Zaří 2013

Psychik na pláži aneb Moroni před branami

Ross Hedvicek

Mám rád zvuky moře. Když ležím na pláži, dám si klobouček přes oči a jen poslouchám, co se děje. Poznám už podle zvuku, když sebou pelikán plácne do vody a když zase z té vody startuje a rozbíhá se po vodě jako kačena. Když si pelikán suší křídla na sloupu na duně, to je zase jinačí zvuk. Když se delfín na chviličku vynoří, aby se nadechl, to je jen takové malé zafunění a když je příboj, tak je to špatně slyšet.

Jiný zvuk dělají vlny, když je příliv, a zase jiný, když je odliv, a ještě jiný, když se odliv mění v příliv... Moře úplně vypráví své senilní příběhy, moře je strašně staré, má na to určitě právo... třeba o Atlantis. Ne o tom bájném Platónově ostrově, co se propadl do moře... ten jste mysleli? Já jsem myslel spíš Atlantis Casino na Bahamách.

Co ovšem zaujalo mé citlivé ucho tuhle před dvěma dny, to bylo něco jiného. Přicházelo to z moře, ale zvuk to byl zcela nezvyklý. Bylo to řičení a nepříčetně hýkání, jako když se osli a velbloudi pod pyramidami v Gíze vzbouří a vyhlásí stávku proti nošení německých turistů. Pošoupl jsem si klobouček dozadu a šel to zjistit.

Ve vlnách u břehu se válelo cosi velkého, černého a lesklého. Na chvíli to vypadalo jako tuleň, ale kde by se tady vzal tuleň, byl to člověk v černých speedo plavkách, což jsou ty těsně přiléhavé a za ním ještě jeden a dokonce i jedna ženská. Pod pažemi měli napasovány nafukovací kola, které jsme měli pro děcka na přehradě Bystřička v roce 1959, ta břicha to držela, aby to nesjelo dolů, větší diametr břicha než díra v kole, znáte to, a hulákali a řvali jako tuři. Oběma chlápkům a ženské bylo tak okolo padesátky.

Ty speedo plavky, těsně přiléhající s modrým páskem na bocích rozhodně upoutaly moji pozornost. K tomu ještě obrovská břicha, proplešatělé hlavy a oba chlapi měli bradky, takové ty pithartovského typu. Kousek od vody ležely ručníky se šatstvem a bylo tam i to typické lesklé sako. Lesklá saka, co je nosí česká podnikatelská páka. A nebo bývalí esenbáci, dnes pracující v soukromém sektoru. Ženská povylezla z vody a měla nohy chlupaté jako orangutan z Bornea. To už byla rozhodující informace - to budou určitě Češi. A nebo novyje russkije - ale ne, ti by byli navíc ještě ožralí, tihle vypadali jakž takž střízlivě.

Zvážil jsem možnosti, zamával na ně a zavolal česky:

"Není to moc studený?" Ti tři ztuhli, podívali se na sebe a začali vylézat z vody.

"Jak víte, že jsme Češi?", pravil ten nejbližší.

"Já jsem psychik. Takové věci já poznám."

"Á. Vy jste tady nadovolené?" - řekl "na dovolené" jako jedno slovo - "nadovolene".

"Né, já jsem tady nafurt." - řekl jsem "nafurt" taky jako jedno slovo - schválně.

"Á - emigrant!?" - a trošinku ucouvnul.

"No jo", přiznal jsem se s úsměvem. "Ale já nejsem nebezpečnej!" - výraz jeho tváře mne ujistil, že mi nevěří. Prosím vás emigrant! Kdo ví, co udělal!? Určitě kradl šunku a párky v Masně a potom musel emigrovat, aby se vyhnul spravedlivému trestu!

"Nejste vy ynžynýr?" - použil jsem klasickou Satinského otázku.

"Jak to víte?" - zděsil se chlap.

"On je přece ten psychik!", vypískla ženská s chlupatýma nohama. Chlupy na nohou jí staly v pozoru. To nemohlo být ze studené vody, ta je tady teplá.

"Já už radši půjdu. Musím na večeři. Mějte se fajn a hezky se vykoupejte!", zamával jsem jim a odcházel. Po asi deseti krocích jsem se napůl otočil a zamával na ně znovu. Stáli tam na břehu, ty miniplavečky, břicha, pseudoynžynýrské bradky a upřeně hleděli mým směrem. Co jim asi šlo hlavami, opravdu nevím - psychik nejsem. Šel jsem dál po břehu a přemýšlel jsem, kolik lidí z Česka mi už zcela přesvědčeně doporučilo, abych vyhledal psychiatra.