Listopad 2013

Sobotní ráno v rajské zahradě...

Ross Hedvicek

Nevím, jak vám, ale mně se líbí, kde žiju. Spousta zeleně, zeleně někdy civilizované, travička zelená, někde méně civilizované, to když máme na mysli neproniknutelné džungle z palmetta a mangrove. A nad tím modrá obloha a na obzoru záliv a za ním otevřené moře. A klid a mír, obzvlášť pro nás, kteří žijeme v boondocks...

V sobotu ráno se nebudím prostřednictvím místní stanice K-ROCK, kterou mám nastavenou na svém budíku, ale spím, dokud se mi chce či dokud mne neprobudí vrzání kolibříků, kterým se říká hummingbird, pískání ještěrek pod oknem, nebo blafání psa kousek dál u sousedů anebo pokud se nevzbudím sám, protože se mi chce jít čurat. To znamená, že klimatizace je nastavená na příliš nízkou teplotu.

V sobotu ráno jezdíme nakupovat. Profrčíme okolo reklamního billboardu s nápisem: "Paradise! Straight ahead... and a million miles away. Welcome to Englewood!" a už jsme v našem městečku, které má rozlohu sto čtverečních mil a kde v létě bydlí asi 15 tisíc lidí a v zimě (to přijedou Kanaďani) okolo 100 tisíc lidí. Jezdím rád nakupovat, ono už to vlastně není nakupování, je to takový sobotní rituál. Napřed jedem do banky "Hi Ross! Hi Marie! - Hi Stevie!", kde nás znají a my známe je, pak vedle do Publixu, potom na druhou stranu do K-martu, ale to ne vždycky. Pak nasedneme zpátky do auta a jedeme na poštu se podívat, co máme ve schránce. Z pošty jedeme do SaveALot, pak na jih po 776 zpátky směrem domů, u Starvin' Marvin nabereme benzínu a jedeme až k Fresh Produce, což je vlastně takový farmers market, kde mají čerstvé ovoce a zeleninu za velice nízké ceny. A pak už zbývá se stavit na zpáteční cestě jen ve Winn Dixie a můžeme jet domů.

Dřív, když jsme přijeli třeba do Publixu, tak jsme si šel stoupnout k regálu s novinama a než manželka objela s nákupním vozíkem celý obchod, tak už jsem přečetl většinu počítačových magazínu (které neodbírám), prolistoval nové Guns&Ammo a zjistil co je nového ve swimsuit issue časopisu Sports Illustrated - ano i já se zajímám o sport - a zběžně prošel nové paperbacky - ano, vyšlo nové vydání The Godfather - k 30. výročí původního vydání. Hned jsem si to koupil.

Poslední dobou ale začínám mít dojem, že všechno co čtu, už jsem četl kdysi dávno předtím a tak chodím s manželkou a tlačím vozík. Ono se taky soustavně zlepšují různé marketingové techniky - například "ochutnávky". "Ochutnávka" to se v Česku prosím nedělá - protože v Česku se platí i za použití záchodu. To je jiný svět. Ochutnávka funguje tak, že v obchodě - čímž se myslí americký obchod o rozloze 500 krať 500 metrů nejmíň, ne ty vaše hokynářství, "strategicky" rozmístí ochutnávací kiosky (tak 5-6 na obchod) na výrobek či jídlo, kterého chcete prodat víc. Idea je, že když si k tomu čuchněte, tak si to spíš koupíte.

Tudíž vlezete do krámu, hned u vchodu se můžete zadarmo zvážit (to je ta váha, kterou jsem jim ji před 2 lety přetrhl, od té doby ale stále funguje) a zadarmo změřit krevní tlak (ano, paní Tutenkamenová, taky zadarmo, svině kapytalystycký) v takové té věci, co do ní strčíte ruku, ono to udělá fufufu, zmáčkne vám to loket a řekne, že máte nízký tlak nebo tak nějak. Začátek je vlevo, první ochutnávači kiosek - česnekový kubánský chleba, který si můžete namočit v olivově a zeleninové omáčce. Paní prodavačka - každý ten kiosek má svého "nabízeče" - se usmívá, aniž musí - "Čemu se ti lidí v obchodě tak pořád usmívají?" ptal se nedávno návštěvník z ČR”. "Kdybys tady žil pořád, tak by ses taky usmíval, ne?" "No jo, asi jo" .

Chleba beru, omáčku odmítám a jdeme dál. Nakládám nějaký nákup, co manželka poručila a už je tu další s neobvyklé vypadající pizzou. "No chicken? No fish?" tážu se podezřívavě a jsem ujištěn, že nikoliv. Pizzu beru - spokojeně žvýkám a dostavují se první pocity blaha... Další stánek v protějším rohu jsou meatballs, taky italského stylu, rovněž požito s příjemným pocitem a zapito vzorkem pravého Florida grapefruit juice. Hned vedle je další kiosek, ale protože už jsme v sekci seafood, tak tam jde pouze manželka, protože ochutnávka je calamari, což je chobotnice a to já prosím nepapám.

Následuje další nakládání flašek s nápoji a bedny toho a krabice tamtoho (věděli jste že běžný Publix má na výběr z 75 druhu pasty a 19 druhu oliv?) a už se blíží ochutnávka, kde mají "Italian sandwich" - což znamená, že to je takový ultraveliký rohlík rozříznutý zboku a v tom je namačkáno několik druhů salámů, šunka, rajčata, pepř, paprika, olivy a takové jiné dobře věci. Vynikající...

Okruh se blíží ke konci a těsně před pokladnami je poslední ochutnávka a to je cheese-cake, neboli dort ze sýra. Opět chvályhodné. Kdo to všechno chce dorazit šálkem kávy, tak to je až za pokladnami...

U pokladen jsou zajímaví baliči (packers), co vám nákup balí a dávají do papírových sáčků a pak to vezmou a celý ten vozík vám odtlačí až na parkoviště k autu, kde vám to pomůžou naložit všechno do kufru. V naprosté většině to jsou staří pánové, ve věku 70 let a víc. Bílé hlavy jako jeden, na předloktích vždy něco vytetované, věci jako USMC, USAF, USN nebo USS Sullivan nebo tak nějak. Napřed jsem si říkal, že to je smutné, že tak stáří lidé a ještě musí pracovat v tak vysokém věku za minimální mzdu 6 dolarů na hodinu. A bylo mi jich líto. Pak jsem ale přišel na to, že téměř každý z těchto důchodců jezdí na "směnu" v Lincolnu Towncar Cartier Edition a je jim celkem putna, kolik si tam vydělají. Oni tam totiž dělají, protože se nudí, ne proto, že by potřebovali peníze.

A tak jsem si říkal, že jednou, až budu starší a peníze mi budou fuk, tak taky půjdu do Publixu balit nákupy do papírových pytlíku...

(listopad 1999)