Říjen 2013

Vyprávění o kožené bundě

Ross Hedvicek

Tuhle před pár dny jsem vešel do skříně (ano, milé děti, u nás se skříň neotvírá, u nás se do skříně vchází, tak mne zase nerozčilujte tím, že mi budete opravovat moji češtinu) a všiml jsem si na věšáku své staré kožené bundy. Neměl jsem ji na sobě už roky - který blázen by taky chodil na Floridě v kožené bundě, že... dneska je venku 39 stupňů Celsia. Florida to jsou šortky a sandály na věčně časy a nikdy jinak!

Ale na severu, v Kanadě, tam byly takové bundy populární - dokonce i v televizi. V CBC - tehdy to vedl ten levicový Tom Watson, co dával peníze komunistickým bratrům McKenna, aby natáčeli filmy plivající po kanadských letcích z druhé světové války a myslel si, že je to svoboda projevu - skoro jak v Česku ... No a Barbara Frum, dneska už nežije, byla to matka toho přechytralýho Davida Fruma, co je v každým "think tanku" ve Washingtonu, měla show, jmenovalo se to National a tam ji pravidelně sedávali - a dobře komentovali - tři chlapi v kožených bundách, podobných jako ta moje.

První byl Gwynne Dyer, Newfie, který se motal vždy tam, kde se něco dělo (včetně Ruska a východní Evropy), a podle celkové rozcuchanosti a neoholenosti a té propocené kožené bundy vždy vypadal, jako by se právě vrátil z probíhající bitvy a ještě udýchán reportuje po zprávách dychtícím divákům. Gwynne učil na Canadian Forces College v Torontu, pak na britské Royal Military Academy v Sandhurstu a měl na to kvalifikaci - sloužil jako námořní důstojník napřed v kanadském námořnictvu (1956-64, 1966-68), potom pro změnu v americkém námořnictvu (1964-66) a nakonec ještě i v britském námořnictvu (1968-73) - takových případů se moc nevidí... a všechno to zvládl v té kožené bundě (kožená bunda jasně viditelná na webu).

Druhý chlap v kožené bundě byl Eric Margolis, Američan, podobně vymóděný, na rozdíl od Gwynna bez bradky, ale navíc s brýlemi "government-issue" s černými rámečky, takže vypadal poněkud úřednicky - což byl ovšem zcela mylný dojem. Eric býval taky třída v mnoha kategoriích, na vojnu šel jako dobrovolník, což v tom roce 1967 nebylo zrovna obvyklé, a rovnou na dva roky do Vietnamu. A i v pozdější letech, kde se něco dělo, tak tam Eric byl, v roce 1980 byl v Afganistanu - oficiálně jako reportér... ale děly se věci.

Slyšel jsem ho jednou vyprávět, jak se snadno sestřelí ruská helikoptéra stingerem - "Takhle si to hodíte na rameno," vyprávěl Eric s jiskrou v oku, "má to jenom 35 liber a to je ten systém 'fire and forget´..." pak se zarazil, nasadil vážnou tvář a pravil: "Tak jsem to viděl používat mudžahedíny, když jsem byl v Afganistanu jako novinář...". No jo! Dobrodružství se na Erica lepilo, i když je sám nevyhledával. A jednou jsem v televizi sledoval jeden z posledních únosů dopravního letadla (zaplaťpámbu, že je těm hrůzám už konec), když letadlo z Madridu přistálo v New Yorku a únosce, než se vzdal, tak propustil pasažéry z letadla - kamery byly ”on” a jedna z postaviček, která vyklusala z letadla, byl právě Eric. A taky že jo, za chvíli už reportoval na televizní obrazovce, koženou bundu - s límcem malebné vyhrnutým - oblečenou, jak byl pasažérem na obyčejné lince z Madridu do New Yorku.

Eric je chodící encyklopedie vojenských údajů - něco jako Tom Clancy. Což mi připomíná, že Tom Clancy je na obalech všech svých knížek vyfocený taky právě v kožené bundě - jenže on má ten WWII bomber jacket, to je úplně jiný typ. Tom ale nikdy nebyl "in service" - on byl jen pojišťovací agent, co zajímavě psal. Pamatuji si, jak na mne Tom dštil oheň a síru kvůli radaru Tamara "guilty by association!" a nic nepomohlo moje vysvětlování, že když tu věc v Česku vynalezli, tak já už jsem tam roky nežil.

Tu moji koženou bundu jsem si tehdy dovezl z Pákistánu, je z kůže himálájského jaka, světle hnědá s tmavými tečkami - stala to tehdy jen 110 dolarů! Skoro zadarmo! Koupil jsem ještě jednu švagrovi, když to bylo tak laciné, a poslal do Československa, on je myslivec, aspoň mu na honech nebude zima. Když jsem pak po letech přijel na návštěvu do Česka, dovezl jsem témuž mysliveckému švagrovi čepici se zlatým vyšitým nápisem NRA a zlatým vyšitým listím na horní straně kšiltu, tady se tomu říká scrambled eggs (míchaná vejce), takže když šel někde střílet z té své brokovnice, tak vypadal jako generál z mysliveckého spolku. Švagr vzpomněl i na tu bundu a pravil: "Doufám, žes tam nebyl něco organizovat pro fešnou Benazir?" Ti lidí v Česku mají přehled o světě, to by jeden žasl... "To sotva - Bhutto byla komunistka, jako její otec", vysvětlil jsem. "Děti komunistů nikdy nemůžou být normální demokrati, tak si dávejte bacha na všechny ty vaše Klause, Rumly a Mlynáře! To jsou všechno děti komunistů!

A ten třetí chlap v té kožené bundě se jmenoval John Hasek. John Hasek byl hlavně voják - novinářem a spisovatelem se stal až o hodně později. Hasek strávil v kanadské armádě třicet let, napřed jako důstojník u pěšáků, tedy Royal Canadian Regiment, později byl prvním velitelem Canadian Armed Forces Parachute Team, který se jmenoval The Skyhawks, a ještě později už jako major ve štábu National Defence Headquarters v Ottawě v sedmdesátých letech a jako "strategic policy adviser" začátkem let osmdesátých.

Mezitím John Hasek sloužil v Ghaně, Vietnamu a na Kypru, kde snad sloužil úplně každý kanadský voják, ale taky i v západním Německu na německé straně Šumavy začátkem šedesátých let. Ve Vietnamu byl John Hasek i v roce 1973, tentokrát jako příslušník kanadské části ICCS (International Commission for Control and Supervision of the Ceasefire in Vietnam), kde s ním byli i vojáci polské a maďarské armády, kteří byli na tyhle akce trénování v Zagani v Polsku, kde jsem byl zase já a chtěli mne zastřelit (někdy mám dojem, že historie se pohybuje v kruzích a jakékoliv dvě osoby kdekoliv na světě mohou prokázat spojení někdy během času prostřednictvím osoby třetí) a Hasek jim nikdy neřekl, že mluví i česky a tudíž pasivně rozumí polsky bez problémů. V knize vzpomíná, jací ti údajně UNO polští oficíři byli komunističtí hajzlíci s nenávisti všeho amerického a dělali všemožné podrazy, jen aby pomohli komunistickému severnímu Vietnamu. Ani v tom směru se dodnes nic nezměnilo a kolikrát si na to vzpomenu, kolik asi z těch komunistických lumpů z polské (a nebo české) armády dnes sedí v Bruselu jako "pověřenci u NATO" a jen čekají na to, aby na to NATO udělali nějaký podraz ve prospěch Rusů... ajajaj to bude ostuda!

Po odchodu z armády vedl John Hasek Employee Assistance Program pro Halton Regional Police (představte si pod tím, co chcete), učil na Canadian School of Management, byl dopisovatelem pro britský Army Quarterly and Defense Journal. Do celonárodního (kanadského) povědomí se Hašek dostal jako autor knihy - ne, nenapsal Švejka, napsal knihu jménem The Disarming of Canada. Toronto (vydalo Key Porter Books, 1987). Knížku mám tady před sebou, vysvětluje, proč je kanadská armáda jednou z nejslabších složek NATO (to bylo prosím pěkně předtím, než do NATO vzali ty švejky z východní Evropy!), jak levicový liberalismus Trudeauovy vlády (stejní idioti vládnou v Kanadě dodnes, tentokrát s Chrétienem v čele) dokázal zničit obranyschopnost Kanady - knížka, že které by si současní vládcové České republiky mohli vzít ne jedno, ale několik dobrých poučení. Jen kdyby chtěli - oni ovšem nechtějí.

Až pak se najednou objevila zpráva, že John Hasek měl nehodu v Jugoslávii, někde v chorvatských horách, kde vyšetřoval činnost kanadských vojáků, kteří tam tehdy působili. Je několik verzi, že na jeho auto začali místní banditi střílet, že najel na cestě na minu a nebo že byl zasažen granátem. Hasekův bratr to nazývá v každém případě "vraždou". Stalo se 23. června 1993, bylo mu padesát pět let.

V Česku ho nikdo neznal, a přesto se v některých novinách objevila po novém roce 1994 krátká zprávička: Zemřel novinář John Hasek (1938 -1994). John Hasek, kanadský novinář českého původu, zemřel v sobotu 1. ledna 1994 ve Vojenské nemocnici v Praže. Od počátku konfliktu v bývalé Jugoslávii spolupracoval s některými našimi médií, mimo jiné i s Českou televizi. V červnu loňského roku byl za nevyjasněných okolností těžce zraněn v Bosně. Českým lékařům se ho v bezvědomí podařilo dopravit do Prahy, kde byl hospitalizován od 30. června. Z bezvědomí se však od té doby již neprobral.

Obzvlášť dojemné mi na tom připadá to "českým lékařům". No jo, "sovětští vědci" a "čeští lékaři" - z toho jsem měl vždycky strach.

No... takže tak to bylo s tou koženou bundou...