Říjen 2013

This must be what paradise is like

Ross Hedvicek

(Tak nějak musí vypadat ráj)

Na Lido Beach bylo prý 80 tisíc lidí. Nebylo možné udělat krok bez toho, abyste nešlápli někomu na beach towel nebo cooler - obvykle jen mírně oživený St. Armands Circle byl natřískaný k prasknutí. Asi pět přenosových vozů místních radiostanic a televizí bylo také přítomno - rozdávaly reklamní trička a pořádaly "wet shirt" soutěže. Vystaven byl velký elektronický billboard, který počítal, kolik T-back bikinis bylo spatřeno na pláži.

A na moři probíhaly závody lodi - tedy řada různých závodů všech možných kategorií, což vyvrcholilo závodem tzv. cigarette boats, tedy divně vypadající lodě pro tři chlapy, jeden drží volant, druhý přidává a ubírá plyn a třetí má zapnutou vysílačku a vysílá žádosti o pomoc a zaslání tuby Preparation H pro posádku.

A nad tím vším se na šmolkově modré obloze vznášela oranžová helikoptéra US Coast Guard a dohlížela - já nevím a ani pořádně nepoznám, jestli to byl Sea Hawk a nebo Pave Low, ale ty helikoptéry vzbuzují respekt. Což se taky dokázalo, když si jeden z helikoptéry všiml při závěrečném kole závodu těch cigarette boats, že do cesty se jin pomalu šinou dvě veliké (a chráněné) mořské želvy - sea turtles. "Not on my shift will any turtle be hurt!" zazněl povel z helikoptéry Coast Guard a závod lodi s hlavní cenou půl miliónů dolarů byl během 5 vteřin zastaven. Želvám to trvalo asi 20 minut, než se odklidily z cesty, pak přišel nový povel a lodě dozávodily zbývající minutu. Aspoň mohli diváci na pláži ocenit to zrychlení při startu z klidu.

A večer byl ohňostroj. Byl monumentálních rozměrů tak jako tak, ale měl dosud nevídané ukončení. Desetitisíce lidí dělaly své obvykle uuuuuu a aaaaaa, když tu přišel konec a vyletěla tlustá bílá raketa, co se krátce po odpálení rozdělila a pokračovala ve dvou kusech souběžně a vytvořila na obloze obrovské bílé písmeno U. Dav jásal obvyklou kadencí „aaaaaa“! Okamžitě na to (to velké U pořád ještě svítilo) vyletěla červená raketa a vytvořila písmeno S - dav okamžitě pochopil a jásot se změnil v nadšený řev. V dalším zlomku vteřiny vyletělo několik modrých raket a vytvořily písmeno A - já nevím jak, ale bylo to A. Tou dobou dav už řval jako šílenci - jako íránští studenti při vládou organizované demonstraci v Teheránu. Jako když Joe Montana položil desátý touchdown za sebou. Pandemonium hadr. Bylo to nádherné. This must be what paradise is like.

A já jsem nad tím vším přemýšlel, co je to asi za zemi, kde pouhé shlédnutí iniciál země přiměje zhruba 30 tisíc lidí k nadšenému jásání - nikdo nedal Rusům gól, nikdo nevyhrál zapomenuté hry v Naganu, byl obyčejný den, 224. výročí založení země a obyvatelé měli ten den volno. Pivo a hotdogy si platil každý sám za svoje - guláš se tu nepěstuje.

Na Internetu se často bavím jak s Evropany, tak i s Pseudoevropany z východní Evropy a často slyším jejich výhrady k "vlajkami mávajícím Američanům", ale ač jsem se snažil svou bujnou fantasii vybičovat do maxima, nebyl jsem schopen si představit třeba Angličany, jak jásají při pohledu na písmena UK a nebo Němce s úsměvem na tváři vyvolaným nápisem "Deutschland". O opravdu nenormální vizi Čechů vydávajících jakékoliv pozitivní zvuky mimo prdění při zjevení iniciál ČR nebo dokonce "Česká republika" jsem se už ani nepokoušel. Vím, co je možné a co nemožné. Nevím jaký, ale musí být proto nějaký důvod...