West.

Nepřišel jsem sem s úmyslem si to místo zamilovat. Přišel jsem se jen podívat. Objevit tváře a místa. Projít se. Promluvit si. Z pozice nezúčastněného pozorovatelé, jak vtipkoval Jan Werich. Ale jak už jste jednou tady, je to úplně jiné - nemáte jinou možnost než si Key West zamilovat.

Není to tak těžké. Je tu toho tolik. Nejtěžší části výletu do Key Westu je odjezd z Key Westu. Protože Key West není zase tak moc místo. Je to přístup k životu. Nebo postava z knihy. Je to anomálie, ano, ale kdyby to nebyla anomálie, tak by to nebyl Key West. Key West je rozhodně a definitivně jiný - tak to asi musí být. Je to spletenina kultur a subkultur - propletená jako copánky na hlavách reggae muzikantů. Místo, které vám nic nepředstírá, místo, kde minulost je stále přítomna a kde budoucnost je jen zítra. Procházka po Key Westu je jako kouzelná záhadná túra - jako magical mystery tour od Beatles. Túra zaplněna zajímavými tvářemi a kouzelnými místy, která jsou na tomto ostrově doma.

Kde začít procházku? Kdekoliv - třeba u chlapíka, který vyrábí jednostrunné slide-kytary a nebo můžeme začít tam, kde to všechno konci, na hřbitově - tedy na Key West Cemetery. Jsou tu všichni. Jména, kterými jsou dnes označeny ulice v Key West. Simonton. Greene. Whitehead. Fleming. Mnoho jmen ale nezdobí ulice. Vojáci. Námořníci. Piráti. Velrybáři. Básníci. Malíři. A normální lidi. Směs lidí, kteří sem z nejrůznějších důvodů přišli, a byla z toho láska na první pohled. A teď sdílí s ostatními ten kousek země ve středu Old Town, tak kde se Margaret Street kžíží s Angela Street a kde cedule na salámovníku (ano, strom na kterém rostou salámy) hlásá Cemetery Hours Sun Up to Sun Down (Hřbitov otevřen od východu do západu slunce). Na náhrobním kameni jednoho z hrobů je nápis suše konstatující „I told you I was sick!“ (Já jsem vám říkal, že jsem nemocnej!)

V Key West mají pochopitelně i maják - tenhle byl postaven v roce 1825. V devatenáctém století, jeden z nejnebezpečnějších útesu pro námořní plavbu byl právě v Key West. Úzký průliv mezi Golfským proudem a útesem je poset zbytky ztroskotaných plavidel. A centrem tohoto námořního hřbitova byl právě Key West. Tehdy ve městě žili vlastně jen piráti. Na pobřeží dávali světla tak, aby si kapitáni lodi mysleli, že navigují správné, ale zatím najeli přímo na útesy a ztroskotali. Těm světlům se říkalo Judas Lanterns (Jidášovy lucerny) a sbírání všeho, co zbylo po ztroskotaných lodích, bylo zaměstnání a říkalo se jim wreckers, a co se našlo se vydražovalo na dražbách. A protože si pak už nestěžovali jen majitele soukromých lodi, ale i U. S. Navy, tak byl v tom roce 1825 postaven maják, který stojí dodnes. I když - historické záznamy praví, že ještě v tom roce 1825 bylo v dražbě na Key West vydraženo za 300 tisíc dolarů "vypláceného zboží" - takže všechny problémy maják asi nevyřešil

V dnešním Key Westu můžete navštívit i nebe - ne, TO nebe - tohle je Blue Heaven. Modré nebe. Restaurace pod stromy. Hliněná podlaha. A kuřata a slepice chodí kolem dokola, tam zobnou, támhle něco seberou. Ko-ko-ko-dák! Pověst praví, že kdysi měla Blue Heaven status tříhvězdičkové restaurace, ale zrovna, když tam seděl ten chlap, co uděluje hvězdičky pro restaurace - tak se majitelův pes rozhodl s velkým kraválem honit kohouta a slepice pod stoly v restauraci - a tak ze tří hvězdiček zbyla jen jedna. Ale bez ohledu na hvězdičky, restaurace Blue Heaven je stále v provozu a stále unikat - kde jinde můžete jít na večeři a vedle mít hřbitov pro kohouty? Ano, hřbitov pro kohouty je tam. A ještě je tam i sprcha za dolar. To je od té doby, kdy ještě v horním patře byl i bordel a prostitutky vyžadovaly čistotné zákazníky. Dnes už tam bordel není - dnes už je tam jen takové muzeum pamětihodností a sídlí tam ten chlapík, co vyrábí ty slide-kytary jen s jednou strunou.

Restaurací je tam spousta - kuchařství je umění - je to jako malovat něco na plátně. Jako třeba Michaels Restaurant... seared duck... grilled quail... to jsou všechno jídla. Připravováno pod dohledem nikoliv slepic, ale tentokrát kočky jménem Leon, která chodí od stolu ke stolu, ne že by žebrala - ona chodí jen každého pozdravit - říci "hi!" Další restaurace je Café des Artistes, údajně zařízené účetním Al Capona, původně to byl taky bordel, ano zajímavé, já vím, dnes servírují pochoutky jako Lobster Tango Mango nebo Grouper (to je ryba!) Braise au Citzon Vezt (to co znamená nemám ponětí).

A v hlavě mi pořád zněla písnička Robbie Robertsona:

All of a sudden I could hear somebody whistling

From right behind me

I turned around and she said

"Why do you always end up down ať Nick's Café?"

I said "I don't know, the wind just kind of pushed me this way."

(A najednou jsem slyšel někoho hvízdat,

přímo za mnou.

Otočil jsem se a ona povídá

"Proč vždycky chodíš sem do Nick's Café?"

A já řekl "Nevím, ten vítr mě sem tak nějak dotlačil.")

A pak je tam Sloppy Joe's. Ovšem tenhle Sloppy Joe's není to místo, kde sedával Hemingway. To je blafák na turisty. To pravé místo je za rohem a jmenuje se to Capt. Tony's. Sem chodíval papá Hemingway. Zajímavé místo. Tmavé. Pro některé možná i trochu strašidelné. Ale možná, že je to jen ten "strom oběšenců" hned vedle baru. Jo, na tom stromě se veselo, používalo se jako šibenice. Říká se, že přes 800 (osm set) místních zločinců se na tom stromě zhouplo.

A nebo je to tím náhrobním kamenem? U kořenů toho stromů stojí náhrobní kámen a je na něm jméno Reba Sawyer. Ale pod tím kamenem není žádný hrob, žádný strach. To bylo takhle - Capt. Tony měl dlouholetou přítelkyni jménem Reba Sawyer a teprve až zemřela, tak se její manžel dozvěděl, co se vlastně celé ty roky dělo. A jak byl pan Sawyer rozčilenej - kornuto! - tak šel na hřbitov, vytrhl její náhrobní kámen ze země a postavil ho Tonymu před dveře. No a Capt. Tony akorát ve vší slušnosti a pietně vzal ten náhrobní kámen a umístil ho tam, kde je dnes, ke stromu.

Key West - pokud vám nepadne do oka okamžitě, se naučíte mít rádi velice rychle. Víte co je Key West lime pie? To je něco jako kus bílého sladkého dortu - moc dobré... zkuste to v La Trattoria na Duval Street. A nejen kvůli jídlu. Key West musíte mít rádi kvůli tomu duchu Margaritaville. Kvůli rytmu reggae v Rum Runners. Kvůli nedělním čajovým tanečkům v La-Te-Da. A západu slunce tančícímu na vlnách Mallory Square. Stejně jako to je v té vzpomínané písničce Robbie Robertsona:

She said " There is one thing you've got to learn

Is not to be afraid of it."

I said "No, I like it, I like it, it's good."

She said "You like it now

But you'll learn to love it later."

(Řekla "Jednu věc, co se musíš naučit,

je se toho nebát."

Řekl jsem "Ne, líbí se mi to, líbí se mi to, je to dobré."

Řekla "Teď se ti to jenom líbí,

ale později se naučíš to přímo milovat.")

A pak jsem si šel lehnout na pláž a dívat se na západ slunce - na tohle show se dá dívat pořád dokola, to mne nikdy nenudí. Žádné re-runs. Vždy nové a čerstvě představení. I pro nás místní. Přes den jsou na plážích akorát turisti, okolo šesté večerní už mají spálenou kůži, tak jedou na pohotovost do nemocnice se nechat ošetřit a parkoviště u pláži se vylidní, ale jak nastane čas západu slunce, tak se začnou sjíždět místní. Čas na kulturu. Jako když se chodilo v Kojetíně do kina. Akorát, že když začnou běžet závěrečné titulky, tak se dav necpe u východu, aby už byl honem venku, jako by na tom záleželo. Tady show skončí a každý sedí dál. A tráví. Zážitek ze západu slunce či večeři z restaurace - to je jedno. Sedadla nejsou očíslována jako v Česku. Ani v kinech ne. A je zcela běžné, že slunce zapadne a diváci - lidi na pláži - začnou tleskat. Nebo i zpívat "heeey heeey goood byeee!" - když jsem to viděl a slyšel poprvé, čuměl jsem jak žába z kyšky... nebyla to moje vina, vyrostl jsem někde jinde...

A vyrostu

a mé oči uvidí

daleko do změn musím jít

v čase, který jsem proplýtval

Příliš časně na západ slunce

narodil jsem se mezi čtyřmi zdmi

a žádná z mých tváří

nemohla vidět budoucí dálky...

Za mnou po pláži někdo přišel. Ozvaly se kroky, pak ustaly, zvuk sirky škrtající o krabičku, pár vteřin ticha a potom vydechnutí prvního kouře zapálené cigarety... fuuuuu...

"Ahoj, Rossi!" - ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se tak rychle, až mi ruplo za krkem.

Za mnou nikdo nestál.

----

Chtěl bych připomenout, že za pár dní - 11. července - tomu bude rok, co zemřel můj přítel a nás přítel, slovenský hudebník, humorista a navzdory své hubenosti osobnost šířky renesanční - Jaroslav Filip. http://www.jarofilip.sk