Srpen 2013

Syntéza analýz 17/11/1989 a následků

Ross Hedvicek

aneb Od Beneše přes Václavy až po Paroubka

Motto: Libertas ex veritas = svoboda z pravdy = Freedom from truth

0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili

1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu

2. Výčet obětí exkomunistů (George Švehla)

3. Dolejšího analýza (Miroslav Dolejší)

4. Václav Havel (Lubor Kohout)

5. Zpráva o rozkrádání českého národního majetku (neznámý autor)

6. Klaus a bída ducha (Ladislav Andrey)

7. Voucher Privatization with Investment Funds: An Institutional Analysis (David Ellerman, World Bank)

8. 99 budovatelů „mafiánského“ kapitalismu

9. Kdo je Paroubek? (Aleš Moravec)

10. Syntéza analýz

Rada čtenářům: Přespříliš zaneprázdněné čtenářky a čtenáři mohou začít čtením Malého naučného kalendáře a potom skočit ke konečné Syntéze analýz. Mnoho datumů najdete v textu, když zadáte k vyhledání znak „ / “, i když ne všechny. Datumy v převzatých příspěvcích zůstávají ve verzi s tečkami a proto se těžko vyhledávají. Některé z průběžných referencí v textu lze najít pomocí [nebo]. Odkazy ke zdrojům jsou na konci textu.

0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili

11/05/863 Řečtí věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj přišli do říše Velkomoravské na žádost knížete Rostislava u císaře Michala III. Cyril a Metoděj zavedli nové staroslověnské písmo hlaholici. Roku 870 Rostislavův synovec Svatopluk strýce zajal, nechal mu vypíchnout oči, svině jedna, vydal ho nepřátelům a vládl z Velehradu.

28/09/929 Za pomoci zrádného kněze byl Václav v Boleslavi zapíchnut bratrem Boleslavem, který právem odsuzoval václavský roční tribut 300 volů do Němec. Po 14 letech odboje musel i sám Boleslav platit Otovi I. Bohužel vývoz pouhých 300 volů ročně nestačil k tomu, aby v ČS(S)R do dneška ubylo mezinárodně nadprůměrné množství volů. Dejte vinu Němcům, že víc českých volů nechtěli a nechtějí!

26/08/1346 Jan Lucemburský padl v Normandii u Crécy aux Pontieu (Kresčak) v boji s technologicky vyspělejšími Angličany, kteří měli hypermoderní a přesto levné APC's (= armed personnel carriers), tj. dřevem obrněné transportéry obsazené velkým množstvím levných lučištníků z lidu důkladně vycvičených v rychlopalbě s vysoce průraznými a dalekonosnými velkoluky typu longbow. Není náhodou, že dnešní hypermoderní helikoptéra Apache se nazývá Longbow a že by byla vhodná i pro česko-slovenské lidové armády za předpokladu, že by Longbow byl levnější nebo Kč pevnější. Poslední slova Jana Lucemburského „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!" zní českým uším hezky, protože jsou česky. Škoda jen, že Jean de Luxembourg česky vůbec neuměl, protože Čech nebyl, přestože Čechům vládnul, i když jen z povzdálí, protože pořád někde bojoval mimo kotlinu, protože nebyl predposraný, ani nešvejkoval, jak chytřejší čtenáři již jistě pochopili.

30/07/1419 „Husité svrhli nenáviděné konšely i se sudím z oken radnice Nového Města pražského". První defenestrace byla oprávněná a přiměřená reakce, i nyní hodná následování. Nemáte chuť si ji zopakovat? Defenestrace byly už dvě, tak proč ne do třetice všeho dobrého? Naprosto nepřiměřeně se choval Jan Žižka, který se z lapky vypracoval na fanatického "božího bojovníka" a posmrtně na národního takyhrdinu zřejmě proto, že nezákonně vypaloval hrady a kláštery, občas i s osazenstvem, ale to už (ty neupálené) Čechy po jeho smrti nebolelo, i když zákonné upálení jediného mistra-bludaře Jana Husa z Husince je bolelo a bolí dodnes. Čechy nikdy zákony nezajímaly, ani dnes ne. Historicky správná a právně závazná Popravčí kniha pánův z Rožmberka [vydal Fr. Mareš, Praha, 1878] přesvědčivě dokazuje, že Žižka začal jako prachsprostý lapka (= lupič = českozloděj) který přepadal kdekoho a kradl, co se dalo, už 9 let před nepředvídatelnou smrti bludaře Jana Husa (+ 06/07/1415).

Není mi znám jiný evropský národ, který by byl hrdý na zločince typu Jana Žižky, který s oblibou vypaloval budovy i s lidmi vevnitř. Že byla jiná doba? Ano, ale to není důvodem si z notorického žháře-teroristy a masového vraha dělat národního hrdinu. Proč si neuděláte hrdiny z esesáků kteří srovnali se zemí Lidice, Ležáky a Oradour a ve východní Evropě naháněli obyvatele vesniček do stodol a zapalovali je? To byla také jiná doba než dnes, ne? Byla válka, za Žižky válka nebyla. Aha, já už chápu vaše zvrácené "myšlení"! Esesáci nebyli Češi! Ale exKSČisté byli Češi, tak ti mohou být ve StranoVládě dodnes a je jich plný parlament. A vám nevadí, že komunisté, většinou dnes exkomunisté, pokud nezemřeli, vyvraždili 80 až 100 miliónů lidských bytostí (většinou vlastních občanů), zatímco nacisté "pouhých" 25 milionů (většinou cizích občanů)? Zeměkoule měří na rovníku 40 miliónů metrů, takže 80/40 jsou 2 mrtvoly z komunistického teroru na 1 metr rovníku! Motá-li se vám v hlavě, že "naši soudruzi ale přece nikoho osobně nezavraždili", pak si uvědomte, že Eichmann a Hitler také osobně nikomu nezkřivili vlas. Hitler maloval pěkné obrázky Vídně a Heydrich dokonce hrál pěkně na housle, jako ti vaši exkomunističtí národní umělci-zločinci v době Pražského jara.

Nevadí vám teď, alespoň trochu, že Velký Vašek v interview Lidovým novinám [LN 07/12/1990] řekl: "Nedovedu si představit dnešní politický život bez lidí, kteří prošli komunistickou stranou". Proč ne "nacistickou stranou"? Tak teď máte, co jste chtěli, do rachoty zvesela, ať těm kteří na nás dřeli, nikdo hanbu nedělá! Vy už neznáte tuhle (ex)komunistickou odrhovačku? Za jejího zvuku šly celé skupiny "třídních nepřátel socialismu" do rudých koncentráků a bodrý a pracovitý lid (zlaté české ručičky vše zdrátují a zpevní pomoci gumičky) posílal tisíce petic "žádáme nejtěžší tresty" a dělal, že nic nevidí. "Nejsme Sokolové / skauti / kněží / jeptišky / soukromníci / západní vojáci, etc., to se nás netýká." Když si pak rudé gestapo přišlo pro některé z nich spadající do dalších kategorii obětí dnešních exKSČistů, tak se strašně divili, že se o jejich osud nikdo nezajímal (kromě nejbližších příbuzných), naopak, každý jakýkoliv vztah a známost s nimi zapíral.

Nezapomínejme též na zvrácený český národní charakter, který dovolil, aby ti, kteří za druhé světové války bojovali zejména na západních bojištích, pak byli po válce zavíráni, pronásledováni a v nejlepším případě přehlíženi. Ti patřili mezi ty zubožené masy v ČeskoZlodějsku, i když dostali nějakou tu korunu za každý měsíc odseděný v kriminálech exKSČistů ŕ la Vaculík, Kundera, Klíma, Hrabal; ti byli všichni v KSČ, to byly JEJICH kriminály.

Pouze za některé úředně popravené vyplácela polistopadová VaškůVláda pozůstalým odškodné v ceně jedné ojeté škodovky, či odřeného a udřeného trabanta. Ti, co byli zastřeleni na údajném "útěku" nemají dodnes cenu ani haléř, pokud vím. Či snad ano? No povídejte, rád se přiučím. Učit se, učit se, učit se.

25/04/1439 Rabín Avigdor Karo pohřben na pražském židovském hřbitově. Roku 1389 o velikonocích přežil a později popsal pogrom zorganizovaný českozlodějskými křesťany takto: "Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekerami jako dřevorubci! ... Rozdělili pak mezi sebou naše šaty, jeden každý kolik mohl uloupiti, a nemetali o ně los, nýbrž v celku po hromadách pobrali nejen šaty, nýbrž i všecky poklady a nářadí jejich s nimi." To zní jako popis vyhnání 3 milionů sudetských Němců po válce z Benešova ČeskoZlodějska, či jako řádění komunistů v padesátých letech, například při "odkulačováni" vesnic před vstupem do JZD.

"...Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili, poté říkali...". To je přesný popis polistopadové havloidní + klausoidní piratizace a antirestitučních diskriminačních zákonů v ČeskoZlodějsku uplatňovaných nejen na uprchlících, exulantech, emigrantech a ale i na občanech, kteří nikdy neopustili rodnou mísu či hroudu. Nevěříte-li, pak vězte, že mj. majetky (i rodinné) registrované jako "s. r. o." nebyly restituovány.

"Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili" přesně vystihuje chování i současného českozlodějského režimu i vůči těm málo židům kteří přežili Osvětim, Bergen-Belsen a Treblinku a vůči jejich potomkům. Zrůdný havloklausoidní režim jim říká: my vám nic vracet nemusíme, my jsme vám nic nezabavili, my jsme to zabavili Němcům a nás nezajímá, že Němci to zabavili vám. Hnusná to logika českozlodějských hyen! Havlovi, který je za českozlodějský hyenismus navýsost spoluodpovědný, ovšem jeho komunistický parlament všechny rodinné majetky vrátil. Hnusný to život ve lži a havloklausoidním hyenistickém českozlodějství!

08/11/1621 Bitva na Bílé hoře, z níž Češi utekli, a českou čest zachraňovali sudetští Němci ze severní Moravy pod vedením hraběte Šlika. Za pár zlatek český kat Jan Mydlář veřejně mučil a popravil 27 českých panů (včetně Šlika) na Staroměstském náměstí. Inu, další české neštěstí. Akorát že z těch 27 údajně českých pánů bylo 5 Němců (včetně Jáchyma Ondřeje Šlika, který sice byl územně Čech, ale česky neuměl). „Národnostní napětí bylo něčím neznámým, oba jazyky se užívaly rovnoprávně. Mnozí přistěhovali Němci se učili česky, některé německé rodiny se dokonce počešťovaly. Naopak, někteří čeští šlechtici začali doma užívat německý jazyk (rytíř Kašpar Kaplíř že Sulevic). Na přelomu 16. a 17. století se nedá rozhodnout, kdo z českých obyvatel je Čech a kdo Němec.“ (Tomáš Voříšek, 2005). Jan Amos Komenský emigroval (i když nikdo emigrovat nemusel, jak říkal soudruh Jiří Dienstbier). Celoevropská 30letá válka odstartována v Praze.

28/10/1918 Vznik ČSR po 300 letech rakouského civilizačního úsilí. Spolutvůrci ČSR jsou emigranti Tomáš Garrigue Masaryk (Moravan, podle jazyka rodičů napůl Němec napůl Slovák), Milan Rastislav Štefánik (Slovák, naturalizovaný Francouz) a Wilson (americký prezident). Ovšemže, "nikdo emigrovat nemusel", jak později tvrdil soudruh Jiří Diensbier, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb. Tak jako profesor "Masaryk, kdo inicioval zápas proti padělaným Rukopisům královodvorskému a zelenohorskému, v nichž obrozenecké generace spatřovaly nejcennější památky staré české kultury" [viz Panovníci českých zemí, 1992], tak i já a moji (mimo)kotlinoví spolupracovníci touto syntézou analýz zahajujeme svůj zápas proti padělaným dějinám ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a SR. Ptáte se, proč se "hodonínský rodák a před první světovou válkou kontroverzní postava vědeckého i politického života" jmenoval Tomáš Garrigue Masaryk? Protože se v Lipsku seznámil s Američankou Charlottou Garrigue, a když se s ní oženil, tak její příjmení po americkém zvyku učinil součástí svého jména.

29/09/1938 Mnichovská dohoda o připojení okresů s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva k Třetí říši.

14/03/1939 Vyhlášení "samostatného" slovenského státu.

16/03/1939 Vyhlášení chráněného území Čechy a Morava (protektorátu).

01/12/1943 Návštěva Edvarda Beneše v Moskvě, během níž podepsal se Stalinem československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Při této příležitosti přislíbil Stalinovi vzdání se Podkarpatské Rusi s 800 tisíci obyvateli a 13 000 km2 plochy (dnešní Česko 79 000 km2, Slovensko 49 000 km2), tedy pořádného kusu státu, navíc ekologicky neposkvrněného.

04/02/1945 Jaltská konference o poválečném uspořádání Evropy.

17 - 31/03/1945 druhá návštěva samozvaného prezidenta Beneše v Moskvě, kde potvrdil, že ČSR hodlá mít se SSSR co nejdelší společnou hranici, opět se ústně vzdává Podkarpatské Rusi, přijímá komunistický diktát, který se později stal známý jako Košický vládní program.

05 - 08/05/1945 Antistalinista gen. Andrej Vlasov osvobozuje část Prahy a Karel Kutlvašr velí Pražskému povstání. Za diplomatické pomoci čs. velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera, člen Národní (z)rady s. Josef Smrkovský (později Dubčekova pravá ruka) zajišťuje vliv SSSR v ČSR tím, že odmítá další pomoc jak vlasovců, tak i americké 3. armády gen. George Pattona, jejíž 16. divize právě osvobodila západní Čechy včetně Plzně. Vlasov byl popraven v SSSR, Kutlvašr uvězněn v ČSR, Patton zbaven velení.

18/08/1945 Churchill poprvé veřejně hovoří o železné oponě prostírající se od Baltu až po Jadran (o tématu více Vít Smetana ve www.cs-magazin 03/2004)

25/02/1948 Beneš předává moc komunistům poté, co Lidové milice (LM) spoluvedl rudý zločinec-národní „hrdina" a chartista MUDr. František Kriegel. V článku Vítězný Únor stále nesmrdí píše Jan Kovanic (viz např. Neviditelný pes 27/02/2001): „Začíná otevřený ozbrojený puč. Až 19. února vzniká štáb LM. Velitelem se stává Josef Pavel (náměstek ministra vnitra v 50. letech, ministr vnitra s lidskou tváří v roce 1968), jeho zástupcem Josef Smrkovský (další miláček lidu v roce 1968), politrukem František Kriegel (TEN Kriegel, ,hrdina´, který jako jediný nepodepsal v srpnu 1968 moskevské protokoly)." Být Kriegelovi vděční za 20 let opožděně "hrdinství" potom, co on přímo spoluzavinil 42 let komunismu v ČS(S)R, je jako být vděční Rudolfu Hessovi za to, že za války sám uletěl z Třetí říše a seskočil padákem nad Skotskem. Ve Velké Británii se s hitlerčíkem takyhrdinou nebavili a po válce v Norimberku odsoudili a zašili doživotně do věznice Spandau. Tato Syntéza analýz vám mj. odhalí, proč se po Velkém listopadu s takyhrdinnými (ex)komunistickými zločinci soudní procesy nekonaly.

Naopak, spousta nekritických Čechoslováků si vytvořilo kult osobnosti kolem zločinců s (ne)lidskou tváří typu Kriegel. Havel mu napsal dojemně kladný posmrtný kádrový posudek. Po Pavlově + Smrkovského + Kriegelově Velkém únoru už netrvalo dlouho a zrádný socdemák Zdeněk Fierlinger plus bolševická stvůra a národní takyhrdina Dr. Jiří Hájek (člen ÚV KSČ a za Dubčeka ministr) prosadili zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky, podle kterého bylo uvězněno tolik lidí, že dodnes existuje (i v zahraničí) Klub K 231 - klub bývalých vězňů odsouzených na základě zákona 231/1948 Sb.

21/08/1968 Vstup vojsk Varšavské smlouvy (bez Rumunska) do ČSSR na 20+ let.

17/11/1989 Studentská demonstrace (k výročí zastřelení studenta Opletala nacisty) je v režii divadelníka Havla zdeformovaná na Sametový podraz. Režii mají 3 superestébáci: s. Čalfa + s. Hegenbart + s. Lorenz. Choreografem a hereckou primadonou je absurdistický divadelník Havel. Čalfa se stává ministerským předsedou a osobním přítelem Havla (za jehož věznění byl spoluodpovědný). Havel si později devótně pochvaluje, jak se mu se soudruhem Čalfou hezky česky spolupracovalo. Typický příklad kolaborace plus stockholmského syndromu.

02/12/1989 Představitelé SSSR a USA se setkali na Maltě (více viz dále).

03/12/1989 Havel ujistil důstojníky z Výboru státní bezpečnosti SSSR (KGB), že (ex)komunisté nebudou znevýhodněni a sám byl jimi ujištěn, že bude prezidentem.

10/12/1989 Husák přestal sedět na stolci. Za 14 dnů poté se po Gustovi na něm usedl Václav Havel odsouhlasený komunistickým parlamentem ČSSR za to, že slíbil exkomunistům právní kontinuitu, beztrestnost a velevýhodnou bezpřekážkovou startovací pozici na dráze k ekonomickému ovládnutí Československa. Začíná přechod ze znormalizovaného knedlozelovepřového socialismu do právně téměř beznoremního dršťkového kapitalismu 18. století, založeného na "neviditelné ruce trhu" propagované Klausem, který si v prognosťáku četl, co napsal Adam Smith roku 1730, a pak s tím dělal chytrého a chtěl nobelovku.

Chartisticko-kolaborantské kliky ovládly vše na všech úrovních, na příklad úroveň nejvyšší okupovali Vašek + prognosťáci z Prognostického ústavu ČSAV, jinak KSČ a KGB: Dlouhý, Dyba, Ježek, Klaus + Livia Klausová, Rita Klímová, Ransdorf (KSČM, nyní v EU), Richard Salzmann (z KB), Zeman (ČSSD).

Úroveň vyšší okupovaly různé kliky, např. jsme pro vás rozkryli kliku kámošů chartistů-programátorů-družstevníků z výrobního družstva Meta n. p.: Alexandr Vondra (*17/08/1961) se stal velvyslancem v USA po soudružce takyprognostačce Ritě Klímové-Budínové, exmanželce s. Mlynáře z ÚV KSČ, Ivan Havel (Vaškův bratr), Zdeněk Neubauer (pravděpodobný pseudonym Jozef Babor po zesnulém slovenském vědci), Zdeněk Kratochvíl (*30/10/1952, osoba stejného jména registrována jako tajný spolupracovník a agent "Tomáš" pod číslem 21331 v CRS = Centrálním registru svazku StB).

Tito výtečníci si zajistili doživotní sinekuru tím, že dosedli na teplá vedoucí místa v různých odděleních Univerzity Karlovy, přičemž její úroveň soustavně a dlouhodobě degradují svými nesmysly, za což si navzájem udělují ceny. Např. rektor UK Radim Palouš (*06/11/1926) udělil cenu onomu výše uvedenému PhDr. Zd. Kratochvílovi. Ivan Havel spoluudělil Zd. Neubauerovi Cenu vize Václava a Dáši Havlových, zřejmě za to, že je kámoš a že kryptolamarckista Neubauer psával projevy, se kterými se Vašek pak dělal chytrým. Zdeněk Neubauer si u sebe na UK zaměstnal svoji sestru Kamilu Bendovou provdanou za chartistu Václava Bendu (*08/08/1946) který ovládal ÚDV = Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kde nedošetřil ani jednoho komunistického zločince. Zřejmě měl jako stranický úkol nic nevyšetřit.

A aby vaše nejduchovnější duchovno bylo v rukách nejčistších, neposkvrněných: František Lobkowicz (*05/01/1948), osoba stejného jména v CRS jako agent "Plzeňák", 27010, 701007, světící biskup pražský, kanovník Metropolitní kapituly sv. Víta, a apoštolský delegát pro Řád křížovníků s červenou hvězdou. No, to mne tedy podržte: s krasnoj zvezdoj! To musí být trest Boží!

Agent je kategorie mnohem těžší něž prostý důvěrník. Najdete si je v Cibulkových seznamech v internetu. Ptáte se jaký to má smysl dívat se na několik StBáckých agentů, když jich bylo v těžších kategoriích úředně 60 000 a ve skutečnosti bůhví kolik? Nejlepší odpovědí jsou Stalinovy výroky: "Za vším hledejte člověka" a "Jeden mrtvý je tragédie, milión mrtvých je statistika".

25/12/1991 Rozpad SSSR (vzpomeňte na heslo "se Sovětským svazem na věčně časy!").

01/01/1993 Československo rozbito oběma Václavy + Mečiarem. Že to byla jakási "historická nutnost" (= pojem používáný pouze [pa]vědeckými marxisty-leninisty) vysvětlil v časopisu Respekt [20 a 26/07/1992] Havel, který na chvíli přestal sedět na stolci, aby formálně zamaskoval svou spoluodpovědnost za rozbití Československa.

01/08/1993 Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb. O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v paragrafu 2 uzákoňuje: "(1) ... byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. (2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii...". Zákon č. 198/1993 Sb. pojmenovává, ale netrestá zločiny spáchané (ex)komunisty (cituji): „programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, hospodářský úpadek, justiční zločiny a teror, destrukci tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, popravování, vraždění, žalářování, tábory nucených prací a mučení.“ Ano, milí čtenáři, platných zákonů dosud neznalí: zákon č. 198/1993 Sb. vám umožňuje i veřejně říkat a psát o přemnohých z vašich představitelů (ministři, senátoři, soudci, zastupitelé, rektoři a profesoři), že "byli/jsou bývalí členové organizace zločinné a zavrženíhodné". Zde je ideální příležitost citovat Havla [Lidové noviny z 07/12/1990]: "Ale neumím si příliš představit politický život bez mnoha lidí, kteří prošli komunistickou stranou a kteří se od dřívějších iluzí oprostili. Abych jmenoval namátkově, je to třeba Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, Vladimír Dlouhý a další." Ti všichni vládli a vládnou dodnes. Až se vám stranovládnoucí exsoudruzi nad tímto bezzubým zákonem cynicky vysmějí v tisku či v televizi, zarecitujte si básničku:

Koho chcete ve vládě, po plyšové estrádě?

Proč se máme rozčilovat nebo slzy ronit,

místo klíčů každopádně měly hilzny zvonit.

Buďte rádi, že od piva máme láhve vratné,

neb veškeré polemiky jsou nám hovno platné.

21/08/2005 Žhavé současno. Na stolci je Klaus, vládě vládne Paroubek. ČR je jediná geograficky středoevropská země s komunistickou stranou vůbec, a navíc silnou. Ani předlistopadové Polsko ani NDR neměli stranu s krvavým adjektivem "komunistická" v názvu. Zřejmě věděli proč a alespoň dělali, že se stydí, na rozdíl od vyslovených nestydáku Čechů a bratrů Slováků. Osvícený moskevský spisovatel Viktor Jerofejev (*1947, jeho otec byl asistent. Molotova a Stalinovým tlumočníkem) popsal polistopadovou ČR takto: "V roce 68. jsem dokonce začal číst české noviny. Zbožňoval jsem je, blbečky. ...tyto země se přeměnily v poloútulné, polomdlé zapadákovy. V Praze, kde jsem byl nedávno, se mi zdálo, že někteří lidé jsou v určitém smyslu snad ruštější než sami Rusové. Jedna ruštinářka v jasně růžovém prádle mne vzala za ruku a se silným vzrušením v hlase se mne zeptala: Viktore, miluješ mne? Chci tím říci, že jsou překvapivě měkcí. ...Místo odpovědi jsem zhasnul světlo. Pošeptala mi, že místo ruštiny teď musí učit němčinu. A ona by chtěla ruštinu. Abych si prohlédl její dobrotivou tvář, zase jsem rozsvítil. Měkkost těchto lidí je téměř slavjanofilská. A mluví tak zpěvavě. ...Nosí snad na Západě někdo jasně růžové prádlo? ...oni se budou nádherné hrbit pod všemi svými komplexy najednou." Tak vidí ČR kritický Moskvan světa znalý, aniž vám dá příležitost zlobit se na Američana nechápajícího české jáááá a mmmmy. Nic vám však nebrání si dál hezky česky motat: "takže, kdyby jaksi tak nějak možná voni nebyli..." a tím dál předvádět svoji Biafru ducha, jak charakterizoval ČSSR i s. Louis Aragon.

Sotva jsem toto napsal na pláži v Kokosové zátoce, došel mi akumulátor v laptopu, a tak jsem si tam zdřímnul za zvuku příboje. I zazdál se mi růžový sen. Obléhají mne čtenářky v jasně růžovém prádle a kdákají: "Skazaj, Rostja, ljubiš ty menja?". Na obranu volám: "Da, da!" Ale ony kdákají dál jako kdysi rozhlas po drátě, kde vyprávěl pohádky Hajaja Vlastimil Brodský a recitovali básně Stanislava Kostky Neumanna: „znavený není ostudou města, zpáteční cesta se trestá“. Nejagresivněji z nich se dožaduje vyznání lásky moje dřívější učitelka s. Kolková, která mi odmítala školní mléko, protože jsem byl dítě údajného kulaka: "Skazaj, Rostja, kak očeň ty ljubiš menja?" Prchám na blízké nádraží a naskakují do posledního vagónu právě se rozjíždějícího ostře sledovaného vlaku. Blížíme se k hranici a pohraničníci ostře pročesávají vlak včetně záchodu. Mne ostře kontroluje pohraničnice Kolková v růžové uniformě z pod níž vykukuje jasně růžové kombiné. Kdáká na mne: "Nemáte razítko o přihlášení se k pobytu během návštěvy České republiky, tudíž vaše výjezdní doložka je neplatná. Půjdete se mnou k přechodu." Mně se ale nechce trávit s ní zbytek mladí až do jejího přechodu. V tu chvíli se probouzím orosen potem. Žhavé slunce zapadá za horizont nad Kokosovou zátokou, a já jsem rád, že jsem nebyl rád tím vším, čím jsem úředně měl být rád, a že jsem rád tam, kde právě jsem.

1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu

Nekomunističtí občané Československa měli posledních sedmdesát let přímo neuvěřitelnou smůlu a byli coby otloukánci východní Evropy okopáváni ze všech stran (s výjimkou druhé světové války, kdy Polsko a baltské státy dopadly mnohem hůř). Hlavními podrazy (nepoužijeme-li komunisty zprofanovaného slova "zrada") na Československu byla mnichovská dohoda (9/1938), později dohody jaltské (2/1945) a maltské (12/1989). Tyto tři hlavní podrazy vůči Československu byly učiněny ze zahraničí cizími mocnostmi.

Češi sami se ovšem neradi dávají zahanbit a kopance zahraniční se vždy snaží triumfnout horlivým vlezdoprdelismem a pitomostmi jim tak vlastními a tak tři zahraniční podrazy Mnichov – Jalta - Malta byly snaživými Čechy znásobeny svinstvy vlastní výroby - jako byla zrada samozvaného prezidenta Beneše, který odjel v roce 1943 za Stalinem do Moskvy, a následujícím "košickým programem" zajišťujícím vliv SSSR v ČSR, v roce 1948 další zrada prezidenta Beneše předáním moci komunistům (proto mu dnešní čeští neokomunisté odhlasovali, že se ten lump "zasloužil o stát"), v roce 1968 to byla Dubčekova a Smrkovského zrada na národu a v roce 1989 to byla Havlova + Klausova vlastizrada - dvou Venoušků českých, nehezkých.

Okolnostmi podrazů z Mnichova a Jalty se různí autoři zabývají už 60 let - nikoliv v případě Sametového podvodu. Důvodem je, že strůjci Sametového podvodu jsou stále ještě u moci, a tak se autoři z bývalého Československa bojí, i když bát se nemusí. Autoři ze zahraničí na to hledí jako žába z kyšky (na Moravě) a jako husa do flašky nebo vyoraná myš (v Čechách).

Účelem těchto řádků je prosvítit toto téma (post)moderní metodou syntézy analýz, za použití nejen nových informací, ale hlavně informací již dříve publikovaných a veřejnosti buď neznámých, nebo médii potlačovaných, případně nezaslouženě diskreditovaných. Odborníci mezi čtenáři jistě ocení syntézu moderní rekonstrukce a postmoderní dekonstrukci.

Nejlepším příkladem je Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího (*20/11/1931, +2001, komunisty dvakrát odsouzen: na 23 a 11 let, odseděl si 9 a 8 let, komunisty dvakrát rehabilitován), která vzbudila značný zájem již roku 1990. Bohužel, jeho analýza je směsicí faktů (v části I) a primitivního, ale v České republice tak populárního antisemitismu, tj. nehezkých českých blábolů o úkladných židech a zlých svobodných zednářích (v části II). Antisemitismus se opakovaně vyskytoval i u jiného, neznámého a zřejmě také osamělého autora (viz kapitola 5), jehož výbornou sbírku faktů vám předložím očištěnou od antisemitismu.

Všeobecně doporučuji u obou autorů (Dolejšího i onoho neznámého) jejich antisemitismus ignorovat (autoři jsou jen produkty prostředí, které je obklopuje a tito dva jsou jasní Češi) a soustředit se na neoddiskutovatelná fakta, která uvádějí.

Tato, jinak neodpustitelná tolerance vůči antisemitským autorům může být zdůvodněna například existenci dnes veřejně přístupných informací (jako třeba The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB), které v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyly ještě vydány a nemohly mu být známy (a přesto přesně potvrzují jeho závěry).

Zpět k tématu. V neděli 18/12/1988 (tedy rok před Sametovým podrazem) se stále ještě viceprezident, ale už zvolený prezident George Bush setkal ve své kanceláři v západním křídle Bílého domu s Henry Kissingerem. Dále přítomni byli James Baker a Brent Scowcroft. Henry Kissinger přišel s nápadem, který ve svých dalekosáhlých důsledcích způsobil nejen Sametový podraz, ale i dnešní situaci v ČR a SR. Kissingerův nápad byl následující: „You are about to become the first president with a real opportunity to end the Cold war. Why not discreetly negotiate a deal? Gorbachev would promise not to use violent force to suppress reform and liberalization in Eastern Europe; in exchange, the West would promise not to exploit any economic or political changes that occurred there at the expense of ,legitimate´ Soviet security interests - Stanete se prvním prezidentem s opravdovou příležitosti ukončit studenou válku. Proč bychom se s nimi nemohli diskrétně dohodnout? Gorbačov slíbí, že nepoužije násilí k potlačení reforem a liberalizace ve východní Evropě a my mu za to slíbíme, že nebudeme využívat ekonomických a politických změn, které se tam dějí, proti ,legitimním´ bezpečnostním zájmům Sovětského svazu.“

Vysvětlení pro ty, kterým tato „diplomatická mluva“ není jasná. Bush byl slabý prezident (mimo jiné nedotáhl do konce první válku v Iráku, vyzval Jihoiráčany (šíity) k povstání proti Saddámovi a pak je nechal napospas Saddámovým helikoptérám - letadla měl Saddám zakázána) a bylo jasné, že bude slabým prezidentem už i předtím, než se jím stal. Bylo to dáno okolnostmi - ostatně po Reaganovi musel být nezbytně každý slabým následovníkem. Navíc chtěl být „mírovým prezidentem“ a byl přesvědčen, že osobními vztahy s lidmi jako Gorbačov lze dosáhnout více než trváním na principech. Bush nikdy nepochopil, že komunisté jako Gorbačov neuznávají principy elementární lidskosti, natož slušnosti - za vlády komunisty Gorbačova byli v Ázerbájdžánu a baltských státech lidé rozválcováváni tanky, zrovna tak jako v Číně na Tian-an-menském náměstí. To ale dnes nikdo rudému zločinci Gorbačovovi nepřipomíná, ani jeho spoluodpovědnost za okupaci ČSSR od roku 1968, ani že za vlády Gorbačova došlo k v SSSR k rozšíření vývoje a výroby biozbraní - najděte si v internetu zadáním "Ken Alibek" do vyhledávače).

„Bush created the impression that he cared more about his friend in Kremlin than about the principles of freedom and independence“ - Bush vyvolával dojem, že mu víc záleželo na jeho příteli v Kremlu než na principech svobody a nezávislosti. (Beschloss-Talbott)

Co mu tedy Kissinger navrhoval bylo dohodnout se s Gorbačovem, že výměnou za to, že Sovětský svaz povolí větší míru svobody (nikoliv ovšem úplně svobody) a částečnou demokracii ve východní Evropě a nezmasakruje-li obyvatelstvo vazalských států tak, jako to udělal Sovětský svaz v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v ČSSR 1968, se Spojené státy nebudou snažit východoevropské země zamerikanizovat a nebudou protestovat, když komunisté zůstanou de facto (i když třeba ne de iure) u moci.

18/12/1988 je tedy začátkem Sametového podrazu. Pak už to bylo zorganizováno velice rychle.

15/01/1989 přilétá do Moskvy Henry Kissinger a v kapse má „soukromý“ dopis stále ještě viceprezidenta Bushe pro Gorbačova s návrhem, jak to s tou východní Evropou zařídit.

16/01/1989 jsou Praze zatýkáni demonstranti vzpomínající upálení Jana Palacha. Je zatčeno celkem 800 lidí. Tentýž den se Kissinger v Kremlu potkává s Gorbačovovým spolupracovníkem Alexandrem Jakovlevem, který napřed vyzvídá, o co vlastně Henrymu jde, před tím než bude „připuštěn“ ke Gorbačovovi. Kissinger vysvětluje Jakovlevovi, proč jednání o východní Evropě musí zůstat tajná: „American public opinion would never allow the U.S. government to explicitly accept the need for Eastern Europe to remain under Soviet domination - Americké veřejné mínění by nikdy nepřipustilo, aby americká vláda otevřeně přijala potřebu východní Evropy zůstat pod sovětskou kontrolou.“ A o to právě šlo: že východní Evropa zůstane pod exkomunistickou kontrolou.

O dva dny později, ve středu 18/01/1989 je Kissinger přijat v Kremlu Gorbačovem, za přítomnosti pouze tlumočníka a Anatolije Dobrynina, který byl předtím 23 let velvyslancem v USA, nyní poradce Gorbačova. Kissinger předal Bushův dopis a Gorbačov je nesmírně polichocen skutečností, že mu americký prezident píše už týden předtím, než může oficiálně psát na hlavičkovém papíře Bílého domu jako prezident.

Gorbačov se poradil s dvěma spolupracovníky. První byl Anatolij Černjajev, komunistický aparátčík, se kterým se znal od padesátých let. Černjajev vyjádřil úžas nad tím, že jim Bush východní Evropu předhazuje jako neohlodanou kost a podivil se „jistému rozporu: Bush

slibuje kontinuitu, ale navrhuje, že by mohl změnit americkou politiku - certain contradiction: Bush promised continuity, yet suggested that he might change American policy“. Ale, to je přece báječné!

Druhým byl Gorbačovův asistent pro východní Evropu, Georgij Šachnazarov, který Gorbačovovi doporučil, aby Kissingerův plán bral všemi deseti. A tak dva lidé, o kterých lidé v Československu asi nikdy neslyšeli, Černjajev a Šachnazarov, rozhodli o komunistické dominanci nad východní Evropou i v dalším miléniu.

Další důležitá a související datumy a události:

20/01/1989 George Bush nastupuje do funkce prezidenta USA.

28/01/1989 Kissinger přijíždí do Bílého domu a informuje Bushe, Bakera a Scowcrofta o svých jednáních Gorbačovem, Bakerovi se to celé příliš nelíbí a žádá o názor své dva experty na východní Evropu, kterými jsou Rozanne Ridgway a Thomas Simons. Oba dva Kissingerův plán odsoudí jako zcela špatný, scestný a nemorální. Oba jsou vzápětí přehlasováni Dennisem Rossem, který má za to, že jednání s Gorbačovem o východní Evropě je „common sense“. Tehdy ještě nikdo netušil, jak nám jednou Dennis Ross vyroste.

Další osobou v téhle akci zapojenou, kterou tehdy nikdo neznal (a dneska ano), byla Scowcroftova asistentka jménem Condoleeza Rice, která sice tehdy nerozhodovala, ale jako expertka na Československo a Rusko (studovala u ex-českých profesorů Korbela a Broma) připravovala „možná scenária“.

07/03/1989 Během soukromého setkání v paláci Hofburg ve Vídni se sovětským komunistickým ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadze říká James Baker: „We really hope that you succeed - Opravdu doufáme, že uspějete“.

25/10/1989 Gorbačov v Helsinkách oznamuje to, co později mluvčí ministerstva zahraničí Gerasimov nazval Sinatra doctrine: Sovětský svaz dovolí svým vazalským státům „do it their way - dělat si to jak chtějí“, což značně připomíná Brežněvův výrok „eto vaše dělo! – to je vaše věc“.

09/11/1989 Berlínská zeď je otevřena a Bush není příliš potěšen: „I am not going to dance on the wall - Nepůjdu na tu zdi tančit“, protože se bojí, že to popudí Gorbačova.

2 - 3/12/1989 Malta Summit. Bush a Gorbačov dosahují shody (tajné) o baltských státech i o východní Evropě všeobecně: Gorbačov slibuje, že nepoteče krev a Bush slibuje, že mu v tom případě nebude dělat problémy („not to create big problems for you“), ať si to tam tedy zařídí, jak chce. Zápisy z druhého dne rozhovoru na Maltě jsou jen dalším potvrzením závěru Miroslava Dolejšího. Nepodepsali žádnou veřejně dostupnou dohodu, ale z dějin víme, že i dohody mohou být neveřejné a že i veřejně přístupné dohody mohou mít tajné dodatky. Navíc je zvykem mezinárodní dohody dodržovat podle hesla pacta sunt servanda (dohody se dodržují, jak říkali už staří Římané) téměř všude, kromě Česka. Na Maltě dne 02/12/1989 jednali George Bush a Michail Gorbačov za přítomnosti ministrů zahraničí Eduarda Ševardnadze a Jamese Bakera a amerického poradce pro národní bezpečnost Brenta Scowcrofta. Přitom padly následující klíčové výroky:

George Bush: „I hope you noticed that while the changes in Eastern Europe have been going on, the United States has not engaged in condescending declarations aimed at damaging the Soviet Union. There are people in the United States who accuse me of being too cautious. It is true I am a prudent man, but I am not a coward, and my administration will seek to avoid doing anything that would damage your position in the world. But I was insistently advised to do something of that sort - to climb the Berlin Wall and to make broad declarations. My administration, however, is avoiding these steps, we are in favor of reserved behavior. - Doufám, že jste si všiml, že během probíhajících změn ve východní Evropě Spojené státy nevydaly žádná schvalující prohlášení namířená k poškození Sovětského svazu. Ve Spojených státech jsou lidé, obviňující mne z přílišné opatrnosti. Je pravda, že jsem uvážlivý člověk, ale nejsem zbabělec a má vláda se bude snažit vyhnout se čemukoliv, co by poškodilo vaše postavení ve světě. Bylo mi opakovaně doporučováno, že mám právě udělat něco takového jako třeba vylézt na berlínskou zeď a proslovit velké prohlášení. Má vláda se ale snaží takovýmto krokům vyhnout, dáváme přednost rezervovanému chování.“

Michail Gorbačov: „I welcome your words. I regard them as a manifestation of political will. It is important for me. - Vaše slova vítám. Považují je za výraz politické vůle. Je to pro mne důležité.“

Gorbačov to pochopil správné. Tak jako západní státníci v Mnichově a na Jaltě, tak George Bush znovu předhodil východní Evropu všeobecně (a oběti komunistů zvláště) napospas dravé exkomunistické zvěři, ještě rudé krví svých obětí.

Gorbačov pochopil, že žádná obdoba norimberských procesů se konat nebude a že exkomunisté budou moci pokračovat ve výkonu svojí ekonomické, manažerské, správní, právní a zákonodárné moci. Den na to, 03/12/1989, se Václav Havel v Praze setkává se dvěma důstojníky KGB v Mánesově ulici za přítomnosti svého přítele, kameramana a disidenta Stanislava Miloty a dovídá se, že bude dalším prezidentem ČSSR. Stanislav Milota tuto schůzku po dalších deseti letech potvrdil Lidovým novinám (čeští „historici“ nadále předstírají, že o tom nic nevědí). "Účastnil jsem se jedné takové jakoby tajné schůzky s KGB v jednom konspiračním bytě v Mánesově ulici," řekl Milota, který se jako jeho důvěrný přítel v Havlově nejtěsnější blízkosti pohyboval v týdnech po 17. listopadu a prvních pět měsíců roku 1990 působil jako vedoucí jeho prezidentského sekretariátu. 4. prosince 1989 tiskárna politické správy Pohraniční stráže dostala rozkaz tisknout plakáty "Havel na hrad." Bez souhlasu komunistů se v Česku neupekl ani rohlík. Plakáty "Havel na hrad" tisklo StB.

Zajímavou historkou je i ta o hádce Havla s komunistickým šéfem Československé televize. Citujeme doslova (původní autor nám není znám): „Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." Těmito slovy ukončil 16. prosince 1989 hádku s budoucím prezidentem Václavem Havlem tehdejší šéf Československé televize Miroslav Pavel. O sporu píše v nedávno vydaném Havlové životopisu britský politolog John Keane a potvrzuje ji i Stanislav Milota. Oč se oba muži přeli? Havel v té době nebyl veřejnosti příliš známý a potřeboval se před volbou dostat do televize. Ředitel ČST Pavel mu však k jeho žádosti odvětil, že je nevýznamnou politickou osobnosti a rozhodně nedostane prostor v hlavní zpravodajské relaci. To Havla tak rozčílilo, že na Pavla křičel: "Jen počkejte, až se stanu prezidentem. ... Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!". Pavel nakonec se slovy: "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." ustoupil. Havel se stal prezidentem, Pavel byl brzy vystřídán.

Po něm ovládnul československou televizi spolehlivější exkomunista Jiří Kantůrek, jehož žena, také soudružka, Eva Kantůrkova pak obsadila teplé místo na havloidním ministerstvu kultury, kde měla za poststranický úkol zamítat podpory nehavloidním spisovatelům a umělcům. V českém Kdo je kdo se soudružka Kantůrková svým členstvím v KSČ nepochlubila, ale v krátkém soukromém rozhovoru se ke své rodné straně bez váhání hrdě hlásila. Na otázku, co říká tomu, že nejvýznamnější moderní český básník, imunolog MUDr. Miroslav Holub (*13/09/1923), je řádně registrován v CRS jako agent "Rosťa", se exsoudružka Kantůrkova rozčílila: „Ale, co to říkáte za nesmysly, vždyť je to nás nejlepší básník!" Její výtok je klasickou ukázkou růžové babskoslovanské logiky: nejlepší nás básník nemůže být agent StB. V zápětí na to přiskočila poblíž poslouchající soudružka a odtáhla naší soudružku pryč od netaktního tazatele. Z titulu svojí funkce v havloidním minikultu pak s. Eva devótně vlezdoprdelisticky poděkovala SRN za přebohatý příspěvek k otevření domů zahraniční kultury v Havlistánu. Plivat na Němce to Češi rádi a okrádat je (i jako turisty) také, ale stát s nastavenou čepicí v ruce se Švejkové nestydí. Pro ty, kteří neznají zkratku CRS. Pod ní se skrývá Centrální registr svazků též známý jako Cibulkův registr svazků, který mu dodal David Eleder, plavec, který byl nalezen utopen v půl metru hluboké vodě - stěží náhoděnka náhoda, stala se mu nehoda.

Údajně poslední komunistický prezident ČSSR Gustáv Husák (jeden z vůdců Slovenského národního povstání, spolusoudruhy odsouzen na doživotí, vězněn v létech 1951 - 1960, tudíž přinejmenším dvakrát větší disident než Havel, navíc se potom Gusta ještě sbližoval s pracujícím lidem ve Sběrných surovinách n. p.) rezignoval až 10/12/1989. Zmínění dva důstojníci KGB, kteří byli permanentně umístěni v 1. správě StB, odcestovali spolu s dalšími čtyřmi KGBáky do Moskvy den před Vánocemi. Češi byli vždy poslušný národ, Rusům ke kontrole obyvatelstva stačilo pouhých šest svých lidí (a 17 tisíc zaměstnanců 1. správy StB). Kde asi dnes těch 17 tisíc dacanů pracuje? Všichni jsou soukromí podnikatelé s lesklými fialovými saky a pseudointelektuálsky prošedivělými bradkami jako má exkomunista soudruh Pithart, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb.?

To, že došlo k domluvě o ponechání exkomunistů v klidu a pokoji, se projevilo, když po pádu NDR Honeckerův nástupce Krenz byl odsouzen (k mírnému trestu a podle zákonů NDR) za spoluvinu na odstřelu lidí u berlínské zdi, se Gorbačov se nechal slyšet, že takové soudy jsou proti tomu, co bylo domluveno.

29/12/1989 Československý parlament, obsazený 100% komunisty a jejich pomahači, volí za prezidenta Václava Havla. Kohout snesl vejce.

03/10/1990 Východní a západní Německo se sjednocuje.

13/01/1990 „Krvavá neděle“ ve Vilniusu (Litva), patnáct zabitých Litevců

20/01/1990 „Krvavá neděle“ v Rize (Lotyšsko), sovětské „Černé barety“ zabíjejí čtyři Lotyšce.

25/10/1991 Gorbačov rezignuje a Sovětský svaz přestává existovat.

2. Výčet obětí exkomunistů

Přikládám většinu textu, který napsal George Švehla z Austrálie a který byl zveřejněn v internetu 20/09/1999 pod názvem "Lidi, nezapomínejte!"

V české politice je alarmující procento preferencí komunistů. Je známo, že dav má krátkou paměť. Navíc v paměti zůstávají chvilky pěkně a příjemné. Na špatné zkušenosti a zážitky se brzo zapomíná. Proto je důležité připomínat, co všecko komunisté a jejich nohsledi provedli a co je jejich dílo. Konečně i stávající situace je jejich práce. Morální stav národa jako celku je dědictví po nich.

Velká chyba se stala, že nebyla politická a celonárodní vůle tento zrůdný režim odsoudit a jeho pohůnky potrestat. Třeba jen ztrátou nakradených majetku a tučných koryt. Udělat z nich řadové občany. Nezavírat je do kriminálu a nelikvidovat je fyzicky, jak to dělali oni s námi. Škoda, že se tak nestalo. Proto je situace taková jaká je. Bude to chtít aspoň dvě generace, tedy minimálně 40 let mravenčí práce, aby se z nás zase stali slušní lidé, jací jsme byli před poslední válkou (lze pochybovat, zda Češi byli tehdy „slušní lidé“, viz události v druhé republice – pozn. R. Hedvíčka). Komunistická zvěrstva by se měla stále připomínat. Nezapomínejte, že komunisté náš národ okradli o nejlepší lidí. Buď je zavřeli, zlikvidovali a nebo jim znemožnili veřejný život.

Těchto obětí bylo 860 000. Ti šťastnější skončili v emigraci, kde se většinou dobře uplatnili, díky svým kvalitám. Těchto bylo ve všech emigračních vlnách skoro 900 000. Zemi pak ovládal morálně prohnilý komunistický ksindl. I to, co se děje teď, je vlastně jejich odkazem. Oběti komunistického teroru v Československu z let 1948 - 1989 dle statistik ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra:

27 000 = osoby odsouzené státním soudem v letech 1948 - 1952

70 000 = osoby odsouzené obecnými soudy v letech 1953 -1989

35 000 = odsouzení a nebo internováni rolníci

15 000 = odsouzení a nebo internováni řemeslníci a maloobchodníci

186 000 = osoby v táborech nucených práci (TNP)

118 000 = osoby v pomocných technických praporech (PTP)

15 726 ve věznicích a táborech zemřelo, nebo jinak násilně přišlo o život

238 popraveno

7 000 v poúnorových čistkách vyloučení vysokoškoláci se zákazem studia

4 000 propuštěno ze závodů za neúčast na generální stávce v únoru 1948 (pouze dělníků)

400 000 emigrační vlna po únoru 1948

450 000 emigrační vlna po srpnu 1968

500 000 bylo postiženo masovými čistkami (vyřazeni z veřejného života s označením politicky nespolehliví) od r. 1948 do roku 1989

Perzekuce rodin a příbuzných politických vězňů, osob odsouzených do táborů nucených práci (TNP) a umístěných v pomocných technických praporech (PTP) nelze vyčíslit.

Což takhle veřejně číst jména obětí komunismu, jak se nedávno četla jména obětí nacismu?

Tolik George Švehla. Já k oněm počtům dodávám, že počty osob v obou emigračních vlnách jsou ze zahraničních zdrojů a potvrzena UNHCR (United Nations High Commission for Refugees). Když se ovšem snažíte získat podobné údaje z československých zdrojů, z nějakého ÚDV nebo ze zdiskreditovaných českých historiků, obvykle se vytasí se směšné malými počty (s pár desítkami tisíc), jako by téměř nikdo z ČSR/ČSSR ani neemigroval.

Podobné údaje se vyskytují v otevřeném dopise doc. Ing. Jiřího Nedomy, CsC prezidentu Václavu Klausovi z 27. srpna 2004. Cituji: „V roce 1951 vrcholí represe komunistického režimu. V této době k 1. 4. 1949 bylo vězněno 6 788 politických vězňů, 1. 4. 1950 bylo vězněno 9 162 politických vězňů, k 15. 5. 1950 již 11 026 politických vězňů a k 1 .3. 1951 15 125 politických vězňů. V této době bylo uloženo v roce 1949 57 trestů smrti, 111 doživotí, úhrnný počet trestů 22 395 a půl roku, 30 330 mil. Kčs peněžitých trestů, 1 255 konfiskací, 2 909 ztrát občanských práv; v roce 1950 59 trestů smrti (58 mužů a 1 žena, Dr. Milada Horáková), 191 doživotí, úhrnný počet trestů 49 455 roků a 10 měsíců, peněžitých trestů ve výši 78 335 600 Kčs, 3 816 konfiskací; v roce 1951 57 trestů smrti, 45 doživotí, úhrnný počet trestu 32 261 rok a tři měsíce, výše uložených peněžitých trestů 43 352 500 Kčs, počet konfiskací 2 807; v roce 1952 68 trestů smrti, 74 doživotí, úhrnný počet trestů 9 877 roků a 4 měsíce, výše uložených peněžitých trestů 5 102 500 Kčs. Uvedená data převzata z materiálu ÚDV ZK (Čs. justice v letech 1948 - 1953 v dokumentech, 2003) a ze sborníku Mezinárodní konference o zločinech). ,Jen´ něco přes 10 000 bylo popravených, zastřelených na útěku, ubitých při výslechu, ubitých ve vězení a umučených ve věznicích převážně v letech 1948 – 1952, několik set tisíc bylo vězněných ve věznicích a táborech nucených prací“.

Ano, kolegové, kolegyně, krajanky, krajané a krajánci, tak se snaží nás ona banda kolaborantů vymazat z paměti národa. Velmi podobná je situace, pátrá-li se po tom, kolik německých civilistů bylo zavražděno při poválečném vyhnání (pouze Češi trvají na slově "odsun") - většina údajů z německých zdrojů uvádí čísla vyšší než 100 až 200 tisíc a naopak. "Historikové" z ČR jsou ochotni přiznat i v poslední době jen několik tisíc či několik málo desítek tisíc obětí.

3. Dolejšího analýza

Dalším neopominutelným dílem je Analýza 17. listopadu 1989, jejímž autorem je dnes již zemřelý dlouhodobý vězeň komunistů Miroslav Dolejší. Z jeho Analýzy přinášíme relevantní a věrohodnou část I.

OBSAH:

I.0 Východiska

I.1 Charta 77

I.2 Převrat 17. 11. 1989

I.3 Občanské fórum

I.4 Komunistická strana

I.0 VÝCHODISKA

Základní mystifikaci je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž podmínky k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969 - 70 a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu sedmi měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR.

2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programu, atd.).

3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízená komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo takticky zaměřeno ke zvýšení jejich osobní popularity prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4. Politickým těžištěm těchto převratů byla realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.

5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan - Gorbačov uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně se zvýšila organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzívnění protestních akci proti vládám, atd.).

6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společně komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád.

7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR - USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let předtím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen jejich význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je patrné.

8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitosti Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

I.1 CHARTA 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účasti na teroru komunistů v padesátých letech jako kupříkladu: František Kriegel, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analýzy prověrek v KSČ v letech 1969 - 1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po 17. 11. 1989 a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty.

Z téže zpravodajské analýzy vyplývá, že přibližně 1 120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický azyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned poté si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostaly zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA - SVU, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak kolem rádia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Dodatek R. Hedvíčka k textu Miroslava Dolejšího: Publikace The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB), která v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyla ještě vydána a nemohla mu být známa, přesto přesně potvrzuje jeho závěry. Na straně 426 Bearden popisuje, jak Československo mělo rozmístěno v USA a Velké Británii "spíci agenty" - tedy emigranty, kteří byli do emigrace byli vysláni StB. Podle Beardena šlo o dvacet agentů v USA (jiné zdroje hovoří o dvou stech) a další ve Velké Británii. Během krátkého období po listopadu 1989, kdy československá StB byla ochotna s CIA spolupracovat, došlo k odhalení těchto spících agentů a tito byli československou stranou vyzváni, aby se vrátili do „vlasti". Jaké bylo překvapení Havlovy vlády, když tři takovéto páry (šlo vždy o manželské páry) z USA výzvu k návratu do české kotliny odmítly s poukazem, že jsou dávno naturalizovaní američtí občané, mají v USA své rodiny a život a ani je nenapadne, aby je opustili. Několik párů z Británie ve stejném stylu odmítlo „odejít domů". Poté Havlova vláda humanistický rozhodla, že tedy mohou zůstat, kde jsou, obzvlášť, když byli jen spící agenti a žádnou škodu Američanům či Britům nezpůsobili.)

(Opět pokračujeme v textu Dolejšího.) Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty k mezinárodním organizacím a vládám státu, vypracovávaly studie jak reagovat vůči politice toho či onoho státu, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronací nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současné pod částečnou kontrolou KGB. V Československu vybrala KGB lidi z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadací Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Guggenheimovy nadace v USA, Masarykovy nadace při Masarykově muzeu v Izraeli, odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd.

Nadace Charty 77 založila šest vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Františka Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni v budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980 - 1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplácené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 miliónů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77. V lednu 1990 obdržel František Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV (federální ministerstvo vnitra – pozn. R. Hedvíčka) a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF (Občanské fórum – pozn. R. Hedvíčka) a jeho vedoucích funkcionářů.

Aby Charta 77 nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedená ze strany ÚV

KSČ měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady. Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS (Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. R. Hedvíčka) Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu zákona protizákonné (přinejmenším podle § 112 tr. zákona: poškozování zájmu republiky v cizině), nebylo proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejich odnoží, působila rozsáhlá agentura StB. Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ Rudolf Hegenbart (kdysi okresní tajemník KSČ v Gottwaldově, dnešním Zlíně, kde byl spojen se slušovickou chobotnici), který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován v přípravě převratu od srpna 1988, v jeho provedení 17. 11. 1989 a dodnes působí jako kontakt řízení činnosti KC OF (Koordinačního centra OF – pozn. R. Hedvíčka) prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. náčelník kanceláře federálního ministra vnitra Vejnara) a pplk. Krásy, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.). Zaměření kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména někteří poradci.

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1 900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace. Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčí, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny Havlových, Dienstbierovych, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd.

Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB – KGB – CIA - Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace. Charta 77 nedosáhla během svého 13letého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí.

Příprava politických převratu v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením ke světovému komunistickému hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všech typů a všech taktických modifikací svých programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobě orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu - stalinismu - tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a ji založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců.

Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení se s nimi pouze prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddaně státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních univerzitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby "stars", která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činnosti StB proti Chartě 77 se zabývalo ve FMV celkem asi 43 důstojníků StB. V těchto útvarech, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současné byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR. Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analýzy konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajících se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejich vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení ve FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). Prezident si současné vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejich prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17. 11. 1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkove, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, O. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, J.

Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Obrody (klubu reformovaných komunistů z r. 1968 - politicky nejvýznamnější složky Charty 77,dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí - Pelikánovy Listy, Tigridovo nakladatelství Svědectví, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky Rada svobodného Československa, nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

I.2 PŘEVRAT 17. 11. 1989

Zpráva komise FS (Federálního shromáždění – pozn. R. Hedvíčka)) pro vyšetřování události 17. 11. 1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilností na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS. Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá prezident a vláda Charty 77. Prezident rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo byl tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 - to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské o smrti studenta, která se ukázala být dezinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství. Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17. 11. 1989, v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrýval, je kompenzováno tím, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou vyvracet tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády - Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu budovali 13 let a nemají za ní přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena.

Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled události:

Poradce prezidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12denní cestě po východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z r. 1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77 (DI zprvu spolupracovala, nebyla však nikdy pod vedením Charty 77 – pozn. R. Hedvíčka). Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze opticky, ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politický nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek - Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM. Současně Hegenbart izoloval Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby se v případě zahájení operace eliminoval nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce Hegenbart - Obroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17. 11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov - Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu.

d) Zásahová četa URNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10.30 h telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovacích uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11.30 h byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13.45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla - tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení automobilů se zábranami. Byla instruovaná, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytipované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet. URNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je URNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že rozkaz k nasazení URNA, příčící se předpisům, nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.

Dodatek R. Hedvíčka k textu Miroslava Dolejšího: V publikaci The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB, která v době kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyla ještě vydaná, na straně 404 Bearden popisuje, jak technický zaměstnanec pracující pro zástupce CIA Davida Mannerse v budově amerického velvyslanectví v Praze byl schopen proniknout do sítě videokamer, které měla StB rozmístěny na strategických místech po celé Praze a tak již od rána 17. listopadu 1989 zaměstnanci ambasády, včetně v první řadě sedící tehdejší velvyslankyně Shirley Temple Black, seděli v technickém oddělení ambasády a se zaujetím sledovali průběh sametovky z StB kamer. Technici rovněž pořídili z tohoto zajímavého vysílání velké množství videopásků.)

e) V odpoledních hodinách 17. 11. 1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěcení. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval. Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizovaní herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté. Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 % těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí svými rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracovávaná hesla, jako "Nejsme jako oni", "Nechceme násilí", atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ní převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

I.3. OBČANSKÉ FÓRUM

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech. Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1 100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazená celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě provalů, z nichž některé byly účelové (Danisz, a pod.).

Občanské fórum si zachovalo horizontální organizací Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniku (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků vznikajících s vazbou k OF, tedy v podstatě početně multiplikované Charty 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, v rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými).

Proto je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ - jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17. 11. 1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci práci na této studií vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří konzultovali s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a v Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí překazil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedená k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by mohla relativně vzniknout. OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany - bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor - duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti Bartoníčkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartoníčkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF.

Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevovat vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už tři týdny před volbami. Po akci Bartoníček se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než prezident předpokládal.

Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření prezidenta. To by mohlo mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 - 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, který by byl sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. Jedním z projevu této snahy je vytváření prezidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou prezidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

I.4 KOMUNISTICKÁ STRANA

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě politického převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ. Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelně uklidnění vlivem informací, které jim zprostředkovalo vedení až do úrovně okresních výborů.

Všeobecně se pochopilo, že moc 1,5 miliónu členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl miliónu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, které se z neznalosti chtěly postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry umožňující snazší zvládnutí veřejnosti a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byli všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM a FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/1990 Sb. z 23. 1. 1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonů nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomyslel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětně převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nímž byli už počátkem listopadu 1989 vyslání důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v celé s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo do listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy že strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nezpůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let.

Volby v červnu byly zmanipulovány především difúzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pořadníku kandidátů bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob. Všechny politické strany byly infiltrovány předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.; stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77 transformovaná v OF je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.

Zveřejnění symbiózy SSSR - USA pečlivě skrývané téměř 100 let určuje novou dimenzi politického zápasu. Bez jejího definování není pravděpodobný úspěch účasti na něm.

(Konec výňatků z Dolejšího analýzy)

Dodatek R. Hedvíčka k výše uvedenému textu:

U.S. House of Representatives, Permanent Select Committee on Intelligence projednával v roce 1993 rozsáhlou zprávu připravenou pracovníky CIA Station v Mnichově, která se zabývala osobami Václava Klause a Vladimíra Dlouhého. Klaus byl jasná česká špička, Vladimír Dlouhý byl v té době „neoblíbenější politik“ v ČSFR/ČR a všeobecně se počítalo s tím, že z něj něco velkého jednou bude (pokud ho tedy předtím něco malého nesežere). Před Sametovým podfukem byl Vladimír Dlouhý předsedou místní organizace KSČ v Prognostickém ústavu ČSAV a byl všeobecně číslo 2 po příteli Che Guevary Valtru Komárkovi. Dlouhý zmizel z politiky (jistě že ne s prázdnými kapsami). Zpráva údajně obsahovala velké množství dokumentů o obou osobách, velmi pravděpodobně získaná klasickým způsobem, tedy za dolary přímo od KGB. KGB v těch letech byl značně zchudlý a demoralizovaný a za pár dolarů by vám prodal i vlastní babičku.

Zpráva byla natolik zajímavá, že byl uvědoměn tehdejší president Clinton, který nařídil, aby zpráva byla označena za přísně tajnou (classified Top secret). Zpráva dosud nebyla odtajněna. Stávající hypotéza praví, že prezident Clinton, který sám měl hromady problémů se svou vlastní minulostí udělal obchod s Klausem. Výměnou za „ztracení dokumentů“ o Clintonově „studentské“ návštěvě v Prahy cestou z Moskvy (což zařídil Klaus), Clinton zase nařídil utajení dokumentů o Klausově a Dlouhého minulosti.

4. Prezident Havel - občan Havel - snaživý práskač Havel?

Následující článek Lubora Kohouta, vyšel v Necenzurovaných novinách (NN) 01. 01. 1992 pod tehdy šokujícím (dnes již méně) názvem Prezident Havel - občan Havel - snaživý práskač Havel? Pro dnešního čtenáře je fascinujícím odhalením to, že Havel „neměl s cestami do zahraničí žádné potíže“, jezdil SLUŽEBNĚ do SRN a do Rakouska v době, kdy slušní lidé byli ještě pozavíráni v komunistických věznicích, snaživě spolupracoval s StB a komunistická StB o něm napsala: „Poměr HAVLA k našemu zřízení lze hodnotit kladně.“

Text Kohoutova článku:

Před časem, tehdy ještě coby federální prezident, oznámil Václav Havel šokovaným občanům, že i on byl státní bezpečnosti veden v jedné z kategorii jejich spolupracovníků, konkrétně jako kandidát tajné spolupráce. Tímto prohlášením Václav Havel ovšem nepřiznal spolupráci s StB, naopak inteligentně předešel možným pozdějším podezřením a současné se snažil dokazovat, jak jsou lustrace složité a mohou být nespravedlivé. Vždyť on, novodobá mravní autorita přece s komunistickou politickou policii spolupracovat nemohl, kdo by ještě nedávno s takovýmto tvrzením přišel, byl by nepochybně oddanými a milujícími příznivci nového "otce vlasti" rozcupován a označen za blázna, či estébáka.

Čas však běží, informace se získávají a archivy se, třebas často nelegálně, otvírají. Často v nich najdou odpovědi na velmi důležité otázky ze současnosti a jak to již bývá, jsou archivní dokumenty pro mnoho lidí velmi nepříjemné.

A to se týká i našeho nejrovnějšího občana Václava Havla.

Citujeme z autentického záznamu 1. odboru, II. správy ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 1964

ZÁZNAM

Václav Havel, který je rozpracován v akci "PROFESOR" jako styk objektu, obdržel poštou fotokopii protistátního letáku "Národně demokratické sdružení". Leták byl odeslán z Pardubic na adresu Havla do divadla Na zábradlí, ve kterém je zaměstnán jako dramaturg. Jmenovaný odevzdal uvedený leták na KV KSČ v Praze. Této situace bylo využito k nakontaktování Havla, které se uskutečnilo dne 23. 6. 1964 v jeho bytě. Rozhovor byl veden společně s kpt. Činkou, 8. odbor, II. SMV, který zpracovává problematiku letáky.

Havel na naše otázky odpovídal ochotně, vyslovil názor, že pisatelem letáku by mohl být starší člověk. Zdůvodňoval to tím, že styl psaní a používané výrazy jsou konzervativní a odpovídají tak době I. republiky. Také by připadala v úvahu naše emigrace v zahraničí, kde náš jazyk ustrnul, neboť v cizím prostředí neměl možnost dalšího vývoje. HAVEL na otázku, zda je někdo z okruhu jeho známých v emigraci, který by připadal v úvahu, sdělil toto:

Letošního roku byl služebně v NSR a v Rakousku, v NSR má strýce, který tam utekl, žije v Mnichově, kde má restauraci. Má se celkem dobře, ale přesto by se rád vrátil, nebo alespoň navštívil ČSSR, neboť prostředí, ve kterém žije, je mu cizí. Mimoto hovořil ještě se dvěma emigranty, jsou to přátelé jeho strýce, kteří však mají zájem pouze o kšefty, o politiku se nezajímají. Tito lidé, včetně jeho strýce, nepřipadají v úvahu, že by psali protistátní letáky. HAVEL pak hovořil o životě v NSR, řekl, že životní úroveň je tam vysoká, ale on by tam přesto nemohl žít. A to proto, že celá ta atmosféra v NSR zanechala u něj dojem, že každý vidí smysl svého života pouze v tom, aby měl plné břicho a vozil se v automobilu. HAVEL se pak zmínil o svých potížích, které měl s cestami do zahraničí, které mu MV zamítalo. Nakonec s ním o této věci bylo hovořeno v nějaké komisi na MSK, kde byla přítomna pracovnice MV. Vážil si toho, že s ním bylo jednáno otevřeně a on si také mohl svoje názory otevřeně vyjádřit.

Celá věc byla pro něj vyřízena v jeho prospěch, teď již nemá s cestami do zahraničí žádné potíže. HAVEL poukázal na to jak pohotově využil západní tisk toho, když mu poprvé nebyla povolena cesta na premiéru jeho hry "Zahradní slavnost" v záp. Berlíně. Psalo se o nesvobodě v ČSSR a podobně.

HAVEL během rozhovoru projevoval snahu pomoci orgánům v jejich pátrání po pisateli protistátního letáku. Uváděl jména svých známých z Pardubic, Brna i Gottwaldova z řad herců a dramaturgů a také svých příbuzných. Sám je také hodnotil po politické stránce, zda se některý z nich zajímá o politiku, nebo ne. Projevovala se u něj otevřenost a upřímnost. Ku příkladu když hovořil o svém strýci v NSR řekl, že tam utekl, a aniž byl na to dotázán, sdělil, že jej u příležitosti své cesty v NSR navštívil. Z jeho jednání a hodnocení situace na Západě i v ČSSR byla vidět snaha a zájem po odstranění některých nedostatků. V kulturní oblasti, jak sám HAVEL řekl, se k nám nemůže přirovnat žádný kapitalistický stát. Poměr HAVLA k našemu zřízení lze hodnotit kladně.

HAVEL bydlí na nábřeží B. Engelse č. 78 ve IV. patře s manželkou a snad i se svým otcem. Rozhovor probíhal v prostorné pracovně s okny na nábřeží. Pracovna je zařízená starým stylem s velkými pohovkami a v regálech má množství knih. V předsíni bylo nahromaděno dost nábytku menších rozměrů, vypadalo to jak po malování nebo přestavbě nábytku. Jeho manželka se omlouvala, že je nepořádek. Kolik místnosti HAVEL ještě obývá, nebylo možno zjistit, neboť jsme byli ihned uvedení do pracovny.

Rozhovor s Havlem byl ukončen tím, že v případě potřeby se na něj obrátíme.

HAVEL souhlasil a řekl, že je rád, že s námi hovořil a že to je pro něj inspirace pro další práci v literární činnosti.

ZÁVĚR: HAVEL SE JEVÍ JAKO VHODNÝ AGENTURNÍ TYP, BUDE S NÍM NADÁLE UDRŽOVÁN PRAVIDELNÝ STYK. BUDE NA NĚJ VYPRACOVÁN NÁVRH NA ZAVEDENÍ SVAZKU NA KA.

Tolik záznam StB z června 1964. Operativní pracovník kpt. Karel Odvárka 4. srpna 1964 založil svazek KA 24 486. V něm mj. píše:

"Havel se jeví jako vhodný typ KA, který v případě, že bude získán ke spolupráci, bude úkolován k rozpracování PROFESORA a jeho stykům v Praze s cílem odhalení protistátní činnosti".

Kdo to byl "PROFESOR"? Krycí název osobního operativního svazku číslo 23882, ve kterém byl veden G. L. KLINE, podle StB rozvědčík USA.

Podiv Václava Havla nad tím, že byl jeden čas veden v kategorii kandidáta tajné spolupráce, resp. kandidáta na agenta, je umělý. Pokud snad ne, má nás bývalý federální prezident krátkou paměť. Odpověď na otázku, zda Havlovo chování v roce 1964 byla spolupráce s komunistickou politickou policii, či ne, nechť si zodpoví každý sám. Nápovědou může být i to, že Václav Havel o sobě a svém životě popsal hodně papírů, uvedené skutečnosti se mu na něj nevešly.

V minulosti Václava Havla lze najít odpovědi k tomu, proč se jako prezident ČSFR účinné nezasadil o uznání komunistického odboje, proč považuje snahy o potrestání komunistických zločinů za volání po pomstě a ne po spravedlnosti, proč místo rehabilitace nespravedlivé postižených zbytkovými tresty mluví o amnestování, proč byl proti zákazu zločinecké komunistické strany, proč se obklopil takovými lidmi, jakými se obklopil, proč mu tak vadilo zveřejnění agentů a rezidentů StB, atd.

Agentka Salivarová-Škvorecká prohlásila, že se zdá, že ten, kdo prošel kolem kachlíkárny na Letné /FMV/, je v registrech. Pan Havel by mohl prohlásit, že se zdá, že kdokoliv odevzdal protistátní leták na KV KSČ je tam taky.

Nejrovnější mezi rovnými, nebo nejrovnější mezi křivými?

(Necenzurované noviny, 01. 01. 1992)

5. Zpráva o rozkrádání českého národního majetku v 90. letech 20. století (z 27. 4. 2005, autor neznámý)

Následující zpráva není a nemůže být úplná a ani si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobně, že řada trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je zachycena jen částečně či okrajové. Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny a krádeže národního majetku, které proběhly v devadesátých letech, to vše především na základě pravdivých či obecně známých skutečnosti a faktu, jejichž relevanci a pravdivost si může kdokoli ověřit.

Jejím účelem je jak zdokumentovat a zachytit spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Z drtivé většiny jsou to bývalí komunisté, agenti StB či KGB.

Geneze

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájení "revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plně vysokých komunistů působily osoby jako Komárek, Klaus, Zeman, Čéška, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého.

Sám šéf Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce". Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů.

Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se komunistického jha se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu spolu s Havlovými disidenty podařilo splnit svůj úkol, změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci. Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariána Čalfy, v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10. 12. 1989, kde setrval až do 2. 7. 1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka.

Kupónová privatizace

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světové uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizaci označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem Lessons from Eastern Europe's Voucher Privatization. Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají, vybrat za to od nich ještě peníze a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech. Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav Klaus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

a) Dušana Třísku, nar. 14. 4. 1946,

b) Tomáše Ježka, nar. 15. 03. 1940

c) Václava Klause, nar. 19.6. 1941

U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Dne 4. 10. 2001 odpověděl jeden z nejbližších přátel Václava Klause Dušan Tříska, osoba stejného jména je vedena v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co."

Nechme tedy hovořit fakta, ač víme, na co je pan Tříska tak hrdý. Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální zpracování obyvatelstva a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali bezcenné papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů. První vlny se zúčastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy, nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupóny jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Klause, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem. Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizaci čekal dvojí osud.

V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínů. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB. Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba, J., Kocenda, E., Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia, Edward Elgar, London 1999, dojdeme k počtu až 21% všech privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtů KCP (Komise pro cenné papíry – pozn. R. Hedvíčka) v průběhu 90. let až do 30. 6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činnosti. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje přehled některých významných příkladu proslulého tzv. "tunelování".

Motoinvest

Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizaci. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče.

Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.

Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, nar. 15. 05. 1964 (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobnosti české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali. Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účast na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb Jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999, později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.

Jan Dienstl, nar. 08. 07. 1970, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.

Aleš Tříska, nar. 2. 3. 1944, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace Dušana Třísky, člen představenstva Motoinvest a. s. Je vysoce pravděpodobně, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.

Svatopluk Potáč, nar. 24. 03. 1925, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971 - 1981 a 1988 - 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné postihnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílu v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun.

Klíčové operace finanční skupiny Motoinvest:

CS Fondy: Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychle změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkové se však jednalo o poměrně nepřipravenou transakcí, která bez náležitého obchodně právního krytí naplňovala jasné skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizováno přes ovládanou Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.

Ovládnutí a vytunelování Agrobanky: Tato kauza by si svou rozsáhlosti zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší banku v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a jí ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhadují na 50 miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun. Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry do až r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric. Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun.

Plzeňská banka

V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 procentní podíl v Plzeňské bance, zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mohla uskutečňovat ve vlastní bance, přičemž typickým případem této operace je kauza CS Fondů. Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě komisionářských smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha. Po provedení operaci za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v té době již v problémech a určenou k likvidaci, která postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od září 2000 již byla jediným akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého. Kolik bylo celkové z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o sumě mezi deseti a dvaceti miliardami korun.

Česká spořitelna

V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie spořitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah "bankovní čtyřky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausově a Jaroslava Klapala. Skupina Motoinvest oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ní velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky), poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patřil Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

Harvardské fondy

Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" milióny lidí, způsobily jedny z největších škod a tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou dobu stala jediná výrazná osoba, Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Stánek, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovně potvrzuje.

Viktor Kožený, nar. 28. 6. 1963, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentů StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana v Prognostickém ústavu, spoluzakladatele Občanského fóra a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a New Yorku problémy s policii (údajně zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa.

Pohyboval se velmi blízko významných osobnosti jako Čermák, Klaus, Čalfa aj. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, nar. 25. 08. 1947, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodnosti plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu, lze zjistit, že od roku 1971 pracoval v ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990. Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, nar. 13. 9. 1912, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako dvojnásobný agent StB pod krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a. s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury harvardských fondů. Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, nar. 29. 12. 1953, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo v hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech.

Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu.

Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého směřoval další že svých nesmrtelných výroku: "Jen více takových podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.

Po útěku Koženého do Irska v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhal v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy, resp. jejich mateřská společnost, rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a. s., který vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd. a za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a. s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a. s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí.

Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a. s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondu své peníze.

Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obvinění z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize. Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad.

Banky

V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence. Použití termínu "tunelování" pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem "pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrování a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinnosti policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu". K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, zvýšení základního kapitálu nebo typický převedení nedobytných pohledávek do Konsolidační agentury.

Mezi osoby poskytující státní krytí nerušenému rozkrádání bank patří především:

Václav Klaus, nar. 19. 6. 1941, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ...a v letech osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V.Dlouhý, I. Kočárník... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další..." Jak vidno, všechny velké krádeže se připravují roky.

Ivan Kočárník, nar. 29. 11. 1944, v osmdesátých letech 20. století jako vysoce postavený člen KSČ ředitelem odboru tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopředsedou vlády a ministrem financí.

Jan Klak, 10. 09. 1942, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.

Tomáš Ježek, 15. 03. 1940, předseda výkonného výboru FNM (Fond národního majetku – pozn. R. Hedvíčka), člen KSČ od svých 18 let.

Roman Čéška, nar. 29. 01. 1964, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 do prosince 1998

Jiří Skalický, nar. 26. 04. 1956, předseda prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci červen 1992 - červen 1996,

Josef Tošovský, narozen 28. 09. 1950. Jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj. post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997 guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušeně pumpování bank. Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu biliónu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operaci při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru do státní konsolidační banky a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěrů. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek miliónů.

Podívejme se na největší vypumpované banky:

Agrobanka

Její kauza byla zmíněná již výše v souvislosti se skupinou Motoinvest.

Česká spořitelna

Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stůl." Hovořil zde o Livii Klausové, manželce Václava Klause. Česká spořitelna začala být pumpována již od svého zniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garancí pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné do Konsolidační banky a bilance banky se takto, alespoň provizorně, "čistí". Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdržela varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizovaná a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste Bank, která získává kontrolní balík akcií. Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK že dne 17. 12. 1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – pozn. R. Hedvíčka) dne 8. 3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo".

Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanuš a Kamil Ziegler. Jsou obviněni z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 miliónů v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případů se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

Důležité osoby

Livia Klausová, rozená Mištínová, nar. 10. 11. 1943, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné "pumpařské" operace, v letech 1993 - 2000. Bezpochyby významná osobnost u vykrádání banky. Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského, nar. 26. 02. 1956 v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, nar. 23. 12. 1966 jako člena dozorčí rady banky v letech 1996 - 1998. Josef Kotrba, nar. 31. 05. 1965, bývalý člen KSČ a poslanec strany ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.

Kamil Ziegler, nar. 22. 03. 1962, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard více.

Vladimír Kotlář, nar. 17. 07. 1952, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf Hanuš, nar. 14. 12. 1942, člen představenstva 1994 - 1999. Osoby stejných jmen se vyskytují v Cibulkových seznamech se společným krycím jménem "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačuje jejich blízký vztah. Hanuš byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou amerického Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal, nar. 07. 12. 1947, generální ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký komunista obsazený do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybrán k tomu, aby byl první na ráně.

Investiční a poštovní banka

IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce 1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentu Státní banky československé z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi. Postupně docházelo k zvyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv do dceřinných společností.

Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společností, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra Soudka, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzeň. Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 miliónů dostala v roce 1992, brzy následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje.

IPB financovala i vydání knihy Václava Klause Dopočítávání do jedné. První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ (Nejvyšší kontrolní úřad – pozn. R. Hedvíčka), aby prověřili, proč banka naplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 miliónů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezi. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo. Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době.

Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30. 4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích. V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomura brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe". Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát se jí zaručil za veškeré ztráty. Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondu na Kajmanských ostrovech (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmanské ostrovy lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21. 7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondu Triton. Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun.

Personální pozadí vypumpování IPB

Miroslav Tuček, nar. 3. 12. 1929, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, ev. č. 1864001 , krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.

Jiří Weigl, nar. 21. 01. 1958, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Libuše Benešová, nar. 05. 07. 1948, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společnosti spojených s ODS.

Libor Procházka, nar. 18. 10. 1958, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 - 2000.

Aladar Blaas, nar. 24. 09. 1941, prvá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, po intervenci ministra vnitra obvinění staženo.

Jan Klacek, nar. 23. 10. 1942, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.

Jiří Tesař, nar. 18. 10. 1932, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.

IPB nebyla klasicky vypumpovaná jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno ji převést do jiné banky, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší. Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádu okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

Komerční banka

Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba pro vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely? Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina CS/Satrapa) okolo Františka Chvalovského, nar. 17. 04. 1954, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, svazek č. 25447. Celková suma se pohybuje kolem tři miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, nar. 03. 04. 1959, přes svou společnost H-SYSTEM.

Jedno z největších rozkrádání banky se realizovalo přes společnosti izraelského státního občana Alona Baraca, nar. 11. 8. 1960 (v českých médiích většinou nepřesně uváděn jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90. let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a státní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Barana dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vídni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé Générale. Dne 20. 7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl: "Myslím si, že privatizaci Komerční banky končí tunelování velkých bank v Čechách".

Personální pozadí

Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, nar. 10. 05. 1929, generálního ředitele banky od roku 1992 do roku 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky,atd. Je ironií, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie elity národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace.

Jan Klak, nar. 19. 09. 1942, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997

Karel Dyba, nar. 21. 10. 1940, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy B.C.L. Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, nar. 31. 05. 1965, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz výše v kauze České spořitelny.

Jan Stráský, nar. 24. 12. 1940, v dozorčí řadě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil do ní ve svých 18 letech.

Banka Bohemia

Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ni byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi k vládě a k orgánům činným v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý komunistický ministr financí, Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbylá aktiva banky v řádech stovek miliónů korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s Adamcem.

Hlavní postavy vykradení banky Bohemia

Jiří Čadek, nar. 24. 03. 1942, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžné dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7. 7. 2004 s příslovečnou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, nar. 23. 06. 1957, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

6. Dalším zajímavým kouskem do mozaiky událostí Sametového podvodu je článek Ladislava Andreye o dnešním prezidentovi České republiky Václavu Klausovi - článek se objevil v internetu v pátek 3. října 2003 s názvem "Profesor Václav Klaus a bída ducha". Je uveden citátem Alberta Einsteina - akademici velmi rádi někoho citují.

Zde článek:

Všichni cítíme, že volná hra hospodářských sil, nespořádaný a bezuzdný hon jedinců za majetkem a mocí už sám o sobě nevede ke snesitelnému řešení problému. Je třeba jistého racionálního pořádku ve výrobě statků, v užívání pracovních sil a v rozdělování vyrobeného zboží, abychom zabránili hrozivému vyřazování cenných produktivních sil a ochuzování a zvlčilosti velkých skupin obyvatelstva. (Albert Einstein)

V poslední květnový den začnou volby do poslanecké sněmovny v nové vzniklé ČR. Poznamenejme, že současná česká vláda byla zvolena ještě za existence ČSFR v červnu 1992. (Článek vznikl v roce 1996 – pozn. R. Hedvíčka.) Už tento fakt, že Václav Klaus tehdy nekandidoval do federálního parlamentu, ale do daleko méně významné ČNR, jasné nasvědčoval tomu, že bylo jenom otázkou času , kdy dojde k rozbití společného státu. Scénář sametového převratu zřejmě obsahoval i scénář rozbití federace. Tím se ale zde zabývat nebudeme.

Vzhledem k tomu, že před volbami bývá dobrým zvykem představit kandidáty, ale též vzhledem k faktu, že Václav Klaus se nikdy osobně české a moravské společnosti neprezentoval, pokusíme se zde novopečeného vysokoškolského profesora , předsedu vlády ČR , majora v záloze, poslance ČNR, předsedu ODS, koordinátora Mezinárodního měnového fondu, nositele Erhardtovy i Englišovy ceny a mnoha doktorátů na různých provincionálních zahraničních univerzitách , kde mu může konkurovat už jenom Václav Havel, další “výjimečné individuum” na politické scéně, pokud možno věcně i pravdivě odhalit.

Tak pěkně po pořádku. Václav Klaus se narodil za války (1941) v Praze, i když rodina pochází z Haliče a jak to už bývá , ve vhodnou dobu si změnila jméno. Vždyť na to má každý právo. Dá se říci, že V. Klaus pochází z komunistické rodiny. Oba rodiče byli členy matičky strany. Podobně je to i u jeho manželky Livie, která pochází z Oravy na Slovensku, a div se světe, i paní Livie má stejné komunistické zázemí. Řeknete si, děti nemohou za své rodiče. To je sice pravda, ale jenom částečná. V. Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale měl nevídanou smůlu, komunisté jeho žádost opakovaně zamítali. Že by obavy z ješitnosti a neskonalé touhy po vůdcovství pana Klause? Je známo, že V. Klaus byl vzorným pionýrem a jako jediný z třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek. To mu vlastně zůstalo podnes, jen rudý šátek nahradily vázanky.

Po ukončení VŠE v Praze, kde se seznamuje s budoucí manželkou Livií, nastupuje aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV (EÚ ČSAV). Jeho kandidátská práce (kandidát věd - CSc.) opěvující údajně socialismus a RVHP se bohužel z knihovny VŠE ztratila po listopadu 1989, podobně jako práce dalšího vládního ekonoma V. Dlouhého, přítele V. Klause z Prognostického ústavu ČSAV.

I přes neúspěch se vstupováním do KSČ stává se V. Klaus nomenklaturním kádrem MV KSČ v Praze. Pak může absolvovat studijní pobyty v zahraničí, před rokem 1968, například v Itálii a později v USA. Do roku 1970 je V. Klaus v EÚ ČSAV. Potom je dlouhodobě v závětří a působí jako bankovní úředník ve Státní bance Československé až do roku 1988. O tom, jak V. Klaus trpěl za bývalého režimu, nechť promluví sám. V Ekonomu č. 5/1994 na straně 18 píše: “naši ekonomové by měli navázat na první debaty o udělování Nobelovy ceny za ekonomii, které v letech 1980 - 85 probíhaly v rámci mých seminářů pořádaných v tehdejší Státní bance československé. Leccos užitečného jsme při nich tehdy pochopili”. Vzhledem k tomu, že V. Klaus nepublikoval jediný odborný článek ve světových odborných ekonomických časopisech, ješitnost neskonalá. K tomuto problému se ještě dostaneme.

Celkem včas, už v roce 1988, nastupuje V. Klaus do známého “prognosťáku”, kde se Lubomíru Štrougalovi podařilo shromáždit další nomenklaturní kádry až do úrovně ÚV KSČ. Zde šéfuje Valtr Komárek a předsedou ZO KSČ je mladý nadějný komunista, čerstvý absolvent Katolické university v Lovani (Louvain, Leuven, Belgie) Vladimír Dlouhý. Není zde prostor na pikantní historky, jak se například opatrný a duchem malý Klaus bál podepsat dokonce pamflet Několik vět v době, kdy už bylo jasné, že žádné sankce za to nehrozí. Zde V. Klaus potkává svého dvojníka, agenta KGB a StB Köchera, který byl v USA odsouzen za špionáž a pak vyměněn za významného ruského disidenta Anatolije Ščaranského. Na první pohled zajímavá a veselá společnost. Přípravy na převzetí moci běží na plné obrátky. V květnu 1987 bylo přece několika nejvlivnějšími disidenty vypracováno tzv. prohlášení spolupráce. Jen na vysvětlenou, jednalo se o spolupráci mezi “reformní” částí ÚV KSČ (13. oddělení) a “zdravým jádrem” Charty 77. V. Klaus se ale pod tímto “prohlášením” samozřejmě neobjevuje.

A pak přišel listopad 1989. V Klaus se objevuje v Laterně magice relativně brzo, ale jako neznámý človíček. Věci už ale plynou svým tempem. V. Dlouhý je navrhován na post místopředsedy federální vlády a V. Klaus na post ministra financí v prakticky komunistické vládě Mariána Čalfy. V. Klaus má pak zásadní “zásluhy” při realizaci šokové terapie v bývalé ČSFR, se všemi důsledky až do dnešních dnů. Pro úplnost uveďme známý výrok V. Klause coby ministra financí, že nezná špinavé peníze. Za to vy v každé normální zemi ministr financí musel nejenom okamžitě odstoupit, ale pravděpodobně z politiky odejít. K tomu se pojí další výrok Klause o “utahování opasků”. Slyšely to statisíce televizních diváků, ale V. Klaus to cynicky opakovaně veřejně popřel. A to samé potkalo jeho výroky o šokové terapii – vzpomeňte jen na televizní medailónek “Léčba šokem – léčba Klausem”. A jaký byl trest za ty trestuhodnosti? Další politický vzestup páně Klause, kdy se po volbách v červnu 1992 stává předsedou české vlády. V tom samém roce toho stihne mnoho. Je hlavním arbitrem, kromě Havla, při rozdělení ČSFR. Nu a pak následují “zásluhy” při zlodějské malé a velké privatizaci, o té „světové“ kupónové raději ani nemluvit.

Ale o tom všem zde vlastně ani řeč být neměla. Chtěli jsme se přece věnovat panu profesoru Klausovi a bídě ducha, jak jest psáno v názvu článku. Takže k věci. Denní telegraf, noviny ODS, přinesly 7. června 1995 zprávu s titulem: “Premiér obhajoval habilitační práci”. V článku se píše:” Předseda vlády Václav Klaus včera v dopoledních hodinách obhajoval před vědeckým kolegiem Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze svou habilitační práci “Ekonomická teorie a realita transformačních procesů”. Přítomní odborníci hodnotili práci jako vysoce nadprůměrnou. Jednotlivé kapitoly byly věnovány metodologii, analýze centrálního řízení ekonomie, obhajobě konceptu tržní ekonomiky , problematice transformace a současným ekonomickým dilematům”. Tolik Denní telegraf.

Čeho moc, toho příliš. Rozhodl jsem se proto čistě demokraticky, že se s tak významným dílem ekonomickým blíže seznámím. Dřív ale než uvedu strastiplnou cestu za habilitační prací pana Klause, dovolte několik poznámek. Když asi před rokem trojlístek ministrů české vlády Klaus, Dyba a Zielenec získali docenturu za ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (UK) v Praze, přešli to mnozí úsměvem. Vždyť docent, co to je? Avšak to, že docent je především pedagogická hodnost, která se uděluje po minimálně 1 000 hodinách přednášek, jaksi všem uniklo. Výjimky přece musí být. Nedovedu si ale představit, aby se americký prezident Clinton habilitoval jako associate professor (náš docent) třeba na Harvardu. Nedovedu si dokonce představit, aby to mohlo potkat i Jelcina v současném Rusku. Ono se to dokonce nedělalo ani za vrcholného komunismu. Biľak i Jakeš získali známý doktorát sociálních věd - RSDr. po dlouhém večerním studiu, ale na docenta si nikdo netroufl. A co už titul profesora? Udělení profesury V. Klausovi je proto výsměchem a urážkou akademické obce ČR. Je obrazem jakési podivné demokratury vlády. Proč? I proto, že profesorská přednáška byla trochu o něčem jiném, než vlastní předložená práce.

Vloni (1995) na Dušičky sem se vypravil na pražský Žižkov, na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), abych se osobně do habilitační práce profesora Klause podíval. A ejhle. V knihovně se dovídám, že práce tam není. Ptám se také na kandidátskou práci (kandidát věd - CSc.) V. Klause a dostávám stejnou odpověď. Práce se v knihovně nevyskytuje. V ten samý den se ještě pro úplnost vypravím na Smetanovo nábřeží v Praze na Fakultu sociálních věd UK, ale běda. Docentská práce V. Klause se zde také nevyskytuje. Mám asi smůlu. Na VŠE to ale nevzdávám. Chodím po všech možných i nemožných knihovnách, katedrách. Přece profesorská práce předsedy vlády musí někde být! Po dlouhém hledání narážím na slušné lidi. Dlouho se mě vyptávají, odkud jsem, co dělám, a proč mne práce zajímá. Když všechno objasním, že jsem z Akademie věd, že jsem se podrobně zabýval šokovou terapií Jeffreyho Sachse a čistě z profesionálních důvodů bych si v práci rád zalistoval, řeknou mi, abych trochu počkal. Prý jsem první, kdo o práci projevil zájem. Po několika dlouhých minutách čekání, držím v ruce v obyčejných černých deskách svázanou “habilitační práci” pana premiéra. Je mi umožněno práci jenom prolistovat na místě, bojí se, aby to někdo neviděl. Udělat xeroxové kopie mi není umožněno.

Listuji v práci důsledně a dělám si poznámky. Zde je výsledek. Práce nese úplně jiný název, jaký měla profesorská přednáška V. Klause. Ten doslovně zní: ”Soubor publikovaných statí na téma makroekonomie, měna, inflace”. A dál zjišťuji, že pan premiér měl málo času na napsání vlastní práce, protože práce kromě krátkého úvodu obsahuje jenom xeroxové kopie osmi vybraných článků, resp. pamfletů, publikovaných i nepublikovaných od roku 1987 do roku 1989.

Pokusme se zde o krátkou recenzi jednotlivých článků. První je z roku 1987 a nese název “Ekonomický růst, nerovnováha a nerovnovážné impulsy – teoretická část” a byl publikován v časopisu Federálního ministerstva financí ČSSR, Finance a úvěr č. 7/1987, str. 479-491 v sekci Diskuse. V práci se věnuje pozornost vyrovnanému socialistickému státnímu rozpočtu (doslovný přepis, poznámka autora), kde se citují práce Kočárníka z roku 1982, 1986, ale i práce Dlouhého, Dyby, Rudlovčáka, Novotného, D. Třísky apod. Není nezajímavé, že šéfredaktorem časopisu Finance a úvěr byl v té době soudruh současný ministr financí vlády ČR Kočárník? Zůstala V. Klausovi touha po vyrovnaném rozpočtu už z doby socialismu?

Další práce je vlastně pokračováním první, vyšla ve stejném časopise, ale v roce 1988 (ibid ad 1, č. 6/1988, str. 391-405). Třetí práce v pořadí nese název "Podstata a projevy inflace" a vyšla v Ekonomickém časopise č. 37/1989, str. 596-611. To už V. Klaus působil v Prognostickém ústavu ČSAV. Článek se prý zakládá na studii, vypracované v roce 1988 pro VÚ SRP v Bratislavě. Vydavatelem Ekonomického časopisu je totiž Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied (SAV) Bratislava. V pořadí čtvrtý článek, publikován v Politické ekonomii 36/1988, str. 475-486 nese název "Měnová kritéria a chování banky" a byl vypracován v Prognostickém ústavu ČSAV. Tak například § 5 článku hovoří o modifikovaném modelu socialistické ekonomiky, citujme doslovně: "Tradiční model centrálního plánování socialistické ekonomiky je ve své vnitřní struktuře konsistentní. Jeho jednotlivé prvky do sebe zapadají, není v něm místo pro žádné cizorodé prvky..." a tak dále a tak podobně. Jinými slovy, jasná příprava na hladký přechod od komunismu k postkomunismu v ekonomice.

V pořadí pátý článek nese název: "Jednoduchý makroekonomický model s explicitním zavedením peněz: teoretická analýza", vyšel opět v časopise Finance a úvěr 38/1988, str. 821. Další článek vyšel ve stejném časopise v roce 1989, kde už je zavedena nová sekce "Přestavba hospodářského mechanismu" - zřejmě po vzoru sovětské perestrojky-přestavby (ibid ad 1, 39/1989, str. 156-160). Tedy, žádná transformace, ale tvrdá přestavba. Pro úplnost uveďme ještě název článku: "K některým otázkám funkcí a vztahu centrální banky a bank komerčních". Zde se pro změnu citují práce Tomáše Ježka, D. Třísky a dalších. Je zajímavé, že V. Klaus zde necituje společnou práci s D. Třískou (kromě toho, že byl agentem StB, byl také náměstkem ministra financí V. Klause a realizátorem modelu kupónové privatizace), která má zajímavý název: "Ekonomické centrum, přestavba a rovnováha" a byla publikována v Politické ekonomii č. 8/1988! Důvod je ale zřejmý na první pohled. Dále jsou k práci připojeny pamflety č. 7 a č. 8, které pravděpodobně nebyly nikde publikovány. Zde jsou jejich názvy: "Makroekonomické souvislosti nového ekonomického programu - schematické zobrazení" ze dne 30. 10. 1989 a poslední: "Hledání přestavbové strategie - makroekonomický aspekt", zřejmě z konce roku 1989.

Do práce je vložen (nebyl čas ho svázat?) jediný text psaný v cizím jazyce. Odcitujme zde přesně titulaci i místo zveřejnění této podivuhodné ideologické práce, vlastně jakéhosi separátu: V. Klaus, El desmantelamiento del socialismo; documento; Estudios Publicos, No. 55, In vierno, 1994; Separata; Centro de Estudios publicos Nonseno v Sótero, 175-Santiago 9, Chile. Jakýkoli komentář a dokonce i překlad ze španělštiny je myslím zbytečný. Snad jen tajemný obdiv Pinocheta i takovým způsobem je bezprecedentní.

Shrnuto a podtrženo, "profesorská práce" pana premiéra se hodnotí sama. Neobsahuje jediný článek publikovaný i v podprůměrném zahraničním ekonomickém periodiku. A to je na profesorskou práci zatraceně málo. Jen kvůli úplnosti poznamenejme, že "profesorem by se měla stát osobnost vědy", která prosadila vlastní vědecký směr ve světě a vychovala svoji odbornou školu doma". Nic z toho novopečený profesor Klaus na hony vzdáleně nenaplňuje.

Doveďme předvolební představování kandidáta za ODS do poslanecké sněmovny, Václava Klause, až do konce. Noviny Právo (donedávna Rudé právo), oznamují 1. 11. 1995: "Prezident V. Havel jmenoval V. Klause vysokoškolským profesorem v oboru financí v polovině října. Klausovo jmenování navrhl a Havlovo rozhodnutí spolupodepsal ministr školství (inženýr ekonom, což je celá kvalifikace, kromě předsedy dnes vlastně už bývalé KDS, mimochodem Klausův krajan z Podkarpatské Rusi, pozn. autora) Ivan Pilip poté, co premiérovu přednášku na téma: "Ekonomická transformace a realita transformačních procesů" schválily v řádném procesu orgány VŠE v Praze." Tolik (Rudé) Právo, které dává ODS, ale především V. Klausovi velký prostor. Mimochodem, tyto noviny přinesly nejobsáhlejší informace o promoci novopečeného profesora Klause ve starobylém Karolinu. Vždyť to byla poslední promoce před dlouhodobým uzavřením Karolina z důvodů rekonstrukce a pán premiér si přál, aby celý proces schvalování byl proto ukončen včas. Diplom profesora odevzdal pánu premiérovi jeho ministr, teď už vlastně člen ODS, inženýr ekonom, Ivan Pilip. Slavnostního aktu se měli zúčastnit ministr zdravotnictví (donedávna ministr dopravy) Stráský, ministr kultury Tigrid (?) a maminka pana premiéra, Marie Klausová.

Britský list Financial Times reagoval na tuto událost dost poťouchle. Noviny ODS, Denní telegraf ze dne 7. listopadu 1995 (čirá náhoda?) komentovaly tuto událost až typicky bolševickým způsobem: "Klausova osobnost natolik převyšuje všechny, kteří se ekonomickou vědou zabývají, že ocenění titulem profesor je jen minimálním vyjádřením této skutečnosti." Trefně se k této záležitosti vyjádřil Jiří Hanák v deníku Práce ze dne 9. listopadu 1995, když srovnává udělení profesury V. Klausovi s povyšováním Stalina. Píše: "Generál bylo pro něj málo, učinili z něj tedy maršála. Pak pro něj vymysleli generalissima a ani to nestačilo. Největší génius všech dob také ještě nebylo úplně ono." A dál pokračuje: "My nesrovnáváme bankovního lupiče Džugašviliho s českým premiérem. Navrhne snad příště palič voňavých tyčinek (resp. malý český človíček a poskok) pro Václava Klause titul profesorissimus? A nebude to málo? Co takhle profesorissimus inženýressimus? A dál? Dál soudíme, že by i lezení do zadku mělo mít v Čechách své hranice." K tomu je snad možné jenom připojit tvrzení, že ke všeobecně rozbujelé korupci hospodářské, privatizační, atd. v současnosti budovaného postkomunistického kapitalismu novodobými demokraty z řad včerejších nomenklaturních kádrů ÚV KSČ přistupuje čím dál víc i korupce ducha. Výsledkem je galimatyáš primitivního kapitalismu minulého století a autoritativního pinochetovského kapitalismu z nedávné doby, "jediná správná cesta" hlásaná donedávna V. Klausem při přestavbě, později transformací ekonomiky ba i celé společnosti.

Nesmíme opomenout ani vědu a umění. Vždyť takový Nero, Calligula, Stalin, ba dokonce i Brežněv v neblahé paměti také rozuměli všemu, psali básničky a měli “vytříbený umělecký vkus”. Zanedlouho po slavnosti v Karolinu, přesněji 25. listopadu 1995, píše náš oslavenec V. Klaus do svých Lidových novin (kde ty disidentské časy jsou?) článek pod názvem: "Úloha vědce v dnešní společnosti". Aby tomu bylo rozuměno: velký pedagog, učenec a vědec, vážený pan profesor V. Klaus, považuje za samozřejmé a nutné se "kriticky" vyjádřit, ale hlavně poučit všechny ty, co tu vědu dělají ale "opravdu moc a moc" špatně. Pro věcnost a přesnost citujme začátek zmiňovaného článku z LN. V. Klaus píše: "Když jsem nedávno seděl ve staroslavné aule Karolina a přebíral diplom univerzitního profesora (počin asi nemající v novodobých dějinách civilizovaných společností obdobu, aby se předseda vlády ve funkčním období stal řádným profesorem, pozn. autora), přemýšlel jsem nejenom o sobě samém a o poctě, které se mně dostalo, ale i prazvláštním postavení univerzitního pedagoga a vědce ve společnosti vůbec a v naší zvláště." A tak to pokračuje dál až do konce článku. Nemá smysl diskutovat o prázdné nadutosti resp. až podivné duševní aroganci “profesora” Klause.

Není zde také místo na trapnosti v pozadí udělení Erhardtovy a Englišovy ceny V. Klausovi. V prvním případě byla dikce ceny změněna z původního "za výjimečné zásluhy o ekonomický rozvoj a transformaci československé ekonomiky" na cenu za "ekonomickou publicistiku" jako přímá reakce na náš protestní dopis vedení Erhardtovy nadace. Nebyla ale cena udělena spíše za "rozvoj českoněmeckých vztahů" po roce 1989 pod egidou ministrů Klause a Dlouhého? V druhém případě se pravděpodobně jedná o mrzkou korupci ducha malého českého človíčka, kterou předseda výboru Englišovy ceny Jaroslav Malina projevil při této příležitosti, cituji: "...vůli iniciovat u švédské Královské akademie, aby Václav Klaus získal Nobelovu cenu za ekonomii". Po směšném návrhu Klause a Mečiara na Nobelovu cenu míru, za "mírové" rozbití Československa, který vyšel z Bratislavy, tedy další trapný povyk podobného ražení, tentokrát z Brna. Ale dost bylo trapasů!

Závěrem si dovolují položit "profesoru" Klausovi, kandidátovi do poslanecké sněmovny českého parlamentu a stále ještě premiérovi vlády ČR odpovědnému za vývoj v ČR za poslední čtyři roky, několik předvolebních otázek. Uvědomuji si, že by to byl malý zázrak, kdyby "profesor" Klaus na položené otázky přímo, věcně, vědecky i pedagogicky rigorózně odpověděl. Proto bude v závorce uvedena i nápověda, ale to zaručeně jenom pro případ potenciálního ohlupování jednoduchého voliče "panem profesorem".

Tak tedy, pane profesorský předsedo vlády, po čtyřech letech vlády vašeho „ekonomického génia a transformace ekonomiky, nemající období svým rozsahem a provedením v moderních dějinách" se vás ptám:

1) Jaký je zahraniční dluh ČR v konvertibilních měnách?

(Je to přibližně 15 mld. USD?)

2) Jaký je deficit zahraničního obchodu ČR a jaký se předpokládá na konci roku 1996?

(Je to v současnosti asi 110 mld. Kč a na konci roku 1996 to bude minimálně 160 mld. Kč?)

3) Jaký je vnitřní státní dluh ČR?

(Byl tento dluh na konci roku 1995 asi 163 mld. Kč?)

4) Jaká je současná zadluženost podniků v ČR, když se při vzniku státu pohybovala na hranici 300 mld. Kč? Jakým způsobem oddlužil stát podniky jako Škoda Plzeň, Mladá Boleslav, Vítkovice, Poldi Kladno?

5) Když byl k privatizaci určen majetek v hodnotě 923,6 mld. Kč a ke konci listopadu 1995 bylo zprivatizováno 660 mld. Kč, což je 71%, přičemž kupónovou privatizaci prošel majetek v hodnotě 342 mld. Kč a přímými prodeji majetek v hodnotě 318,6 Kč., jaký je současný stav na kontě FNM? (Fond národního majetku – pozn. R. Hedvíčka.)

Zde by bylo možné kladení otázek ukončit, protože ony dávají tušit jak je ekonomika ČR na vodě. Pro úplnost vás ale žádám o zodpovězení i následujících "méně?" důležitých otázek.

6) Kolik tun pšenice a dalších zemědělských komodit se dovezlo do ČR od roku 1993, když se naopak v roce 1992 vyvezlo z bývalé ČSFR asi 80 000 t potravinářské pšenice, 120 000 t hovězího masa, 800 mil. l mléka, 80 000 t cukru apod.? Jaká je průměrná spotřeba na hlavu u základních biologických živin v EU a v ČR? O kolik procent tato spotřeba poklesla v porovnání s rokem 1989? Jaká část populace ČR se ocitla pod biologickým minimem v této spotřebě, čímž vlastně ohrožuje zdraví ostatní populace?

7) Proč byla v ČR v roce 1994 nejnižší porodnost za posledních 200 let a porodnost nadále klesá?

8) Co si myslíte o tom, že po tzv. privatizaci vlastní víc jak 40% ekonomiky ČR pět bank, které obhospodařují 14 investičních fondů? Kde se trend monopolizace vlastnictví ekonomiky v ČR zastaví?

9) Když započteme do příjmů státního rozpočtu v uplynulém roce asi 70 mld. Kč z turistického ruchu, 18.3 mld. přelitých z FNM a nekontrolovatelné množství peněz z penzijních fondů (30 mld. Kč?), je možné i nadále hovořit z dlouhodobého hlediska o vyrovnaném státním rozpočtu? Je rozpočet ČR opravdu vyrovnaný?

10) Po znehodnocení vkladů obyvatel bývalé federace kaskádní devalvací, s vaší plnou osobní odpovědnosti ministra financí, pokusí se vaše vláda postupně rozpustit přeléváním do státního rozpočtu i penzijní fondy, které činily v roce 1989 asi 2,7 biliónu (2 700 mld.) korun? Jak dlouho by vám to mohlo trvat?

Sled podobných otázek by nebral konce. Zapomeňme ale raději na šokovou terapii, špinavé peníze, korupci, aféry politické i privatizačně-hospodářské, na jedinou správnou cestu ekonomické přestavby, pak transformace, utahování opasků, monetarismus, skrytou ruku trhu, co vyřeší vše ... a vzhůru do voleb.

Dovolte na tomto místě citovat známého liberála Friedricha von Hayeka, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974, kterým se často ráčíte ohánět: "Nikdo nemůže být velkým ekonomem, kdo je pouze ekonomem - a jsem téměř v pokušení dodat, že ekonom, který je pouze ekonomem, začne nejspíše škodit, nebude-li přímo nebezpečný." Aneb jste již teze, že ekonomika vyléčí vše, opustil? Soudě dle toho, jak se téměř denně sám hodnotíte na stránkách LN: „bankovní úředník 1970 – 1988“, byl bych v pokušení prohlásit, že jste vlastně ekonomem ani nikdy nebyl. Bankovní úředníci bývají různí. A pak jsou ještě bankovní spekulanti a bankovní lupiči.

Ale teď opět vážně. Blíží se první volby v samostatné nově vzniklé ČR. Každý kandidát by se měl veřejnosti osobně představit. Zde jsme udělali malý pokus představit vás jako kandidáta na poslanecké křeslo českého parlamentu, současného premiéra, vůdce bolševické pravicové ODS, nejrovnějšího z rovných z Orwellovy Farmy zvířat, novopečeného profesorissimusa, Jeho Excelenci, Václava Klause.

Potud Ladislav Andrey.

7. Jako smutný dovětek k řádění Klause a Havlo-komunistů

bych zde rád uvedl citát z "Voucher Privatization with Investment Funds: An Institutional Analysis od David Ellerman, World Bank (Kupónová privatizace s investičními fondy: Instituční analýza):

„The ,Wall Street´ mentality found in the post-socialist world is reminiscent of the cargo cults that sprung up in the South Pacific area after World War II [see ,Cargo Cult Science´ in Feynman 1985]. During the War, many of the glories of civilization were brought to primitive people in the southern Pacific by ,great birds from Heaven´ that landed at the new airbases and refueling stations in the region. After the War, the great birds flew back to Heaven. The people started ,cargo cults´ to build mock runways and wooden airplanes in an attempt to coax the great birds full of cargo to return from Heaven. Post-communist countries, with hardly a commercial banking system to finance private businesses, have nonetheless opened up ,stock exchanges´ to supposedly kick-start capitalism. Government officials in East Europe, the FSU, and even Mongolia proudly show the mock stock exchanges, complete with computers screens and ,Big Boards´, to western delegations (with enthusiastic coverage from the western business press) in the hope that finally the glories of a private enterprise economy will descend upon them from Heaven. - Snaha zemí bývalého socialistického tábora o zavedení ,Wall Street´ kapitalismu připomíná "cargo kulty", které se objevily v oblasti jižního Pacifiku v době po druhé světové válce (viz ,Cargo Cult Science´ in Feynman 1985). Během druhé světové války, primitivní lidé jižního Pacifiku dostali možnost poznat mnoho úžasných věci z civilizace, které jim přinesli ,velcí ptáci z nebes´, přistávající na nových letištích a nové vybudovaných základnách v oblasti. Ovšem po válce velcí ptáci zase odletěli zpátky do nebe. Primitivní domorodci jižního Pacifiku založili tedy ,cargo kulty´ a budovali napodobeniny letišť a ze dřeva stavěli makety letadel v naději, že tím z nebes zpátky přilákají ty velké ptáky a ti jim přivezou kýžené dobroty neboli cargo (náklad). Stejně tak se chovaly post-komunistické země, které bez toho, že by měly fungující bankovní systém k financování soukromého podnikání, tak přesto o překot otvíraly své vlastní ,akciové burzy´, údajně aby odstartovaly ,kapitalismus´. Vládní úředníci z východní Evropy, bývalého Sovětského svazu a dokonce i Mongolska hrdě předváděli západním delegacím (za nadšeného kvičení novinářů) makety nefungujících a bezúčelných ,akciových burz´, vybavené spoustou počítačů a velkých tabulí v naději, že už snad konečně všechny ty dobroty a výhody ekonomiky soukromého podnikání začnou padat z nebe do jejich náručí."

8. 99 budovatelů „mafiánského“ kapitalismu

Situace v České republice je beznadějná. Absurdita dosahuje takových rozměrů, že lidé v Česku dnes nevědí, která je levá a která pravá, lidé kritizující stav situace v ČR ze zahraničí jsou zcela běžně obviňování z bolševictví, „estebáctvi“. I tzv. „elita národa“ je tak zblblá a zpitomělá, že žádá prezidenta Havla (jednoho z hlavních viníků a pachatelů celé situace) o pomoc. Paradoxnější by bylo snad jen kdyby vězni z Osvětimi žádali o pomoc Adolfa Hitlera. Níže uvedený dopis koloval v internetu od 15. září 2000 a je jen typické, že jedna z reakcí kompletně zhlouplého človíčka z Česka byla tato: „Vážení přátelé, dostal jsem dnes tyto materiály. Znám je již, ale nyní si nejsem jistý: nejde náhodou o porušení zákona o ochraně osobních informací? Tak nevím: mám seznam údajných zločinců ve svém počítači ponechat, nebo jej mám vymazat?“

Prezident ČR Václav Havel

Pražský Hrad

118 01 Praha 1

Otevřený dopis

Na vědomí: předseda Vlády ČR Miloš Zeman, předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, předsedkyně Senátu Libuše Benešová.

Vážený pane prezidente,

tak jako po listopadu 1989 jste neměl výkonnou moc, nemáte ji ani dnes. Ovšem po listopadu 89 jste měl však nesmírnou reálnou moc, danou Vaší morální autoritou. Sám nejlépe víte, jak a z jakých pohnutek jste této moci nevyužil.

Umožnil jste, aby ti, kteří více jak čtyřicet let potlačovali svobodu a demokracii, zneužívali policii, justici i armádu, rozvrátili hospodářství, devastovali přírodu, potlačovali nezávislou kulturu, a vším tím přispěli k zaostávání a demoralizaci nás všech, tedy aby všichni nomenklaturní komunisté, důstojníci StB, policie a armády a jejich pomahači nebyli spravedlivě potrestáni a aby komunistická strana nebyla postavena mimo zákon. "Politickou vůli", která to umožnila, jste v té době do značně míry vyvolával a spoluvytvářel.

Nyní máte té reálné, z morální autority vyplývající moci, málo. Vašemu prohlášení o "mafiánském" kapitalismu si ale dovolujeme porozumět jako Vaší snaze proti němu bojovat. Možná by bylo dobře začít přesným pojmenováním toho stavu, který zde deset let panuje: "bolševický" kapitalismus. Bylo totiž bláhové - od nás všech - očekávat, že demokratickou, svobodnou a sebevědomou společnost, tržní hospodářství založené na férové soutěži, spravedlivou justici a neúplatnou policii budou budovat lidé, kteří předešlých čtyřicet let budovali svět socialismu a komunismu. Je obludné (ale mělo být předvídáno a nemělo být umožněno) co za deset let bývalá komunistická nomenklatura a bývalá StB a jejich konfidenti, ale i "nestraničtí" kolaboranti dokázali: prohospodařit a rozkrást 300 miliard korun z bank a další desítky a stovky miliard z desítek a stovek privatizačních fondů a podniků.

Není pravda, že se toto všechno stalo proto, že banky a podniky zůstaly v českých rukou. Pravda je, že se to stalo proto, že zůstaly ve špinavých rukou českých komunistů a "estébáků" za přičinlivě kolaborace těch nejvíce zdemoralizovaných z nás. Zdemoralizovaných tím, že neviděli potrestání předlistopadových komunistických zločinců. Je těžké uvěřit, že dohoda, která umožnila nomenklaturním komunistům a StB plynule přejít do ekonomických, soudních, policejních a armádních struktur nově se utvářející demokratické republiky, byla ze strany vůdců sametového převratu jen dílem jejich politické i lidské naivity.

Zločiny komunismu nebyly potrestány a jejich pachatele tak posílili svoji moc. Stalo se a my všichni musíme vycházet z této skutečnosti. Víme, že zločin je zločinem i po letech a že žádný zločinec nakonec neujde spravedlnosti, ať lidské nebo Boží. Pro tuto aktuální chvíli je důležité odhalit a potrestat zločiny spáchané po 17. listopadu 1989. Buďme si jisti, že tím bude potrestána podstatná a důležitá část komunistické nomenklatury, agentů a důstojníků StB, včetně těch, kteří se s nimi spojili k oklamání a okradeni občanů této země. K tomu je nutné získat spolupráci nezkorumpovaných politiků, průmyslníků, novinářů, policistů a soudců; podporu široké veřejnosti tato snaha už má.

Veřejnost si dobře uvědomuje, že rozklad morálky, široký rozsah korupce, kolosální podvody a stamiliardové škody, způsobené našemu hospodářství a placené z našich kapes, byly primárně způsobeny stejnými lidmi, kteří je čtyřicet let "vedli" v obcích, městech, úřadech, továrnách a ve všech sférách společnosti.

Dovolujeme si Vám proto, pane prezidente, jako součást tohoto dopisu předat seznam 99 lidí, kteří jsou podle našeho názoru nejvíce zodpovědní za současný stav, který Vy nazýváte "mafiánským", my pak "bolševickým" kapitalismem.

Doufáme, že zmobilizujete své síly a postavíte se do celá zápasu proti těmto konkrétním lidem, být jsou někteří z nich Vašimi přáteli nebo spolupracovníky. Máte dost prostředků k tomu, abyste si ověřil, že tito lidé skutečně nesou politickou, morální, věcnou, a hodně z nich i trestní odpovědnost.

Za občanskou iniciativu AKCE 99 podepsáni:

František Červenka, Čestmír Hofhanzl, Jaroslav Joudal, Karel Kuklík, Rudolf Mazač, František Parožek, Martin Rejman, Radek Rosenhofer, Michal Semín, Radovan Šimek, Luděk Toman, Jaroslav Tuček, Jaroslav Zelenka.

Za správnost: Jaroslav Tuček, Cílkova 666/5, 142 00 Praha 4 - Kamýk

Pod tento otevřený dopis je možné se připojit na adrese Jaroslava Tučka

Příloha: seznam 99 budovatelů "mafiánského" kapitalismu

99 BUDOVATELŮ "MAFIÁNSKÉHO" KAPITALISMU

Adamec Ladislav ml., Omnipol, Banka Bohemia, Exico a dalších 23 firem

Alon Barak, BCL Trading, tunel KB o 8 miliard Kč

Baron Jiří, Banka Moravia, Masna Kroměříž, První hybernská, kontakty s ODS

Bažant Miroslav, před rokem 89 významné postavení v ČST, Teleexport, IBI Praha

Bednář Josef, KSČ, ČKD Blansko

Čadek Jiří, plukovník StB, Banka Bohemia

Čalfa Marián KSČ, bývalý předseda vlády, Silas Group, IC Banka, Aliachem, poradce V. Havla, kontakty s ČSSD

Čermák Petr, bývalý místopředseda ODS a ministr vnitra, poradce Klause,

podezření na kontakty s podsvětím, V. Kožený

Čéška Roman, KSČ, bývalý předseda FNM, odpovědný za ztráty národního majetku

Čuba František, KSČ, bývalý předseda JZD Slušovice, kontakty s ÚV KSČ, StB, KGB, ČSSD...

Děkanovský Marcel, předseda spol. Gennex, Denní Telegraf, kontakty s ODS, StB

Dienstl Jan, Motoinvest, Plzeňská banka, poradce V. Klause

Dlouhý Vladimír, KSČ, Prognostický ústav, bývalý ministr průmyslu, místopředseda ODA, odpovědný za ztráty národního majetku

Drha Pavel, zástupce F. Čuby ve Slušovicích, poté předseda DAK Mova Slušovice

Dvořák Vlastimil, hotel Ambassador, Zlatá Husa

Dyba Karel, KSČ, ODS, bývalý ministr hospodářství, SPT Telecom, Komerční banka, odpovědný za ztráty národního majetku

Fabián Jan, předseda představenstva COOP, kontakty s ČSSD, M. Šloufem

Gerle Ladislav, člen ÚV KSČ, bývalý ministr hutnictví a strojírenství, VT DIOSS Chomutov

Hála Otakar, bývalý generální ředitel Universal banky

Harant Pavel, Delta Broker, Cimex

Hegenbart Rudolf, člen ÚV KSČ, kontakty ke Slušovicím, k disentu, postava v pozadí 17. listopadu

Hoffman Pavel, bývalý pražský policejní ředitel, podezření pro kontakty s podsvětím

Hradská Viktorie, bývalá předsedkyně LDS, RDP Group, Omnipol, ODA

Hrstka Lubomír, Boby centrum Brno, Boby Oil, Boby - Revue, kontakty s ODS

Charouz Antonín, Charouz Holding, IPB, Vojenské stavby, sponzor ODS

Chobot František, firmy - Iceberg, Exelsior Casino, Prodent, Britania, Nexum atd., sponzor ODS

Chvalovský František, předseda ČMFS, Fotbal Trading, Sazka, kontakty s KB

Jezbera Jan, Britania, COOP Banka, Rekom, Ahotep, Interleasing, Interconex, Česká národní realitní kancelář

Ježek Tomáš, bývalý člen KSČ, bývalý předseda FNM, člen ODA, ODS, Komise pro cenné papíry, odpovědný za ztráty národního majetku

Junek Václav, ÚV KSČ, Aliachem, Chemapl Group, Proventa, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD

Jungr Milan,bývalý náměstek inspekce ministerstva vnitra, Hotel Orlík, Pentagos, Pyramid Invest

Kalousek Miroslav, bývalý náměstek ministra obrany, místopředseda KDU-ČSL, odpovědný za ztráty národního majetku

Karmov Alim, Česká banka, investiční fond Futurum Aurum

Klak Jan,ODS, bývalý náměstek ministra financí, kauza s LTO, odpovědný za ztráty národního majetku

Klaus Václav, Prognostický ústav, bývalý předseda vlády, předseda ODS, předseda parlamentu ČR, odpovědný za ztráty národního majetku

Kočárek Miloslav, ekonom, velvyslanec v Bernu, Motoinvest, kauza Bamberk, kontakty s ČSSD, StB

Kočárník Ivan, KSČ, před r. 89 ředitel odboru MF ČSSR, bývalý ministr financí, šéf České pojišťovny, LTO, ODS, odpovědný za ztráty národního majetku

Köcher Karel, agent I. správy StB, KGB, poradce V. Klause a V. Havla

Koláček Antonín, předseda představenstva a ředitel Mostecké uhelné, Synergo Group

Koláček Viktor, OKD, Česko-moravské doly, Karbon Invest, Metalimex

Kollert Jan, KSČ, bývalý předseda představenstva KB, kontakty s ODS

Komárek Karel, SPP Bohemia, kontakty k ruskému Gazpromu

Koukal Jan, bývalý primátor Prahy, předseda pražské ODS, bývalý senátor, První městská banka, odpovědný za ztráty národního majetku

Kožený Viktor, Harvardské investiční fondy, kontakty s ODS

Krejčí Oskar, poradce L. Adamce a V. Klause, StB, média

Kroh Jaromír, KSČ, před r. 89 náměstek Státní banky Československé, bývalý člen představenstva KB

Lhotský Ivan, důstojník StB, postřelený sponzor ČSSD, firma TIA

Lizner Jaroslav, šéf Centra kupónové privatizace, kontakty s ODS

Lukeš Petr, Gen a. s., Cimex, Prospekta, nyní žije v USA

Macek Miroslav, místopředseda ODS, knižní velkoobchod, Denní Telegraf, Gennex

Mach Petr, bývalý majitel fotbalového klubu Sparta Praha, kontakty s StB, ODS

Maroušek Jiří, ČKD, INPRO, kontakty s ODS

Masný Radim, Chemapol Group, Sezooz, Gasprom, sponzor ODS, ČSSD

Mogilevič Semjon, restaurace u Holubů, organizátor podvodu s LTO, hostil politické špičky, občan Ruska a Izraele

Mohorita Vasil, předseda ÚV SSM, člen ÚV KSČ, Aero Vodochody, Zbrojovka Brno

Moravec Antonín, Kreditní a průmyslová banka, svobodná zóna, Škoda Plzeň, kontakty s KDU-ČSL, ODA, ODS

Nadaši Mikuláš, Slušovice, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD, StB, BIS

Novák Miroslav, ředitel SPT Telecom, kontakty s ODS

Otto Ludvík, bývalý ředitel odboru MZ ČR, kancelář ODS, konta ODS ve Švýcarsku

Pavlát Vladislav, předseda Iceberg, Bank Corporation, J.R. Capital, sponzor ODS

Peleska Radek, A-invest, Iceberg, Marathon, Ventura, Agrobanka, IPB

Pernicka Petr, Agroplast Liberec, obchod se zbraněmi, Televize Genus Liberec, kontakty s ODS

Pitr Tomáš, Acrokredit, Obchodní domy Praha, Hotely a restaurace Praha, Orlík

a. s.

Procházka Libor, IPB, Agrobanka, Slušovice, Motoinvest, kontakty s ODS

Provod Miroslav, kontakt k ÚV KSČ, předseda Pražské obchodní domy, Pentagos, Orlík a. s.

Purš Jiří, před rokem 89 v armádním filmu, Gennex, US West, Bell Atlantic, SPT Telecom, kontakty s ODS

Rázl Stanislav, před r. 89 předseda vlády ČR, Skloexport

Roušal Jaroslav, plk. ČSLA, URS, IPB, Vojenské stavby, J. Ring

Rudlovčák Vladimír, bývalý náměstek min. financí Kočárníka, CS Fondy, LTO, ODS, zástupce ČR u Světové banky v USA, odpovědný za ztráty národního majetku

Salzmann Richard, bývalý ředitel KB, senátor ODS, odpovědný za ztráty národního majetku

Sehnal Pavel, Podnikatelská banka, Slušovice, Burzovní společnost pro kapitálový trh, SP Group

Schlée Fidelis, KSČ, starožitnosti, média, kontakty s ODS, poradce V. Klause

Snopková Barbora, KSČ, bývalá náměstkyně ministra financí, Liberta, Zora Euro, ČSSD

Sokol Tomáš, bývalý ministr vnitra, kontakty s ODS, ČSSD, Slušovice

Soudek Lubomír, ÚV KSČ, Škoda Plzeň, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD

Stehlík Vladimír, privatizace Poldi Kladno, Bohemia Art

Stiess Jan, KSČ, předseda FNM, bankovní sektor, kontakty s ODS, ČSSD, odpovědný za ztráty národního majetku

Svoboda Ivo, KSČ, bývalý ministr financí, Zora Euro, Liberta, ČSSD, odpovědný za ztráty národního majetku

Šimáně Jiří, ředitel Čedoku

Šlouf Miroslav, vysoký funkcionář ÚV SSM, KSČ, šéf poradců předsedy vlády ČR, Banka Skala, ČSSD

Štěpaník Lubomír, člen představenstva KB, poté IPB, odpovědný za ztráty národního majetku

Šula Jan, Slušovice - hotel Pacifik, šéf ekonomické kontrarozvědky, KDU-ČSL, ODA, předseda ČSNS

Švejnoha Zbyněk, Agroplast Liberec, obchod se zbraněmi, kontakty s ODS

Tesař Jiří, KSČ, bývalý generální ředitel IPB, odpovědný za ztráty národního majetku

Tichý Vladimír, šéf armádního filmu, zakladatel ODS, Gennex, Telegraf, Playboy

Tošovský Josef, KSČ, guvernér ČNB, krátce předseda vlády, odpovědný za stav bankovního sektoru

Trnka František, ekonomický náměstek v DAK MOVA Slušovice, předseda Zemědělské strany

Tříska Aleš, Motoinvest, obchod s cennými papíry

Tříska Dušan, náměstek ministra financí, architekt kupónové privatizace, RM-systém, poradce V. Klause

Tykač Pavel finančník, Motoinvest, bývalý poradce ministra financí I. Svobody, kontakty s ODS, ČSSD

Vacek Štefan, obchodník (zbraně, narkotika, diamanty)

Vacek Miroslav, KSČ, bývalý ministr obrany, poradce V. Havla, svobodná zóna Ralsko, KSČM

Vlček Jaroslav, bývalý předseda Strany zelených, kauza Bamberk, člen ČSSD

Wronka Lešek, firma Čechofracht, kontakty k M. Šloufovi, ČSSD

Zajíc Miroslav, tajemník ÚV KSČ, krátce předsednictvo ÚV, kontakty - Slušovice

Zbytek Zdeněk, KSČ, plukovník ČSLA, svobodná zóna Ralsko s M. Vackem

Zeman Miloš, KSČ, Prognostický ústav, předseda ČSSD, předseda vlády ČR, odpovědný za ztráty národního majetku

Žalud Stanislav, bývalý poslanec FS za ODS, náměstek K. Dyby, předseda komise pro Ralsko

Železný Vladimír, TV Nová, Mattoniho kyselka, kontakty s ODS

Podezření k vazbám jmenovaných ke konkrétním firmám pocházejí z otevřených zdrojů.

9. Kdo je Paroubek?

Následující článek začal kolovat v internetu 10. listopadu 2000. V té době sotva kdo mohl tušit (a nebo mohl?), že se ing. Jiří Paroubek, coby „nezvolený náhradník“ stane na jaře 2005 předsedou vlády České republiky. Článek napsal Aleš Moravec (privatizační

komisař, člen pražského zastupitelstva 1994 - 1998) v roce 2000. V té době byl ing. Jiří Paroubek jen obyčejným senátorem.

A) Morální profil ing. Jiřího Paroubka:

Ve svém oficiálním senátorském životopise ing. Jiří Paroubek píše, že od roku 1976 - 90 pracoval jako ekonom v manažerských funkcích. Pokud je mi známo, žádné "manažerské funkce" za bolševika neexistovaly. To by to soudruzi našemu "managerovi" hned hezky vysvětlili a určitě by na to dlouho nezapomněl. Byly jen nomenklaturní funkce, spadající do kádrové nomenklatury výborů KSČ různých stupňů, na které mohl dle kádrového klíče, tedy ne podle vzdělání, osobních vlastností, pracovních výsledků a zkušenosti, ale na základě politické spolehlivosti, dosazovat příslušný výbor KSČ pracovníky podle svých představ. Pro malé funkce - místní výbor KSČ, pro důležitější funkce okresní, krajský nebo celostátní ÚV KSČ. Pokud je dnes známo, ing. Jiří Paroubek dělal hlavního ekonoma v ústředí pražského podniku Restaurace a jídelny (RaJ). Pak je skoro úplně vyloučeno, že by tuto významnou nomenklaturní funkci, spadající pod okresní výbor KSČ, mohl zastávat nestraník. Takže kandidát ČSSD na senátora ing. Jiří Paroubek nám něco ve svém životopise opomněl říci, anebo měl napsat - já, hrdina, jsem nikdy nevstoupil do KSČ. Byl jsem doma ve vnitřní opozici, tak, aby to o mne nikdo nevěděl. Navenek jsem předstíral svůj souhlas s komunistickou diktaturou a sovětskou okupací, antichartou, prvomájovými průvody, vzornými vojáky, brigádami socialistické práce a podařilo se mně takhle soudruhy oblafnout a dostat se už roku 1976 do vedoucích funkcí, které jsem už po celou dobu neopustil. Domnívám se však, že ani takto to s největší pravděpodobností nebylo především vzhledem k jeho dalšímu racionálnímu a vysoce oportunistickému, nebo chcete-li pragmatickému, chování.

B) Jednání ing. Jiřího Paroubka, v roce 1990 zakladatele ČSSD(b), jako opozičního poslance v zastupitelstvu hlavního města Prahy

Jeho vystupování a jednání bylo vždy velmi uvážlivě, aby si příliš nerozhněval vládnoucí stranu ODS a ODA ve velké radnici - avšak také aby si na druhé straně nerozhněval spoluopozičníky. Ve všech větších kauzách, které propukly vlivem opozicí předpokládaným a odhaleným zlodějnám a zločinnému jednání vedení pražské radnice /ODS + ODA/, se držel hrdinně stranou. Toto zločinné jednání, vyloženě nevýhodné pro Prahu a její občany, ovšem zákonem nepostižitelné, bylo umožněno předchozím zrušením nebo neexistencí zákonů popřípadě naprosto špatnými zákony, často dokonce přijatými bez jakýchkoli sankcí za jejich porušení, které zase dodala a obhospodařuje vyšší parlamentní složka, která u nás schvalování zákonů ovládá. Totiž ODS a její geniální vůdce a největší ekonom světa všech dob. Od r. 1992 - 2000 ovlivňuje cca z 95 % schvalování všech zákonů. Nyní prostřednictvím opozičně-koaliční smlouvy, dříve v koalici s ODA a ČSL. Nejdůležitější špatné zákony: zákon o obcích, obchodní zákoník, zrušení nedbalostního trestného činu v trestním zákoníku, neexistence správních soudů - vše zcela záměrně.

Zákon o obcích - podle něho smlouvy za obec uzavírá pouze rada zastupitelstva - TAJNĚ A NEKONTROLOVATELNĚ. Ne tedy celé zastupitelstvo demokraticky zvolené veřejné a před zraky všech občanů, které to zajímá a kteří si všechno a všechny že svých daní platí! Správa města a hospodaření v městských akciových společnostech je plně v moci rady zastupitelstva a jí dosazených - opět bez souhlasu demokratický voleného zastupitelstva a možnosti jakékoliv kontroly z jeho strany - lidí.

Tyto a. s. pak mohou uzavírat pro město naprosto nevýhodné smlouvy s podezřelými partnery a za podezřelých okolností, které pak v plném rozsahu zaplatí občané že svých daní - viz níže. Nedbalost, dokonce ani tu zcela vědomou a zřejmou, poškozující zájmy města a jeho občanů, nelze dle stávajících zákonů trestat a rozhodnutím správního soudu špatné smlouvy rušit, když tento správní soud ještě není ani zřízen - již 10 let! (U obecných soudů jsou zřízeny správní senáty, samostatné správní soudy jako takové, vyjma nejvyššího, nejsou. Doba, než správní senát rozhodne obnáší několik let – pozn. R. Hedvíčka.) Všichni to vědí a dle toho se ing. Jiří Paroubek a jeho lidé tiše a "pragmaticky" chovají. Pokud však šlo o prokazatelně nepodstatné věci Paroubek hřímal z tribun jako Robespierre.

Ukážeme na příkladech, jak vypadalo jednání ing. Paroubka v nejdůležitějších záležitostech pro město a jeho občany, kde šlo o stamilióny a miliardy z kapes daňových poplatníků.

Byli jsme spolu v dozorčí radě Dopravního podniku hlavního města Prahy, když vypukl finanční skandál - nákup nových vozů pro pražské Metro bez výběrového řízení, protokolárně uzavřeného původní výběrovou komisi. Toto výběrové řízení se táhlo tři čtyři roky. Najednou Rada zastupitelstva hlav. m. Prahy a vedení Dopravního podniku hlav. m. Prahy vytáhly z klobouku vítěze - Konsorcium ČKD soudruha ing. Jiřího Marouška - byli spolu v jednom baráku. Stalo se to 12. července 1995 na valné hromadě - tvořené právě Radou zastupitelstva hlav. m. Prahy a jí podřízeným vedením Dopravního podniku hlav. m. Prahy. Navíc zvolili datum prázdninové, aby nemohla např. dozorčí rada dopravního podniku protestovat - protože ta o prázdninách nezasedá. Rozhodli se smlouvu podepsat do měsíce, tedy před koncem prázdnin (!). Cena: 8 - 9 miliard. Platba předem! Zuřil jsem, že to je banánová republika a PODVOD NA OBČANECH ZA 8 MILIARD (ekonomický dopad viz další text)

Kandidát na senátora ing. Jiří Paroubek, hlavní ekonom a komunistický "manager", OPOZIČNÍ POSLANEC, člen dozorčí rady Dopravního podniku hlav. m. Prahy, přitom ani nehlesl - jako by byl s nimi domluven. Nebo si jenom náš hrdina nechtěl pro své voliče - daňové poplatníky pálit prsty? Pro Prahu a její obyvatele to však byl bohužel poslední hřebík do finanční rakve. Když však chlapci z vedení dopravního podniku, bez výběrového řízení, zvýšili odměnu smutně proslulému advokátů JUDr. Tomáši Sokolovi za vybírání pokut od neplatičů jízdného v MHD (Městská hromadná doprava – pozn. R. Hedvíčka) - ze 4 miliónů na 16 mil. ročně - řval jako lev, že to je předem dohodnutý podvod - což opravdu byl (dopravní podnik i magistrát mají přitom svá vlastní velká právní oddělení!) - ale hospodaření Prahy tato částka ani v nejmenším neohrozila. Ani radu zastupitelstva si tímhle gestem rozhněvat nemohl.

Můžeme dále pokračovat s přehledem vysoce výběrového mlčení ing. Jiřího Paroubka, vedoucího ekonoma, komunistického "managera", opozičního zastupitele a senátorského kandidáta ČSSD:

Matra - zabezpečovací zařízení pro Metro. Původní smlouva, dle výsledků výběrového řízení, které Matra vyhrála, zněla na cca 800 miliónů. Doplňky ke smlouvě, cena zvýšena, už mimo jakékoliv výběrové řízení, na tisíc sedm set miliónů. Rozdíl 900 miliónů z peněz daňových poplatníků, zvýšení o více jak 100% původní ceny. Smlouva to tajná (!) a hodně vypečená. Vše platit předem(!). Penále maximálně 5 % z ceny(!). Možnost reklamovat pouze do dubna 1998, ale zkušební provoz přitom skončil až v červnu 1998(!). Tohle uzavřel buď naprostý šílenec nebo to spíše bylo velmi dobře podplaceno. Maličkost pro ilustraci. Jeden čas bylo dokonce zakázáno tuto zabezpečovací automatiku používat a dělalo se to ručně. A senátor, opoziční zastupitel, člen dozorčí rady? Mlčel vždy jako ryba.

První městská banka - ztráta města z podvodných úvěrů - cca 1,5 - 2 mld. Možná i víc, kdo ví a hlavně, kdo má zájem to vyšetřit. Zde má dnes ing. Jiří Paroubek, hlavní ekonom, komunistický "manager", senátor a náměstek primátora pro finanční politiku města životní šanci prokázat, na či straně stojí.

Privatizace podniku Pražské vodárny a kanalizace a. s. - podvod století. Ztráta města a tedy jedině a pouze občanů je v tomto případě cca 5 mld. Hlavní zásady úspěšného podvodu. Vzniknou 2, někdy i 3 akciové společnosti. Jedna městská a té zůstanou trubky a druhá soukromá, vlastníci 66% akcií a ta bude vodu od občanů kasírovat. Městu zůstane jen 34 %. Mezi společnostmi se uzavře smlouva, samozřejmě jako obvykle tajná. Mají ji hlídat lidé určení - jak jinak - RADOU. Tito lidé provádět si nejdříve rozdají všichni 100 - 500 tisícové platy a co zbude, půjde možná do oprav vodovodních a kanalizačních rozvodů! (Podrobnosti viz. NN 18/2000).

Použití 700 miliónů pro zbudování 5. a 6. jízdního pruhu pod strahovským tunelem, místo aby se použily pro Metro, či hlavně pro stavbu mostu u Bohnic pro Prahu 8, aby tamní obyvatelé konečně nemuseli přes střed města! Podle mne to byl jen fakturační podvod a práce neodvedena. Nebo úplná hloupost, protože tyto jízdní pruhy budou hotovy třeba tak za 20 - 30 let. Senátor, komunistický "manager" a ekonom k tomu mlčí.

Židovské hřbitovy - versus garáže pro mocipány podvodné privatizované České pojišťovny exsoudruhem a exministrem financí Ivanem Kočárníkem (ODS). Další podvod a 400 aut v centru Prahy pro zhoršení životního prostředí. Zároveň zničení unikátního hřbitova z 11. století. Senátor - ticho.

Smlouva na reklamu - s J. C. Decaux - podvod na městu Praha a občanech od rady vedené primátorem Koukalem (ODS) a spol. Smlouva na 25 let - bezplatná! Město přitom ještě platí proud! Postaveno cca 1 800 reklamních poutačů, některé bez stavebního povolení. Nic se neděje, vše prominuto. Pokuty žádné. Zkuste si to, občánkové, Vy! Ztráta města na nájemném cca 7,5 miliardy! Ing. Jiří Paroubek, senátor, hlavní ekonom, komunistický "manager", opoziční zastupitel za ČSSD - ticho po pěšině.

Smlouva na parkování, opět jak jinak, s francouzskou firmou - Europark Praha a. s. Ti Francouzi musí mít zřejmě zvláštní kouzlo - že ano, pane Koukale a Šveci! Investice nikoliv přinesená do podniku francouzskou firmou, ale placená ze zdejší půjčky a z pražských tržeb. Kdo této soukromé firmě hlídá neplatiče? Přece městská policie! Pozemky poskytlo město zdarma, tržby vybírá Europark a až se nasytí, tak něco dá i městu. To se to podniká, Frantíci, což! Zkuste tohle někdo udělat jako Čecháček ve středu Paříže - to byste pane letěli! A co na to všechno hlavní ekonom, komunistický "manager", opoziční zastupitel ČSSD a senátor? TICHO. Možná dobře zaplacené.

Tak to bylo, páni občané, několik ukázek toho, jak ve městě hospodařila a hospodaří ODS pod vedením primátora Koukala a jeho náměstků. Voltě je dál, bude Vám prima! A jim taky. Pan Velký manažer ekonomiky, opoziční poslanec za ČSSD, člen dozorčí rady a kandidát na senátora tohle všechno neviděl, nepostřehl, neslyšel - ale hlavně, nikdy proti těmto lumpárnám nic neudělal! To je opravdu ten pravý muž, který bude tvrdě neohroženě a zásadové hájit zájmy občanů - daňových poplatníků před zlodějnami a okrádáním.

C) Činnost ing. Jiřího Paroubka jako náměstka primátora pro finanční politiku města

Hned na počátku jeho působení došlo ke ztrátě 140 miliónů pro městskou pokladnu. Dal totiž pozdě příkaz k nákupu (o cca 2 dny) 72 miliónů EUR, a ty zdražily o 2 Kč - takže ztráta 140 miliónů. Uvádíme neověřenou zprávu a hypotézu. Dobře informováni zlí jazykové tehdy tvrdili, že vzhledem k tomu, že má velké známosti v bankovních kruzích, předem věděl, že kurs koruny vůči EUR výrazně klesne. Po dohodě jako náměstek primátora pro finanční politiku města pozdržel nákup 72 miliónů EUR, nechal nakoupit EUR před devalvaci koruny a městu byly prodány po devalvaci o 140 mil. dráž. (Technologie této ekonomicko-politické operace, provedené Českou národní bankou /ČNB/ pod vedením Josefa Tošovského, je podrobně popsána v NN 21/2000, strana 09). Vzhledem k úspěšnému a beztrestnému vytunelování nejméně 17 bank, dozorovaných bankovním dohledem ČNB a celé rady fondů v této republice podnikajících - viz např. poslední známý případ Komerční banky, vytunelované ruskou státní mafií o 8 miliard Kč - to zase tak špatná hypotéza není. Ovšem dokázat by ji musela policie, nejsou-li stopy po 18 měsících už odborně zameteny. A také, zda by chtěla a uměla to, neboť jak známo, u nás žádný bankéř už 10 let moc pevně ve svém křesle nesedí a přesto ani jeden z nich není ve vězení. Aspoň já o žádném nevím.

Jinak tím, že si otevřel vrátka svým mlčením a jednáním ve výše uvedených kauzách, byl přijatelný pro ODS - i když ta právě proti socanům MOBILISOVALA. Proč ovšem - proti takovým opravdu nemusela. Stal se tedy za odměnu z poslušného opozičního poslance ČSSD náměstkem primátora, zvoleného za ODS. Navíc náměstkem pro finanční politiku města.

A z titulu své nové funkce potom bezpochyby, jak veřejně slíbil svým voličům, velmi rázně vystupoval proti největším radničním lumpárnám, na kterých se předtím sám přímo nebo nepřímo podílel.

Uvedeme zde několik ukázek jeho rázného a nekompromisního postupu proti podvodníkům na ochranu zájmu prostého občana - daňového poplatníka:

1. Vozy metra. Z městské pokladny zaplaceno cca 2 mld. předem (!). Město za to dostalo pouze - čtete dobře - jednu pětivozovou soupravu, navíc od dobře vytunelovaného ČKD. To se to pane TUNELOVALO za peníze pražských občanů, že, soudruhu Maroušku? Vzhledem ke všem těmto souvislostem pak vůbec nepřekvapuje podivná úloha superkomunisty a superkapitalisty Jiřího Marouška a jeho "protikomunistického exilového" bratra Miloslava Marouška, blízkého spolupracovníka prvního předsedy ČSSD(b) profesora Horáka, připraveného a importovaného z USA, v naší polistopadové politicko-ekonomické historii. Budeme citovat z materiálu, věnovanému původně ministrovi vnitra Mgr. Stanislavu Grossovi a jeho kolegyni a spojenkyni z pražské organizace ČSSD poslankyni JUDr. Petře Buzkové, zveřejněného v NN 19/2000, strana 02:

"Dva krásní lidé, Stanislav Gross, stejně jako jeho kolegyně Petra Buzková (naši nejpopulárnější politici, které podle svých vlastních slov "udělal politiky" už koncem roku 1989 kalifornský velkoobchodník se sovětskými diamanty Miloslav Maroušek, shodou okolností poctivý bratr privatizátora a exmajitele ČKD Jiřího Marouška, jenž svým hospodařením způsobil dluh, převyšující údajně 24 miliard Kč, které zmizely bůhví kam), v začátku své poslanecké kariéry dostali, jako svobodní, přednostně přidělené luxusní velkoplošné byty v pražském sídlišti Barrandov. Smlouvy zněly na dobu neurčitou a jen tvrdý nátlak médií je oba přinutil ke změně na dobu mandátu". Jak je vidět, stále neomylně platí "rovný rovného si hledá."

Proti tomuto podvodnému nákupu jsem tvrdě vystupoval a jednal. Důvody: V současné době jezdí v pražském metru celkem 504 ruských vagónů - jiné nejsou a budou jezdit po renovaci ještě dalších 30 let. V té době se nabízela možnost koupit cca 100 stejných vagónů za 350 miliónů. Oproti 8,5 miliardám směšná částka. Vzhledem k tomu, že by byly stejné - stejné by byly i jejich opravy, modernizace a náhradní díly, atd. A když nemáte na mercedes, musíte také jezdit ve favoritu! Ale to by tam nesměli mít ředitelství ve stejném baráku a ČKD vést soudruh Jiří Maroušek! Kampak asi ty své 2 miliardy od města všude dával? Do jakých asi kapsiček?

Touto transakcí se dostala Praha do počínající spirály zadluženosti, která se pod vedením zkušeného komunistického "managera" a dnešního náměstka pro finanční politiku města ing. Jiřího Paroubka stále prohlubuje a on ji řeší stále narůstajícími půjčkami, které mají dosáhnout ve finále 17 - 18 miliard - čili skoro výše celého rozpočtu Prahy. Vlivem této politiky je už dnes Praha v situaci, kdy není schopna svoje půjčky nabízené jejímu vedení bankami že všech stran, možná vůbec ne nezištně, průběžně splácet. S velkými potížemi se zatím snaží splácet alespoň úroky z těchto půjček. Bankéři nic neriskují. Praha má tolik majetku v budovách a pozemcích, že za babku získají cokoli, o co projeví, v případě neschopnosti města své dluhy splácet, zájem.

Kdyby měl náměstek a senátor trochu více zájmu a možná i odvahy, měl by z titulu své funkce náměstka primátora pro finanční politiku města navrhnout potrestání aktérů této kauzy! Odvolat je z funkcí. Tohle se přeci ve slušných státech dělá a tady je podezření hodně silné. To by však senátorský kandidát musel mít sám čistě ruce a svědomí. Imunita, spojena s funkcí senátora, má v tomto případě zřejmě cenu zlata.

2. Městská banka. V ní vládli od roku 1995 dva šibalové. Jeden se jmenoval Vlastimil Hadraba (1951) a byl gen. ředitelem a předsedou představenstva. Zároveň však, což velmi tajil - byl ve vedení dalších 17 firem (!). Povedené, což? To se to pak poskytovaly úvěry! Další dobrák a předseda dozorčí rady - byl primátor Jan Koukal (1951). Jinak z demokraticky zvolených zastupitelů s výjimkou ODS nebyl ve statutárních orgánech Městské banky nikdo (!), dokonce ani nikdo z koaliční ODA. Až na jaře 1997 - asi jako skrytý začátek opozičně - koaliční smlouvy dohodla exministryně kontroly, ing. Květoslava Kořínková, několikrát podezíraná ze spolupráce s komunistickou StB, která v letech 1990 - 92 připustila rozkradení majetku komunistické strany a jejího Socialistického svazu mládeže, že do Městské banky byl RADOU dosažen prof. Věněk Šilhán, původně z Obrody socialismu, pak z ČSSD (zpráva z kuloárů). Objektivně však musíme říci, že nejhorší úvěry a šibalské kšefty už byly v té době dávno hotové.

Měli ho tam tedy spíš jako rukojmí, že to vedli dobře, zejména pro jeho autoritu. Na druhé straně i on si tam taky pěkně zobnul. Pro bývalý n. p. Preciosa, kde byli v dobách komunistické diktatury a sovětské okupace vězněni političtí vězni a nuceni v otrockých podmínkách vyrábět pro komunisty broušené sklo pro vývoz na Západ, kde byl po 17. listopadu předsedou představenstva, zajistil úvěr 100 miliónů, což příliš košer nebylo. Těžko jim tedy mohl cokoli vyčítat. Choval se v principu stejně jako oni. Působením prvních dvou výtečníků přišlo město o cca 1,5 - 2 mld., které musí zaplatit a splácet z daní, které vybírá od občanů Prahy na úplně jiné věci. A co proti tomu všemu podnikl nás komunistický "manager", náměstek primátora pro finanční politiku města a senátorský kandidát za ČSSD? Vůbec nic! Místo veřejné potupy viníků či podání trestních oznámení za tunelování majetku města na adresu zodpovědných politiku a "managerů" ing. Jiří Paroubek prohlásil: "Ta ztráta - to byla taková doba." Volte ho, občané! Není věc, kterou by vám nedokázal zdůvodnit.

3. Prověřit, kam se podělo 700 miliónů na 5. a 6. jízdní pruh strahovského tunelu. Kdo ty práce zadával, kdo je přebíral, kdo podepisoval faktury (!). Co se tam vůbec udělalo? To ovšem našeho senátora, náměstka primátora pro finanční politiku města, absolutně nezajímá. Takovými drobnostmi se zabývat nehodlá.

4. Při rozhodování o každé investici, hrazené z rozpočtu města, zajistit - nechat udělat nejméně dva nezávislé posudky, co by měl připravovaný projekt skutečně stát. Ne, jak je tomu dosud, aby si firmy ceny samy diktovaly. Na to nás senátor a náměstek primátora pro finanční politiku města rezolutně: „Tohle se dělat nebude!“ Ostatní socani s ním souhlasili. Asi věděli dobře proč. Tito lidé opravdu pečují o město a jeho občany, své voliče, radost se podívat, což? Poslední výběrové řízení na dostavbu města se zda být podezřelé dokonce už i radniční opozici a ta je chce konečně nechat prověřit - nejlépe přímo policií.

Tak to je zatím poslední zpráva. O výsledků vás budeme informovat.

Shrnuto: Ztráty města, způsobené zvýšením nákladů v důsledku zločinného jednání RADY zastupitelstva hlav. m. Prahy, které jsme zde uvedli a ještě další, o kterém jsme vás zatím ještě neinformovali, plus špatné smlouvy, představují cca 5 -6 miliard Kč. Ztráty v neuskutečněných tržbách, utrpěné v důsledku špatných smluv, jsou vyčíslitelné částkou cca 8 miliard Kč. Tedy celkové škody, způsobené městu a jeho obyvatelům RADOU hlav. m. Prahy, dosahují částky 13 - 14 miliard Kč, což je v současné době právě o 3 mld. více, než nyní činí půjčky, přijaté RADOU od bank na zakrytí jejího špatného a zločinného hospodaření. Je nutné vyšetřit, kam a na čí konta zmizely tyto miliardy. V každém případě tohle všechno už dnes musí splácet obyvatelé Prahy ze svých daní, které jsou vybírány na zlepšení života obyvatel města. Proto si musí město neustále půjčovat(!) - pane primátore KASLE (ODS)!

Nejhorší že všeho je však parazitní finanční strategie finančního náměstka Paroubka, kterou uplatňuje pro Prahu na základě analogie s některými jinými městy. Zde tuto finanční strategii máte: Vídeň, Mnichov, Praha a další města provádějí audit kategorie A. Pak si mohou na svůj obrovský městský majetek (pozemky, budovy) půjčit cokoliv a kdykoliv. Avšak tato města půjčky nesplácejí a na splátky si zase půjčují. Takže prakticky nesplácí nic - jen úroky. Je to takové Paroubkovo PERPETUM MOBILE. Půjčka se tedy vlastně nesplatí nikdy. A tohle má být pro Prahu nejlepší řešení? Je tohle uvažování ekonoma, podnikatele a správce svěřeného obecního majetku nebo příživníka a podvodníka? I kdyby se však půjčka postupně splácela, vyplývají z této půjčky, ostatně jako z jakékoliv jiné půjčky, velice negativní důsledky.

Tato finanční strategie a z ní vyplývající nesplacené a zřejmě už nesplatitelné půjčky je velice špatná cesta. Je špatná v tom, že jenom úroky z tak velikých půjček činí 1,5 mld. ročně. I se splácením této částky má Praha potíže. Tyto peníze připadnou, bez užitku pro město a jeho občany, bankám, vytvoří jim zisk, aniž banky hnou prstem a aniž cokoli riskují. Majetku, kterým za poskytnuté půjčky bankám ručí, mají města zatím většinou dost. Z těchto peněz, vynaložených na nekonečné splácení naprosto zbytečných úvěrů, vybraných z daní daňových poplatníků, se tedy ve městě nic nepostaví a nikomu z občanů se nepomůže. Jen BANKÉŘI ztloustnou - ti mají vždycky málo! Kdo jim ovšem zajišťuje bezrizikový příjem 1,5 miliardy Kč ročně na úkor města a jeho občanů, ten může být naopak velmi dobře odměněn - kdo ví? Pro občany jsou to peníze vyhozené do vzduchu a místo POTRESTÁNÍ VINÍKŮ A HLEDÁNÍ REZERV jenom další půjčky. Velmi nevýhodné pro město a jeho obyvatele, velmi výhodné pro banky a ty, kteří s nimi tuhle hru hrají.

Zatím je zadlužení města 11 mld. naprosto zbytečné jenom vlivem vytunelování Prahy její RADOU, o kterém jsme psali výše a toto zničující zadlužení má vzrůst o dalších 6 na 17 mld., což je prakticky rozpočet Prahy na celý rok. Těch dalších 6 miliard má údajně být právě na nákup vozů metra, které se daly koupit za 300 miliónů (!). Teď zdůvodňuje náměstek Hejl, že musí dostat odměny, neboť jezdí po Evropě kupovat vagóny. I do Ruska chytrák nakonec jel, i tam vagóny nakupoval. Kdyby mě tenkrát poslouchal a nezesměšňoval stávající vagóny, nemusel cestovat. To by si ovšem nemohl procestovat Evropu, nedostal by odměny a diety. Možná od někoho i leccos jiného! Nejlepší na celé kauze s vagóny byla skutečnost, že se tehdy ODS a její náměstek Hejl tak báli pravdy, že hlasovali proti vystoupení ing. Kaliny, ředitele Škody Plzeň, na zasedání zastupitelstva hlav. m. Prahy, aby za žádnou cenu nemohl před poslanci promluvit. Opravdoví demokraté, jednak k pohledání, jednak za všechny naše peníze!

Závěr

Když jsem kandidátovi - finančnímu náměstkovi Paroubkovi říkal, že další půjčka 2 mld. pro město ve skutečnosti pro teď už soukromou společnost Pražské vodovody a kanalizace je naprosto zbytečná vzhledem k tomu, že voda, která se při dobrém hospodaření se ziskem dodávala byla během 2 let zdražena o 50 %, ačkoliv inflace činila za tutéž dobu jen 8 %, že tedy tržby vzrostly bez jakýchkoliv tomu odpovídajících investic o 1,3 mld. a nejdou z kapacitních důvodů proinvestovat a že tyhle peníze se ve vodárnách ztratí jako v černé díře vesmíru (kontroluje to naše známá exministryně kontroly ing. Kořínková) - řekl mi: LIDI TO ZAPLATÍ.

TAK HO VŠICHNI VOLTE - JE TO VÁŠ ČLOVĚK!

10. Syntéza analýz

Z výše uvedených dokumentů vyplývá, že geograficky středoevropské státy Česká republika a Slovenská republika nejsou v zásadě demokratičtější než středoafrická Demokratická republika Kongo, když už si tak zakládáte na tom slůvku "republika", které jak v Kongu, tak i u vás ztratilo význam tak jako mnoho jiných slov.

O ztrátě významu slov v CSSR psal v Literárních listech [LL 02/05/1968] v eseji O zabíjení slov významný český básník a imunolog MUDr. Miroslav Holub, řádně registrovaný jako agent "Rosťa" v registru svazku StB. Ono číslo LL si stojí za to vyžádat ve vaší knihovně i proto, že mimo jiné obsahuje báseň Jiřího Koláře:

RADA SLOUHŮM

Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu?

Sveďte to na stranu

Mlčeli jste, i když tráva křičela?

Sveďte to na stranu

Psali jste, když se i inkoust červenal?

Sveďte to na stranu

Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím?

Sveďte to na stranu

Byli jste vždy u koryta?

Sveďte to na stranu

Měli jste popravené za třísky při kácení lesa?

Sveďte to na stranu

Děvkařili jste se, když se i děvkám stahoval klín?

Sveďte to na stranu

Sloužili jste, když i feny zalézaly?

Sveďte to na stranu

Šplhali jste, kličkovali, mazali med?

Sveďte to na stranu

Přijímali jste pocty, když si i kámen odplivoval?

Sveďte to na stranu

Odsuzovali jste, když se i provaz styděl za oprátku?

Sveďte to na stranu

Štěkali jste, když zapíral hlas i poslední alík?

Sveďte to na stranu

Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně?

Sveďte to na stranu

Máte ruce od krve?

Sveďte to na stranu

Lízali jste paty a lhali, hrabali jste a žrali?

Sveďte to na stranu

Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci?

Sveďte to na stranu

Přinutili jste šeptat i děti?

Sveďte to na stranu

Šlapali jste po spoutaných?

Sveďte to na stranu

Plivali jste po mrtvých?

Sveďte to na stranu

Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem?

Sveďte to na stranu

Všechno, všechno, všechno sveďte na stranu, muzikanti noci

Sveďte to na stranu

Roku 1990 napsal můj přítel John Hájek dodatek:

OTÁZKY A ODPOVĚDI KOLABORANTŮM

aneb

Dodatek k Radě slouhům po dalších 20 letech

(Věnováno bývalým členům "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká platný zákon č. 198/1993 Sb.)

Spolupracovali jste kdy s Velkou stranou?

Potom jste kolaboranti.

Byli jste v partaji před 68.,

a nevadily vám ty gottwaldovsko-stalinistické koncentráky?

Musíte být sadisté.

Řvali jste "Ať žije KSČ!",

a "Se Sovětským svazem na věčně časy!",

a přispívali jste na rudé kriminály,

na (ex)komunistické mučírny,

na odstřel "na útěku",

na zrůdný zákon 231 spolustvořený Jiřím Hájkem,

na justiční vraždy Horákové a generála Píky,

na (ex)komunistické koncentráky, PTP a TNP,

na strážní věže,

na pohraničnické psy dvounohé a čtyřnohé,

na ostnatý drát?

Jste rudí internacisté.

Hulákali jste "Kdo nejde s námi, jde proti nám!"?

Ano, půjdeme proti vám až do smrti naší nebo vaší.

Chtěli jste reformovat komunismus?

Byli jste na rudo přelakování fašisté s lidskou tváří.

Schvalovali jste „vstup bratrských vojsk“?

Jste zrádci národa.

Zůstali jste v partaji i po invazi?

Jste tuplovaní kolaboranti.

Byli jste ve Svazu československo-sovětského přátelství?

Patříte před soud za kolaboraci s okupanty.

Platili jste příspěvky do partaje?

Financovali jste zločiny.

Nemluvíte o Jáchymově, Borech, Ruzyni a Leopoldově?

Nechcete slyšet jména koncentráku výsměšně pojmenovaných

Bratrství, Rovnost, Svornost,

Barbora, Bytíz, Eliáš, Mariánka,

Nikolaj, Prokop, Vojna, Vykmanov, atd, atd,

založených dodnes vládnoucími exkomunisty?

Nejen oni, ale i vy máte krev na rukou.

Říkáte, že jste osobně nikomu ani vlásek nezkřivili?

Eichmann, Heydrich a Hitler páchali zločiny

jen za psacím stolem, přesně tak jako vy.

Myslíte, že tu krev z vašich rukou smyjete šampónem?

Jen přes naše mrtvoly.

Šířili jste kolem sebe hrůzu a strach na pracovišti?

Pak jste teroristé.

Kádrovali jste, donášeli a udávali?

Jste odporní fízlové.

Dohnali jste nás k emigraci a teď k nám lezete?

Vy nestydáci, duste se ve vlastní šťávě v kotlině.

A co vy, slouhové exkomunistů, vy růžoví kolouši,

kteří s exKSČisty kolaborujete,

omlouváte je, chráníte je zákonem, volíte je,

a přitom NECHAVÁTE JEJICH OBĚTI V ROLI OBĚTÍ?

Vás už nazval Lenin užitečnými idioty,

užitečnými pro exkomunisty,

a jejich parchanty, aby bylo jasno.

Počítáte s tím, že zapomeneme?

Nikdy, nebudeme falšovat dějiny jako vy.

Myslíte si, že vám odpustíme?

Ano, ale až po projevu účinné lítosti

a po zkušební době 42 let, až roku 2032.

Co máte dělat?

Spáchejte sebevraždu.

Jakým způsobem?

Skočte do latríny, patříte na hnojiště dějin,

rádi za vámi spláchneme.

Po poetickém osvěžení paměti zpět k přirovnání ČR a SR ku Kongu a jiným "demokratickým republikám". Pokud kroutíte hlavou nad přirovnáním ČR a SR ke Kongu, pak vřele doporučují si v internetu vyhledat "transparency index", kde ČR a SR jsou na 50. místě v korupci (první místo obsadilo nejméně zkorumpované Finsko).

Podobně jako Demokratická republika Kongo, i Česká republika a Slovenská republika nejsou právními státy a demokratickými zeměmi, kterými předstírají být, nýbrž zeměmi založenými na kriminálních a nedemokratických principech. Hlavními pachateli a viníky této situace jsou Václav Havel, který je přímo zodpovědný za udržení komunistů u moci a za prosazení principu právní kontinuity s komunistickou ČSSR a antirestitučních zákonů (odpornou odbornou pomoc rádi poskytli soudruzi prof. JUDr. Zdeněk Jičínský a JUDr. Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu ČR, takže "si můžete u nás na nás stěžovat", jak sadistický velitel tábora v Jáchymově radil novým vězňům) a Václav Klaus, který je přímo zodpovědný za ekonomické zmrzačení země a ustavení kriminálních vztahů (piratizace, tunelářství) v ekonomice, zákonodárství (českozlodějské, diskriminační, antirestituční) a ve správě státu.

Příčin děsivě zdemoralizovaného stavu České republiky je několik, ale všechny pocházejí z jednoho kořene a to, že nebyl hned z počátku ustaven právní stát. Právní stát vychází z principu, že zločin je potrestán, tudíž právu bylo učiněno zadost. V Československu nebyl hned po sametovém podvodu zločin potrestán, což následně vedlo k dnešním problémům, včetně ekonomických. Implikace zní asi takto (můžete tomu klidně říkat Hedvíčkův zákon): bez trestu není spravedlnosti, bez spravedlnosti není demokracie a bez demokracie není prosperity.

Právní řád byl vědomě zanedbáván Havlem, jehož hlavním úkolem bylo zajistit, aby komunisté nebyli potrestáni a udrželi se u moci, a následně i Klausem, jehož úkolem byla převedení ekonomické moci komunistického státu do soukromých rukou exkomunistů. Oba své kolaborantské a možná i stranické úkoly splnili a plní.

Obyvatelstvo obou následnických státu Československa trpí masovým stockholmským syndromem - což ostatně není ve východní Evropě, decimované po staletí tyraniemi různých typů vzácným jevem. Příkladem může být absurdní masové uctívání původců negativních jevů ve společnosti coby zachránců téže společnosti - jako například nekritické zanícení nejméně vzdělaných a nejméně informovaných mas pro Havla a Klause v České republice a pro Mečiara na Slovensku.

Kult osobnosti prosperoval v geograficky středoevropské ČSR už za tatíčka Masaryka, za znárodňovatele a dekretisty Beneše, za Klémy Gottwalda (také Stalinovy pomníky) - opět zcela podobně jako v některých středoafrických republikách (Mobutu Sese Seko v Kongu, Idi Amin Dada v Ugandě, Jean-Bedel Bokassa ze Středoafrické republiky - ano i to byla "republika"). Je-li geografickým Středoevropanům střední Afrika příliš vzdálená, pak středoevropská Třetí říše poskytuje bližší precedens.

Tyto jevy jsou srovnatelné jen s frenetickým nadšením běžných Němců pro Adolfa Hitlera v době před druhou světovou válkou. Nadšené davy, hnědé nebo růžové, nejsou ochotny vyslechnout (natož vzít na vědomí) kritické argumenty a kritikové jsou napadáni tak jako v dobách nástupu nacismu. Odmítání argumentů kritiky Havla a Klause dosahuje až patologické úrovně. Jako srovnání lze použít známé odmítání obyvatel Mnichova uvěřit, že v jejich sousedství, v koncentračním táboře v Dachau se zabíjeli lidi, dokud nebyli americkou armádou donuceni absolvovat návštěvu tábora a uvidět krematoria na vlastní oči. Ale i potom říkali "Wir haben es nicht gewußt" (Nevěděli jsme to). K tomu existuje klasická reakce otázkou: "Oder haben Sie es nicht wissen wollen?" (Či jste to nechtěli vědět?).

Jakým táborem budou muset být prohnáni dnešní uctívači kolaborantů a piratizátorů Havla a Klause, aby se jim v jejich růžových hlavinkách rozsvítilo, lze dnes jen těžko předpovídat.

Chytří čtenáři mi prominou, že mne zde a nyní napadá lidová moudrost: "Nur die dümmsten Kälber wählen seine Metzger selber." (Jen nejhloupější telata si sama vybírají svoje řezníky.) Pro akademiky a historiky "s delším vedením" toto lidové moudro rád osvětlím.

Československý lid dovolil exkomunistům (tj. bývalým členům "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak uzákoňuje platný český zákon č. 198/1993 Sb.), aby vládli dál prostřednictvím kolaborantů a protektorů (= ochránců) jako Havel a Klaus a jejich kolaborantů, aby svobodu slova dál potlačovali (otevřete si ústa a můžete se jít pást; Hučín) a aby ekonomicky utlačovali dál (piratizační podvod Klause + Třísky + Ježka + Koženého, uměle vyvolaná inflace a znehodnocení úspor po 17/11/1989), i když "jinými prostředky" (von Clausewitz promine, že parafrázuji jeho výrok že "mír je pokračování války jinými prostředky").

Dalších pár moudrosti, které mne na závěr napadají :

Každý národ na takovou vládu, jakou si zaslouží.

George Santayana (1863 - 1952, americký filozof a básník) napsal roku 1905: "Those who cannot remember the past are condemned to repeat it. Ti, kteří si nepamatuji minulost, jsou odsouzeni si ji zopakovat."

Max Lerner (význačný sociální kritik v USA) kdysi napsal:

V Anglii vše, co není zakázáno, jest dovoleno.

V Německu je vše zakázáno, co není dovoleno.

Ve Francii je vše dovoleno, i když je to zakázáno.

A v Rusku je vše zakázáno, i když je to dovoleno.

Charakterizace Česka, která mne napadají:

V Česku všichni serou na všechny a na všechno,

advokáti serou na klienty kteří je platí,

soudci a soudkyně serou na zákony

a na rozhodnutí ústavního soudu

a zákony a ústavní soud serou na ústavu.

(Advokátka JUDr. Daniela Světlíková teď za odměnu údajně chrání lidská práva v Českém helsinském výboru stylem "můžete si u nás na nás stěžovat", jak říkal velitel tábora v Jáchymově novým vězňům.)

Ze zachyceného e-mailu: „Je to ale fakt, udělali jsme hrozný životní omyl, že jsme se sem vrátili, dnes a denně se stydíme, že jsme vzešli z tohoto národa. Nazývat to tu zde Balkánem by byla urážka pro skutečně obyvatelé Balkánu. ... Co dál?“

Z časopisu Vesmír 07/1996 s. 407 (šéfredaktorem je Vaškův bratr Ivan Havel) cituji: "Češi jsou mistři úhybných manévrů a postranních uliček a snadno unikají od závažných témat k podružným hloupostem. ... závisti či švejkování."

Češi mají 5 pevných zásad: možná, jaksi, tak nějak, kdyby, oni.

Milí čtenáři, sdělte mi laskavě vaše postřehy o české povaze, rád se poučím. Učit se, učit se, učit se.

Definitivní závěr: Na rozdíl od fašistických diktatur v Itálii, Španělsku a Portugalsku které si i přes útlak zachovaly to, čemu se říká občanská společnost, exkomunisté v ČSSR občanskou společnost zcela rozvrátili (víc než např. v Polsku) a nakonec i zničili. Proto se přeměna dnešní České republiky a Slovenska v právní státy západního typu s fungující demokracii a prosperující ekonomikou v nejbližších desetiletích nedá předpokládat.

"Nežít se lží!" Ne, to nevymyslel Velkej Vašek, to je název eseje, kterou napsal Alexander Solženicyn 12/02/1974, která končí citátem tří veršů z Puškinovy básně. "Jestliže se i pak budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení:

Nač je stádům darů svobody?

...

Jejich dědictvím z rodu na rod

je jen jařmo a bič."

Zdroje:

Michael R. Beschloss and Strobe Talbott - At the highest levels (The inside story of the end of thé Cold war )

Timothy Garton Ash - The Magic Lantern: The Revolution of Witnessed in Warsaw, Budapest, Berlin and Prague, Random House 1990

Milt Bearden and James Risen - The Main Enemy (The inside story of the CIA's final showdown with the KGB),

Committee on Foreign Affairs, U.S. Senate, Soviet Diplomacy and Negotiating Behavior, 1988-1990: Gorbachev, Reagan, Bush Meetings at the Summit, Washington, Library of Congress, Office of Research Coordination, 1991

U.S. House of Representatives, Permanent Select Committee on Intelligence, Intelligence Library, Past Committee Documents, 1992

Public Papers of the Presidents: George Bush, 3 vols. 1989-1991, Washington, U.S. Government Printing Office

Zpátky