Zaří 2013

Jak jsem učil vyslovovat H

Ross Hedvicek

Naprostá většina emigrantů do Ameriky zvládá po pár letech angličtinu technický perfektně, ale většině zůstává v mluvené angličtině něco, čemu se tady říká "accent" neboli přízvuk. Síla přízvuku se liší od osoby k osobě a od jednoho národnostního původu k druhému. I rodilí Američani mají přízvuk a už podle řeči poznáte, jestli ta osoba vyrostla na jihu, v Texasu nebo Brooklynu. Hádání původu osoby podle přízvuku "Where are you from?" je oblíbenou a celkem nevinnou konverzační zábavou vedle konverzace o počasí (a to je tady na Floridě důležité téma, to se vsaďte!). Zajímavé je, že lidi bez vzdělání, jako třeba servírku v restauraci zajímá váš přízvuk a "where are you from?" nepoměrně víc, než lidi se vzděláním a nebo lidí všeobecně sofistikovanější.

Můj vlastní přízvuk připadá místním Floriďanům mírně německý a ti, co o mně vědí, že jsem sem přišel z Kanady, tvrdí že mám francouzský přízvuk. Dokonce mi bylo tvrzeno, že mluvím anglicky s výrazným skotským přízvukem, ale to mi řekl Angličan z Birminghamu, a mám podezření, že to myslel jako urážku. Z toho, že bych měl český přízvuk, jsem dosud obviněn nebyl - to je rezervováno hlavně pro generaci osmašedesátníků, všechno doktoři a inžynýři, kteří se za 38 let za mořem nedokázali naučit mluvit bez přízvuku a dodnes říkají "dz Bítlz". Mám na to svoji teorii, proč to tak je, ale radši ji tady rozvádět nebudu, abych zase neurazil československé vzdělance (to už jsem udělal v minulém článku).

Nedávno jsem seděl v restauraci Olive Garden a dostal jsem od číšníka známou otázku: "Where are you from? Isn't that German accent?"

"Ne, to je z afrikaans. Narodil jsem se v Bloemfonteinu v Jižní Africe, ale teď už jsem dlouho americký občan, takže jsem certifikovaný African-American."

A dál už jsem se jen bavil nad tím, jak překvapeně otevřel oči. Další rána válečným štváčům a politické korektnosti!

Ovšem, anglicky mluvícího Poláka poznáte z dálky, protože Poláci neumějí vyslovit H a místo toho říkají CH. A to rve uši. Což mě přivádí k hlavní vzpomínce tohoto článku.

Jednou jsem učil vyslovovat tři Poláky H. Bydleli ve vedlejším pokoji v Betreuungsstelle Thalham blízko vesničky St. Georgen pár kilometrů od Salzburku a všichni jsme byli flüchtlingové. I když moje angličtina byla mizerná, mezi slepými je jednooký králem a tak jsem učil i to málo, co jsem uměl. Poláci byli za tu dobu dobří kamarádi, slovíčka si pamatovali, ale to H jim nešlo.

Seděli jsme všichni čtyři u stolu, ladili hlasivky vodkou a já jsem předkřikoval: "I have!"

Oni na to sborově: "Aj chév!"

Já na to: "Žádné ch, musíte říci H! H! H!, jako hovno!"

Oni na to se zcela vážným obličejem: "Chovno".

Já: "Žádné chovno - ale hovno!"

Oni: "Prosze pana, chovno, chovno!"

Nastal čas na učení příkladem. Nadechl jsem se a zařval svým sonorním basem: "HHHHH!"

"CH!"

"H!"

"CH!"

"H!" a zdůraznil jsem to bouchnutím pěstí do stolu, už tehdy jsem měl zdravých 120 kg, stůl to vydržel.

"CH!" reagovali okamžitě tři Poláci a taktéž to korunovali trojnásobným bouchnutím do stolu.

A tak jsme střídavě bouchali do stolu a řvali "H!" a "CH!" jako tuři, dokud se nerozlétly dveře a nevběhl tam Dušan Apfel, který bydlel v domečku přes cestu a odtamtud slyšel ten řev.

"Čo sa tu robí? Bijete sa?"

"Nebijeme, ale když už jsi přišel, tak můžeme začít!"

Vzdal jsem bouchání do stolu, vzal stoličku, na které jsem seděl, postavil ji ke kraji stolu a stoje jsem se opřel o hořejšek židle jako o řečnický pult. "O Martinu Lutherovi Kingovi jste slyšeli, ne? Představte si, že nejsme v Thalhamu, ale na schodech Lincoln Memorial v D.C.!"

Mí tři žáci si odsedli trochu dál, zřejmě abych na ne neprskal, teď už i s Dušanem, a očekávali řeč. Vypadala asi takto.

"I have a dream that my four little children will one day live in a nation where they will not be judged by their Communist part card but by the content of their character. I have a dream today! – Slyšíte to HHHHHHH? H-H-H, psia krew!

I've been to the mountaintop. And I don't mind. I have been (H-H-H-H!!!!) to the mountaintop. On Dachstein - look from the window. And I've looked over. And I've seen the Promised Land. I may not get there with you. But I want you to know tonight, that we will get to the promised land!"

Poláci i Dušan byli dojati k slzám a nabídli další vodku "na zdrowie!"

V zájmu historické přesnosti nutno poznamenat, že jsem je nikdy vyslovovat H nenaučil.

Po krátkém čase jsem odletěl do Kanady a oni do Bostonu. Když jsme se zase potkali, vyprávěli mi o tom, jak to vypadalo na Logan Airport, když při příletu do USA procházeli přes Immigration. Jacek Szymanski, nejmladší z nich, modrooký blonďák, vypil v letadle přes oceán příliš mnoho neobvyklého alkoholu, protože vodku neměli. Přišli k Immigration a hrozivě vyhlížející úřednice z INS na něho z kukaně vybafla: "Do you speak any English?"

"Bat of korz", ujistil ji dobře naladěný Jacek, který tentýž den přestal používat E ve svém jméně, a stal se z něj Jack. Nadechl se a spustil s patřičným přízvukem: "Aj chave a drím - máj fór lidl čildren bín on d mauntýntop! Ajv sín d promisd lend! End tunajt - ví vil get tú d promisdlend! H-H-H!"

Úřednici vypadla propiska ruky. Místo toho popadla velké razítko a bouchla do jeho pasu velké ADMITTED. A pak už následovala slova, která si bude do smrti pamatovat každý z nás:

"Welcome to America!"