Zaří 2013

Byl jsem se podívat na Dylana

Ross Hedvicek

Byl jsem se podívat na Dylana – teď, v úterý, 26. ledna 1999. Prostě tady měl vystoupení na zimním stadiónu (ano, na Floridě máme i zimní stadióny a hraje se tu lední hokej) a tak jsem šel.

Už když jsem přijel na parkoviště a otevřel dveře od auta, tak mne přes nos praštila typická vůně marijuany... ááá, hipíci jsou tady... tak tohle nebude nic pro teenagery. A taky ne. Průměrný věk asi 20 tisíc diváků byl okolo 50 let, stadión plný šedivých hlav, těch teenagerů s kroužky v nosech, jako voli ve školním statku, tam byla tak možná stovka, možná ani to ne. A ti se nějak brzo ztratili, když viděli, jak si všichni ti šediví lidi okolo zpívají ony divné písničky... to nebylo ono.

Předskokan byl Brian Setzer Orchestra - tedy asi hodinové show glitter-rocku bývalého zpěváka Stray Cats, asi mu došly prašule v Anglii, tak si to přihasil zkasírovat Američany na nostalgii. No, bylo to pěkné, ale ve srovnání s Dylanem to bylo jako srovnání souboru ÚV SSM Plameny s Jiřím Štědroňem a Beatles. Hrál pěkně, sem tam dokonce předstíral, že je Mark Knopfler v lesklém saku, kytara kvílela, akorát nehrál na stratocaster, ale na něco, co z té dálky vypadalo jako rickenbacker nebo gibson Les Paul - a měl k tomu normální kabel, což bylo taky velice retro. Za zelenými pultíky seděly tři řady hráčů na dechové nástroje, kteří přesně vstávali a zase si sedali a zahráli to své mmmcaca přesně, kdy měli... No, jako předskupina to šlo.

Během přestávky se přestavilo jeviště a přišel Dylan s čtyřmi muzikanty: vlasatý lead-kytarista ("very talented" - pochválil ho Bob), baskytarista, hráč na havajskou kytaru na stojánku a bubeník. No a Dylan sám měl taky elektrickou kytaru a řezal do toho, co mu síly stačily a snažil se vyloudil co nejkakofoničtější zvuky, co mohl. Většinou se mu to dařilo. Ale nikomu to nevadilo - diváci nadšeně hlučeli, ječeli, dupali a dělali kravál, jaký nedělali posledních 30 let - a bylo to krásné... Tomu spokojenému davu by se nepochybně líbilo i kdyby Dylan začal zpívat "Kalamajka, MIG MIG MIG, oženil se kominík!" a furt by nadšeně jásali.

Bob má takovou koncertní specialitu - texty jeho písniček zůstávají stejné, ale s melodií je zacházeno víc než liberálně. Takže to pro diváky (a každý z nás na stadiónu znal naprostou většinu z jeho 400 písniček) byla vždy taková hra uhodnout, co to vlastně je za písničku. Repertoár mi připadal podobný jako na jeho Hard Rain Tour ze začátku sedmdesátých let, ale bylo tam i pár písniček z jeho posledního alba Out Of Mind, ale až ke konci. Začal s Stuck Inside of Mobile (with a Memphis blues again) s melodií, která zněla jako Idiot Wind, což asi tak bylo, protože když přišel o dvě písničky dál Idiot Wind, tak to pro změnu znělo jako Stuck Inside of Mobile.

Jak Dylan, tak i muzikanti měli slušivé country oblečky jako z dob Hanka Williamse seniora s lampasy na bocích kalhot a s přehnaně dlouhými saky, Dylan pravidelně předváděl své trademarkové tanečky, které vždy začaly pokrčením jedné nohy a podřepnutím – no, všechno bylo povědomé a známé a milé a hřejivé. Vypadali jako Dylan a The Band na obálce desky The Basement Tapes. Všechno bylo krásné a nic nebolelo.

Takže Dylan za ustavičného jásotu zkouřených bývalých hipíku, který nepřestával, ani když začal hrát, odehrál hodinu a jako že to zabalí a končíme. Jenže ne... Jásot, křik a sborové dupání se zmnohonásobilo a začalo velké přidávání, vždy po jednom přídavku. Skončilo to tím, že Dylan hrál místo očekávané hodiny asi 2 hodiny a čtvrt a zakončil to k nepoznání změněným Blowin´ in the Wind.

No, byl to happening... A byla půlnoc a jeli jsme domů.