Říjen 2013

...byli jsme shledání lehkými...

Posílám úryvek z rozsáhlého článku Jindřicha Stikarovského Byli jsme shledáni lehkými. Titulek pochází z citátu Josefa Goebbelse Wir sind gewogen worden, aber wir waren leicht gefunden (Byli jsme zvážení, však byli jsme shledáni lehkými) a autor jej použil kvůli porovnání zločinu nacistů se zločiny spáchanými na německém obyvatelstvu v poválečném Československu. Nacismus byl "shledán lehkým", označen, identifikován a do kořene vyhlazen - nic takového se ale nestalo se zločiny komunistů. Nejen to - český národ si to dodnes odmítá přiznat.

Úryvek z článku Jindřicha Stikarovského Byli jsme shledáni lehkými

Bestiální éra Hitlerova panství nad Evropou byla ukončena nekompromisně a razantně. Svět s hrůzou shlížel na tisíce zubožených vězňů nacistických lágrů, na masové hroby pobitých zajatců, na hračky dětí a berle starců, které vydávaly tiché svědectví o nepochopitelné krutosti národa Goetheho, Schillera a Beethovena. Bylo těch hrůz tolik, že vypsat jejich hloubku a dosah by potřebovalo nadlidských schopnosti. Umělci, spisovatelé, vědci stáli pojednou před úplně novými problémy. Jak označit, klasifikovat a kam zařadit ty, kteří si říkají lidé, a přitom si čtou v knihách vázaných v lidské kůži? Jak hovořit s člověkem, jenž má před svým jménem titul doktora veškerého lékařství a za sebou stovky mrtvol umučených nesmyslnými pokusy? Jak tenhle člověk, jehož bádavý zrak prozrazuje vysokou inteligenci a jehož vyjadřování svědčí o humanitním vzdělání, mohl bez rozpaků vbodnout smrtící injekci pětiletému dítěti?

Bestie, vrahouni, sadistické kreatury, křičel svět velmi nahlas a o překot se ujišťoval - tohle bychom my dělat nedokázali! Ujišťovali jsme se i my, národ odjakživa holubičí, národ Komenského a Masaryka, národ Čapkův i Haškův, národ sečtělý a rozšafný. Avšak i rozšafnost má své meze, jak by ne, zejména je-li už po všem. A tak se národ vzepjal k hrdinnému činu, aby dohnal svou globální neúčast na poli cti a slávy, ozbrojen že škarpy zvednutou puškou, jal se prohánět německé vetřelce. Revmatické baby a prostatické dědky a pak už jen děti bečící o milost s nudlí u nosu a děsem v očích.

Ať už to byl pověstný pochod brněnských Němců, kdy dne 30. května 1945, kolem dvou set dělníků a "revolučních gardistů" z brněnské Zbrojovky, hnalo kolonu 20 tisíc Němců, především starých mužů, žen a děti, po silnici číslo 52, mezi Brnem a Pohořelicemi. Již za brněnským hřbitovem začali padat první mrtví s ranou v týle a druhého dne dostala brněnská radnice první zprávy o příšerném množství mrtvol ležících ve škarpách po celé délce trasy.

Představitelé brněnské radnice, jmenovitě předseda NV Matula a někteří další členové nesouhlasili s tímto postupem. Brněnský náčelník policie dr. Barák dokonce tento divoký odsun výslovně zakázal. Jiného názoru však byli komunističtí poslanci František Chlup a zástupce dělníků Zbrojovky, poslanec Kapoun, kteří dali Národnímu výboru na srozuměnou, že "my dělníci Zbrojovky, bereme odsun všech Němců z Brna sami do rukou. Všichni Němci se mají zítra, 30. května 1945, přihlásit v šest hodin ráno s příručním zavazadlem v klášterní zahradě na starém Brně u revoluční gardy."

Národní výbor buď nemohl, či nechtěl dál už nic dělat. Druhého dne se v devět hodin rozezněly kostelní zvony. Bylo Božího těla, bylo jaro a byl mír. Přesto však umírali další lidé. Kolem 1700 prý jich tam zůstalo, kolik jich však bylo doopravdy, nikdo již nezjistí.

Nebo co říci na historku, kterou ve své knize popisuje prof. Václav Černý? "Přijel jsem domů a zvěděl jsem, co se stalo na opačném konci rodného obzoru, v Teplicích-Weckersdorfu, na nejhořejší Metuji. I z té k českému Náchodsku přilehlé krajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni Češi, starousedlíci i ti noví, republikánští, do vnitrozemí. A v květnu 45 se houfně vrátili a udělali si "pořádek", všechny Němce prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu, táhněte, kam chcete! A za čas se jim dav vyhnanců z hranic vrátil, nikde je, bezprizorné a bez průvodních dokumentů, nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích už byli "odepsáni", jejich domy obsazeny, majetky rozděleny, v jejich kožiších chodily už RG-dámy. A tak nezbylo než "pořádek" obnovit podruhé. Vyvedli ty Němce do skal a tam je v lese postříleli a zahrabali. Za čásek se zahraniční němečtí příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily na Prahu a tak došlo až na překopaný okraj té vražedné šachty - dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrti ztuhlé ruce a zkroucení jejího těla prozrazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost.

Bezradně a zoufale náchodští soudci zahájili 'sběr materiálu' k procesu s vlastními lidmi... "

A takových případů podobných těm dvěma bylo v těch slavných dobách stovky, případů otřesných a v tradičním rámci české a ještě nedávné Masarykovy humanitní republiky těžko uvěřitelných. Avšak byly, to už nám neodpáře nikdo, byť bychom se vymlouvali na cokoliv, na stovky Lidic a Ležáků, na tisíce nacisty pobitých a umučených, na jakési prapodivné právo doby kamenné, býti zrovna takovými zvířaty, jako náš nepřítel.

Ano, v oněch pokvětnových měsících roku čtyřicátého pátého se rodilo špatně svědomí našeho národa.

(Konec úryvku z článku Jindřicha Stikarovského Byli jsme shledání lehkými)

A na závěr jen čerstvá zpráva z českého tisku.

18. 7. 2001 Z celé země - strana 4

Povražděni Němci by měli mít pomník

Teplice nad Metují. Představitelé Teplic nad Metují na Náchodsku chtějí nechat vystavět pomník, který by připomínal povraždění třiadvaceti místních německých obyvatel při jejich násilném vysídlování. Tragédie se stala na současné hranici s Polskem necelé dva měsíce po skončení druhé světové války. "Záměr vedení města již schválilo zastupitelstvo," řekla starostka Teplic Věra Vítová. Smrt německých obyvatel Teplic mají podle starostky na svědomí takzvaní rudí gardisté, kteří bezprostředně po válce pomáhali řídit chod města.

Autor: (ČTK)

copyright: MAFRA a.s. - MF DNES - iDNES

Tedy Rudí gardisté! Ne my, to oni! Nejsme jako oni...