Říjen 2013

Kdo židli má, bydlí, kdo bibli má...

Ross Hedvicek

Na štelářku kousek od počítače mi leží bible. Bible kralická z roku 1613 v modrých plastikových deskách. Už ji mám dlouho. Prošel jsem tehdy vrátnicí ve Flüchtlingslageru Traiskirchen a venku stáli nějací misionáři u stolečku a rozdávali bible ve všech možných jazycích. Jen tak zadarmo. Byl jsem certifikovaný Flüchtling, legitimaci mám dodnes schovanou, všechno, co jsem vlastnil, byla košile na sobě, a tak jsem si jednu vzal. Sice jsem v ten moment nevěděl, k čemu mi to bude - ale kdoví...

Stejní misionáři taky rozdávali pohlednice. Nevím proč. Snad abychom někam napsali. Vzal jsem si taky jednu pohlednici. Byla na ní umělecky vyvedená fotografie zasněžené větve s rudými jeřabinami. Pohlednici jsem poslal svému zaměstnavateli v Československu. Byla polovina října. Na pohlednici jsem napsal: "Posílám vám všem pohlednici s rudými jeřabinami s blahopřáním k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ty rudé jeřabiny jsou sice asi trochu namrzlé, ale snad to projde, slyšel jsem, že v ČSSR namrzlost nevadí. Rosťa z Rakouska."

Pohlednici jsem odeslal, ale bible mi zůstala a cestovala se mnou pak světem a mám ji dodnes. Sem tam si v ní čtu. Je to čtení hlavně pro emigranty. Vezměte si třeba Žalm 31, 12-14: "U všech nepřátel jsem v pohánění, a nejvíce u sousedů svých, známým pak svým jsem strašidlem; kteříž mne vídají vně, utíkají přede mnou" (to je, jako když emigrant přijede na návštěvu do rodného města). "Vyšel jsem z paměti jako mrtvý, učiněn jsem jako nádoba rozražená" (to je, když emigrant přijede na návštěvu za příbuznými). "Nebo slýchám utrhání mnohých, strach jest vůkol, když se proti mně spolu radí, lstivě přemýšlejíce, jak by odjali duši mou." (to je, když emigrant přijede do staré vlasti vyřizovat dědictví po předcích).

A tak to jde dál a dál. Říkám vám - bible a žalmy obzvlášť byly napsány pro emigranty, pro nikoho jiného. Třeba Žalm 30, 10: "Jaký bude užitek z mé krve, jestliže sestoupím do jámy? Zdaliž tě prach oslavovati bude? Zdaliž zvěstovati bude pravdu tvou?" (tu scénu úplně vidím: to je, když emigrant přijede do staré vlasti a dostane tu známou otázku: "A nechtěl by ses vrátit?") Nebo Žalm 32, 3: "Já, když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne" (emigrant je při návštěvě tázán: "A proč jste vlastně tehdy emigrovali? Abyste měli lepší auto než embéčko?")

Žalmy lze použít i v situaci, kdy se emigrant bláhově a neúspěšně snaží příbuzným vysvětlit, že uctívání Havla a Klause opravdu není řešení pro jejich problémy - například Žalm 32, 9: "Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají, kteréž uzdou a udidly, ozdobou jejich, sevříti musíš, aby se k tobě nepřiblížili".

A pro ty, kteří mi budou téměř určitě nadávat (někteří), nebo se budou mi to budou snažit "vysvětlit" (jiní), mám jiný citát. ze Žalmů 37, 12-13: "Zlé myslí bezbožník o spravedlivém a skřípí na něj zuby svými. Ale Pán směje se jemu; neb vidí, že se přibližuje den jeho".

Loni na Vánoce u mne byli na návštěvě přátelé z Bratislavy. Zrovna jsem se hrabal v knížkách ve svém oblíbeném knihkupectví, když tu mi padla do oka bible. King James Version, iluminated, family edition, takové ty zlatavé středověké obrázky, velká mohutná kniha, vepředu spousta místa na rodinné záznamy, jako to dělali první osadníci na Plymouth Rock. A tu jsem si vzpomněl na své přátelé z Bratislavy, zrovna se mnou nebyli, abych se zeptal, ale chudáci žijí tam někde v paneláku v Dlhých Lánoch nebo Petržalce nebo kde, určitě nemají rodinnou bibli, přivezou si jednu z Ameriky - a tak jsi jim jí koupil k Vánocům jako dárek.

Dárek jsme s manželkou přinesli a předali. Když obdarovaná zjistila, že je to bible, nadechla se a vyvalila oči jako ten protidrogový pes na letišti v Miami, když si čuchl k mému kufru, ve kterém jsem měl velký balík olomouckých tvarůžků a pak zatajila dech, asi jako když někomu podáte flašku s nitroglycerinem a řeknete, teď to nesmíš pustit nebo bude velká rána. Chvíli jsem se bavil výrazem v její tváři a pak jsem jim vysvětlil, že je to jen vánoční dárek, nic víc. Opravdu jsme se mezitím nestáli Mormony ani Svědky Jehovovými a nebudeme s nimi chtít o bibli "diskutovat" (nebo jak říkají v Česku "polemizovat") ani s nimi nebudeme chtít zpívat žádné nábožné písně.

Zdálo se, že je to uklidnilo, a víc jsme se o tom pak už nebavili. Jen se mi tehdy znova vybavila ona scéna před vrátnicí v Traiskirchenu, jak jsem před mnoha a mnoha lety dostal tu svou bibli v modrých plastikových deskách.