Prosinec 2013

Co mám všechno na videu. Part deux. Aneb Jak jsem přijel do Česka příliš brzo

Ross Hedvicek

Jedno takové typické setkání na ulici: Jdu takhle šouravě okolo nově postavených paneláků v Kojetíně a jede proti mně chlap na kole. A on je to Tonda Kainar (synovec onoho komunistického básníka - Tonda tvrdí, že slavného strejdu v životě neviděl), byli jsme spolu na vojně a pak zaměstnáni v Seliku, zastaví se a aniž dá mrknutím oka najevo nějaké překvapení, že mne po tolika letech vidí, povídá: "Je to hezký, žes přijel, ale přijel jsi pořád ještě moc brzo - komunisti jsou pořád ještě u moci, napřed měli moc politickou, teď mají moc ekonomickou. Není kurva úniku!" "Jedeš teď do práce, Tondo? A kde teď děláš?" "Ale do Měrovic, jeden velký komunista tam koupil bývalé mechanické dílny JZD a udělal z toho soukromou kovovýrobu". "Aha, tak ahoj!"

Byl jsem taky v Seliku Kojetín, kde jsem byl kdysi zaměstnán. A kdopak je tam ředitelem? Ále, starý známý soudruh inženýr Špatina, ten, který tam byl ředitelem ještě za mých časů? Akorát kancelář má úplně novou jak z nějakého německého nábytkového žurnálu. Posadí mne do své kanceláře, mladistvá sekretářka donese kafe, čaj a Mattoniho kyselku (kdepak jsou časy, že ředitelské sekretářky byly staré ošklivé baby? Vzhůru do Evropy!) a soudruh ředitel, neuvěřitelně přátelsky (venku se shlukovali lidé a nakukovali zvenku do oken v očekávání „Hedvíček sedí u ředitele, bude rvačka!“ (rvačka se nekonala), vyprávěl: Jak v roce 1990 zaměstnanci Selika uspořádali hlasování o důvěře a jak on důvěru dostal a tak je pořád ředitelem. Ředitelka přerovského závodu Selika například důvěru nedostala a dnes pracuje kdesi jako mzdová účetní. A syn mu studuje na vysoké škole v Holandsku (no jo, to my známe, ty studující děti komunistů v zahraničí!) a jak už taky byl taky "služebně" v Americe - jako člen delegace tlustého soudruha Dlouhého - tedy ministra hospodářství (jestli nevíte: soudruh ministr měl teď nedávno žloutenku, byl prý úplně žlutý!!? No byl až do listopadu '89 rudý, teď je žlutý a bude-li nutno, bude třeba i hnědý - chameleón jeden šikovná!). No, dobře se nám teď všem daří, velice dobře. A Seliko je teď akciová společnost, jedna akcie za 1200 korun! A pamatujete se pane Hedvíček, kdy jsme se naposledy viděli? Neuváženě jsem se rozhodl mluvit pravdu: "Ano, pamatuji, to bylo tehdy, když jste mi odmítl podepsat žádost o devizový příslib - mimochodem, už ho nepotřebuji!" - inženýr Špatina byl zlomek vteřiny v šoku, vzpamatoval se bleskově, otřepal se a povídá: "NE NE NE - tak to nebylo - my jsme se přece bavili o pálenici v Lipové a ještě jste říkal, že to doděláme, až se vrátíte z dovolené!" Hezky příklad selektivních vzpomínek, aneb je možno zapřít i nos mezi očima.

Ale jak jsem řekl, ředitel byl velmi přátelský (taky jsem mu nijak nenadával) a žádné show se nekonalo. Navíc ještě zatelefonoval vedle do cukrovaru s takovým tím gestem a hlasem bohatýrským, jako se volalo na okresní výbor KSČ, aby taky věděli, že nejsme nějaké hovno v trávě, povídá: "Dejte mi generálního ředitele", (pauza) "Špatina. Poslouchej TY (a já už jsem slyšel "SOUDRUHU!" - nakonec tam to "soudruhu" nedal - ovládal se dobře) - mám tady jednoho bývalého zaměstnance a potřebuji, aby se mu umožnila prohlídka cukrovaru. Zařídíš to?" Jistěže to zařídili - vždyť se spolu něco naseděli na schůzích!

Ale předtím se mi dostalo túry po Seliku - v doprovodu bývalého vedoucího výroby a jednatele ZV KSČ ing. Vojtěcha Šerého (všimněte si jak důsledně používám tituly - to je vliv českého prostředí - tam jste 3 dny i s cestou, a když vám někoho představují, tak napřáhnete ruku k potřesení a už se automaticky ptáte: "a vy jste inženýr kdo?"), ing. Šerého po "revoluci" (jak se tam někdy říká) z funkce vedoucího výroby sundali, dali ho na vedoucího lihovarů a vedoucím výroby se stal František Šesták, který byl do té doby vedoucí toruly a byl politický čistější, protože nebyl jednatelem ZV KSČ jako ing. Šerý, ale POUZE předsedou závodní pobočky SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství). A inženýr Šerý povídal a povídal a byl se mnou úplně nejlepší kamarád, hrozně šťastný, že mne zase vidí. Všechno z minulosti bylo zapomenuto a popřeno - ono to vlastně ani nikdy neexistovalo - tak co si tady budeme povídat?

No, z oné minulosti: Jeden další lihovarník mi připomněl prý stále populární historku o mně a inženýru Šerém, která se dochovala v různých přibarvených verzích. Ve skutečnosti to bylo takto: Jednou jsem scházel po úzkém železném schodišti v lihovaru, za mnou další lidi, předem mnou taky. A zdola v protisměru se po tom zakrouceném úzkém schodišti cpe ing. Šerý, tehdy velmi důležitý vedoucí výroby a jednatel ZV KSČ (aby bylo jasno) a odstrkuje lidi: "Uhněte, uhněte!". Dostoupal po těch schodech až ke mně, který jsem uhnout odmítl a navíc ještě hlasitě povídám (aby to bylo slyšet i v lampárně): "ŠERÝ (tituly jsem ignoroval už tehdy), BUĎTE SLUŠNÝ K LIDEM, KDYŽ JDETE NAHORU, MŮŽETE JE POTKAT, AŽ PŮJDETE DOLŮ!". Za tuhle dobromyslnou poznámku mne tehdy předvolali k řediteli, který mne káral.

A ještě jednu historku jsem měl s inženýrem Šerým v minulosti: Bývalo tehdy dobrým zvykem, že když někdo opustil kancelář, že ji zamknul a na dveře připíchl lísteček, kam šel (jsem v lihovaru, torule, teplárně, atd.). Lístečky na dveřích mé kanceláře se ovšem brzy začaly vymykat místním zvyklostem. A inženýr Šerý měl ve zvyku vždy jít k mé kanceláří zkontrolovat, co tam ten Hedvíček zase má a utrhnout to a jít s tím k řediteli si stěžovat. Začal jsem zcela nevinně lístečky jako: "Jestliže mne hledáte ... tak jsem právě odešel" či (na zamčených dveřích) "Nerušit, neklepat! Spím na vavřínech!" a přesto tyhle poznámky přiváděly soudruha inženýra k zuřivosti a rval je ze dveří tak vztekle, že si jednou roztrhl prst o hřebík, měl to zavázané téměř měsíc a to hlásil to jako pracovní úraz. Pak jednoho dne došlo ke klimaxu, když ing. Šerý na mých dveřích při pravidelně kontrole objevil lísteček říkající: "Hop cup, cupity dupity, hop cup!" - jehož význam byl nerozluštitelný i těm, co v kancelářích celý den luštili křížovky. Byla svolána mimořádná schůze závodního výboru ROH, protože si dle udání ing. Šerého "Hedvíček dělá legraci z dělnické třídy a pracující si to nepřejí". Ostatní členové výboru ROH ale Šerého přehlasovali a já jsem pak pro jistotu během několika dnů emigroval (a to už jim došlo, co to "Hop cup, cupity dupity, hop cup!" znamenalo) a už se tam žádné lístečky neobjevily. - i když na ně dodnes vzpomínají.

No, ale teď už jsme byli se Šerým nejlepší kamarádi - dokonce mám na videu i jakýsi kádrový posudek, který mi tam Šerý slovně podává o tom, jak jsme si vždy dobře rozuměli. Idylka. I wish you were there...

Když jsem se ptal "a co dělá ten a co dělá ten" - tak kromě lidí, kteří zemřeli a nebo odešli do důchodu, jsou ve vedení podniku a jednotlivých provozů VÝHRADNĚ bývalí komunisté - vedoucím čističky odpadních vod (velká funkce) je dodnes stejný vedoucí - místopředseda ZV KSČ Pavel Plašek, vedoucí železničního provozu, neboli vlečky, je stále stejný bývalý předseda ZV KSČ Oldřich Kolda (Olda Kolda mi potvrdil, že je stále komunistou, ale už prý je jenom "čestným" předsedou, ani na výrobní pořady k řediteli už ho nezvou, bordel zatracený!), o vedoucím výroby (bývalém předsedovi SČSP) jsem už mluvil, vedoucím teplárny je Mirek Vondra, bývalý předseda ZV SSM a aktivní člen všech dalších SČSP a KSČ organizací (předchozí vedoucí teplárny, taky komunista, co jiného? změnil zaměstnavatele a dělá kádrováka ve VŽKG). I ti dnešní vedoucí, co už jsem neznal, stihli ještě před 1989 do KSČ vstoupit - jak mi dobré duše rády sdělily.

A tak je to tam všude - připadalo mi, že si všichni velcí komunisté udělali v listopadu 1989 někde na OV KSČ schůzi a dohodli se: Jsem známý jako komunista u nás, tak půjdu dělat ředitele do tvého podniku a ty půjdeš dělat ředitele do mého a budeme dělat jakože nic. A ono to fungovalo a dodnes funguje! Třeba hned vedle Selika stojí cukrovar - vedoucího výroby tam dělá bývalý ředitel (a komunista) ing. Janovčík z cukrovaru v Holicích u Olomouce, generálního ředitele tam dělá ing. Haupt (který byl dřív ředitelem školního statku a aktivním straníkem), jednoho místoředitele dělá ing. Konšel (bývalý předseda JZD Kojetín a bývalý komunista), dalšího místoředitele ing. Jarek Drbal (dříve agronom v tomtéž JZD a dodnes komunista) - to je prostě začarovaný a nikde nekončící kruh. Prý jsou "všichni dobří rodáci!", mně to připadalo, že jsou všichni dobří inženýři (a komunisté)!

Úplně stejně je to s privatizaci - vyložená fraška. Podniky jsou zprivatizovány tím způsobem, že jsou prodány svým komunistickým ředitelům - kde na to ti komunisti vzali peníze či zda vůbec bylo nutno mít peníze k převodu, to se nikde nedovíte. Ustrašené hlasy vám řeknou, že si ty podniky komunisti nechali přepsat na svá soukromá jména a bylo to. Zprivatizováno. A stejně dostrašený hlas vám řekne, že je to vlastně dobře, že všechny fabriky a podniky jsou vlastněny komunisty a bývalými komunisty - "ono totiž, sousedé, teď když komunisti ty fabriky vlastní, tak z toho mají takové příjmy jako nikdy předtím a proto by nikdy nepřipustili, aby se starý systém vrátil a zase jim to všechno znárodnil“. Chytré, že? Takto smutné se utěšuje úplně zblblý český národ. Ono je to nakonec dobře, že komunisti jsou pořád u moci - aspoň se nemusíme bát, že se vrátí.

Není to tak přímočaré, že si komunisti nechali přepsat ty podniky na sebe (to by Klaus nemohl dostávat na Západě ceny za kapitalismus), ale výsledek je stejný. Vypadá to takhle. Příklad: (Bývalý) komunistický ředitel obrovitého závodu Stroje a nástroje, jde do banky za svým dalším kámošem (bývalým) komunistou a vezme si osobní půjčku na své jméno, řekněme 700 miliónů korun (je ovšem také možno utvořit další firmu, kde partnery budou ředitelovi náměstci) Za těch 700 miliónů korun koupi 60% či více akcií jejich vlastního podniku, a stane(-ou) se de facto majitelem(-i) podniku, kam byl(-i) dříve nomenklaturně dosazen(-i). A teď nastává nejlepší část - je nutno nějak splácet tu obrovskou půjčku - a ta je splacena nikoliv ředitelem/majitelem, ale podnikem Stroje a nástroje. Byl jsem ujištěn, že takové placení ředitelovy půjčky podnikem není výjimka, ale zažité pravidlo. Není to úžasné? To co by kdekoliv jinde na světě nazývali zlodějna, se v Česku nazývá privatizace a Klaus za to dostává ceny a čestné doktoráty.

No a to ještě není všechno - v okamžiku, kdy ředitel a jeho poskoci mají v rukou rozhodující podíl akcií, tak udělají dvě věci: a) oznámí, že nemohou vyplácet dividendy, protože musí dělat nějaké blíže neurčené kapitálové investice, b) vyplatí sami sobě OBROVSKÉ (řádově milióny korun) tantiémy (což jsou poplatky členům správní rady ředitelů).

Měl jsem i diskusi s několika zahraničními investory, kteří začali investovat v českém průmyslu, ale teď většinou vycouvávají ven, protože není možno věřit ředitelům podniku, kteří téměř bez výjimky drží rozhodující podíl akcií svých vlastních podniku. Nahlédl jsem i do jedné výroční zprávy, která mezi jinými věcmi suše konstatovala že 5 miliónů korun profitu bylo "odloženo" - bez určení komu, kam, kde, proč. Mohlo by se tohle stát v NORMÁLNÍ zemi?

Co se vládnoucího systému týče, stále se mi analogie s lidožroutskými Papuánci. Jestli nevíte, tak Papuánci už několik let nesmějí žrát lidí - prostě se řeklo a v Port Moresby usneslo: Od tehdy a tehdy už lidi nežereme, jsme teď civilizovaní. Jenomže kmenoví náčelníci, kteří vždy dostali nejlepší kus masa (z lopatky!) jsou stále náčelníci a jejich pobočníci, kteří dostávali druhý nejlepší kus masa jsou stále stejnými pobočníky a kolem se stále válí řádně ohlodané stehenní kosti a dobře vybělená a vyvařená lidská lebka není žádnou vzácností. No to víte, kdo jiný by jim dělal náčelníka? Vždyť to nikdo jiný neumí? A jak bychom mohli lidožrouty potrestat? O žádných nevíme! ukázat prstem "tenhle byl lidožrout"? Když můžete ukázat, můžete taky DOKÁZAT, že byl lidožrout? Byl jste u toho? Nebyl? Tak táhněte do háje, nejsme zadní lidožrouti, jsme civilizovaná země.

Jedeme okolo Přerovských strojíren (stále ještě průmyslový kolos s mnoha tisíci zaměstanců) - a ptám se známého: "Kdopak tam dělá generálního ředitele?", "Inženýr Mužík!" "Ten inženýr Mužík, co ho znám?","Ano, přesně ten." Taky krásný příklad, jak vysoko se může člověk dopracovat, když se dobře učí, má samé jedničky a tak vůbec (jak dnes úplně blbí věří a ti, kdo mají sami špatně svědomí, s oblibou tvrdí). Jenomže já přece inženýra Mužíka znám a vím, že se oženil s dcerou Duchoslava Koukala, předsedy OV KSČ a předsedy ONV v Přerově až snad do roku 1989? A pak najednou přišel textilní listopad, zmatený národ zazvonil klíči a stalo se kouzlo - starého, zkorumpovaného ředitele vyhodili (do dobře placeného důchodu) a do sametového ředitelského křesla byl nějakým zázrakem posazen nový, mladý, nadějný, studovaný "dobře se kluk učil", odborně-na-výši, dnes-jsou-ve-funkcích-jen-odborníci - INŽENÝR Mužík. A také se podílí na pravidelných obchodních cestách organizovaných soudruhem ministrem Dlouhým do Spojených států - no to víte, paní Vocásková, SLUŽEBNĚ!!!

Mám na videu i starostu města Hulína Jaroslava Čumpelíka, kdysi mého spolupracovníka z Autoškoly Kroměříž, jak mi ukazuje z okna jeho starostovské kanceláře dolů na hulínské náměstí, kde kdysi stala socha Lenina a kdosi na ten podstavec pod ní napsal bílou barvou: "Lenine, ty šuline, co děláš v Hulíně?" - to já prosím nejsem vulgární, já jen cituji pana starostu! Přesně tak to říká na mém videu. Pan starosta Čumpelík má na zdi hned vedle dveří zarámováno lustrační osvědčení - nikdy jsem nic takového před tím neviděl - že jako jeho jméno nebylo nalezeno v žádném seznamu udavačů a spolupracovníků StB. Neopomene dodat, že ani Havel takové osvědčení nemá, protože jeho jméno je tam v kategorii C - (nevím co je kategorie C, ale znělo to závažně!). Který Havel? Jo ten Havel! No jo...!"A jak je možné, Jardo, že tě zvolili s tvou, naprosto nečervenou minulosti?" "Já nevím, volili pro mne i komunisti." No jo dějí se věci.

Natočil jsem si taky spoustu taxíku a taxikářů - ať už v Praze na letišti, ve městě po Praze a nebo i v malých moravských městech kde jsem byl (Kroměříž, Přerov). Dojem byl jednoznačný - taxikáři se v Česku vyvinuli v jakýsi nový kriminální lumpenproletariát - pokud věříte na špatně a dobře vibrace - tak tihle hoši VŠICHNI! vyzařovali velmi špatně vibrace. Vyhýbal jsem se jim obloukem.

Jedna z mnoha nových posedlosti dnešních Čechů a Moravanů jsou střelné zbraně (pistolku si koupí, kdyby na chleba nebylo). Jeden z příbuzných mne chtěl nějak uctít a tak mne pozval na střelnici (a to dokonce dvakrát během 14 dnů!) - říkal jsem si "příbuzný myslivec, tak ho ty flintičky prostě baví", ale ono ne, přijdeme na střelnici a tam houf jiných lidí a všichni střílí ostošest (jak ti teroristi v tréninkovém táboře v Libyi ve filmu Patriot Games) a soused vytáhne nachromovaný revolver - podívám se na to a on je COLT Anaconda s vrtáním tak velkým, že jsem do hlavně mohl strčit i palec od nohy - a ještě by se viklal - tak velká to byla ráže! Pistolky tam nosí v podpaží jako agent Bond, James Bond, na boku jako FBI či prostě zastrčené do kalhot jako Billy The Kid. A všichni - od těch taxikářů až po úřednický z kanceláří. Sami sobě si to zdůvodňují místní kriminalitou, je prý to nutné pro jejich sebeobranu - jeden příbuzný, podnikatel, mi vyprávěl, že od roku 1990 byla jejich firma vykradena osmkrát, jednou byli přepadeni uvnitř jejich firmy bývalým policajtem s pistolí a on sám byl zastaven a přepaden na silnici dvakrát - pak prý začal nosit Berettu. Po pár dnech, když jsem zahlédl nějakého známého, tak jsem ho vždy radši obloukem poklusem oběhl, aby mne uviděl vždy zepředu. Bál jsem se někomu neočekávaně poklepat zezadu na rameno.

Byl jsem i na zámku v Kroměříži... krása. Kroměříž opravdu vyniká mezi místy, která jsem navštívil. Je to tak pěkné, že by to Američani měli celé koupit a přestěhovat do Orlanda vedle Magic Kingdom, aby toho bylo opravdu využito a zůstalo to zachováno. A ten zbytek? Shrňte to buldozerem a postavte tam parkoviště pro K-Mart.

Na zámku v Kroměříži, v galerii, mají i Tiziana (Apollo a Marsyas) a vůbec žádné bezpečnostní zařízení - o to pečuje babka děžurnaja, která chodí za vámi a předstírá, že si taky prohlíží obrazy. V zámku samotném průvodce shromáždí turisty a začne vykřikovat litanii asi 7-8 zákazů, všechny začínající kategorickým „Je zakázáno...“ a končící překvapivým: "Je zakázáno fotografovat a filmovat" - nad mou otázkou: "JE DOVOLENO si o tom myslet, co chceme?" chvíli podumal a pak uznal ":Ano, to je dovoleno." Byl jsem rád, že aspoň něco je tam dovoleno.

Ohledně stravování - nevěřte kravinám o českém chlebu - kanadský chleba (evropského typu) je zřetelně lepší (třeba značky Future), pečivo výborné, ale jen když bylo naprosto čerstvé - cokoliv starší 12 hodin - néééé! Vyvarujte se mastných jídel a čehokoliv, v čem je majonéza - pozřel jsem mastný guláš hned první den - během 2 hodin jsem dostal strašlivě žaludeční křeče a následovalo něco, čemu se v Mexiku poeticky říká Montezumova pomsta. Zbytek dne už nestál za nic, dalších 5 dnů jsem strávil na dietě sestávající z rohlíků, tatranek, horalek a coca-coly. Bylo mi vlastně dobře už druhý den a tak si po pěti dnech říkám - co já tady blbnu s tatrankami a coca-colou? A dal jsem si obložený chlebíček se spoustou vlašského salátu - a pomsta Montezumova se dostavila znovu a daleko rychleji. Ale to už jsem měl své zkušenosti a byl připraven. Už jsem si ani nemyslel, že se někdo pokouší mne otrávit - což mi napadlo při té prvé příležitosti.

Byl jsem po návratu tázán i na věci vyloženě pozitivní - i když si myslím, že všechno, co tady píši, pozitivní je. Ano, viděl jsem tam i věci pozitivní:

1) Samotný fakt, že jsem tam mohl přijet, podívat se a že mne zase nechali odjet - to je rozhodně změna k lepšímu. To, že jsem se tam cítil jako americký žid na návštěvě v Německu v roce 1941, to je jiná věc - naprosto nepodstatná.

2) Fakt, že občané České republiky mohou svobodně vyjíždět do zahraničí, jak se jim zachce - to je ohromná pozitivní změna k lepšímu - to, že na ježdění do zahraničí normální občan dnes nemá peníze a peníze zase mají jen komunisté, je jiná věc - naprosto nepodstatná.

3) Fakt, že si tam dnes mohou koupit naprosto všechno, k dostání je úplně všechno, není třeba jim tam nic vozit (vezl jsem příbuzným flašku Ballantine whisky - oni ji tam mají úplně stejnou v každém obchodě za pouhých 800 Kč - a já se s tím táhnu z Kanady!, i kameru, kterou jsem si to všechno natáčel - nejnovější model SONY mini-handycam či jak - i ten tam mají v obchodě, za pouhých 24 999 Kč + 22 % daň). To, že si to nikdo nemůže dovolit, je jiná věc - naprosto nepodstatná.

4) A úplně nejlepší bylo, že hrad Helfštýn z 9. století, který byl ubohou zříceninou posledních skoro 200 let se opravuje - ne, žádná vláda ani Klaus na to nepřispěli - opravuje se že sbírek a výtěžku různých akcí, které se na hradě pořádají - soutěže uměleckých kovářů, hodokvasy a tak. Bylo mi vysvětleno paní kastelánkou, že vždy, když dojdou peníze, tak se udělá další akce a vyberou se další peníze. Hodokvasu se prý zúčastňuje i ministr Novák (taky neznám), pochlubila se další dobrá duše, který je prý pravidelným abonentem na těch hodokvasech a brzo po příchodu usedá pod stůl, kde nemírně konsumuje alkoholické nápoje a zdůvodňuje to tím, že když je pod stolem rovnou, tak tam už nemůže spadnout a že stůl sám ho chrání, aby ho nějaký opilec nepraštil flaškou do hlavy. Údajně štědrým přispěvatelem (asi ve formě cementu) je i Cementárna Hranice, jen asi 10 km vzdálená. Když jsem byl na hradě naposledy, vypadalo to jako ten vybombardovaný kostel v centru Drážďan - co prý se taky opravuje. Teď jsem viděl venkovní hradby opravené - celkem asi 7 věží s novými střechami, v dolní části hradu restaurace, neposrané záchody a velmi pěkné muzeum s výstavou práci uměleckých kovářů . Horní část hradu je už taky více méně opravena a jsou tam vybudovány dvě nové kovárny - používané při soutěžích. Poslední, co se opravuje, je bývalý palác v horním hradu. Začínají kupodivu odspodu - sklepy jsou opravené a je v nich udělaná ještě jedna výstavní síň na práce uměleckých kovářů - velmi zajímavé - na zbytku se stále pracuje. Málo, co na mne udělalo v Česku takový dobrý dojem, bylo toto.

Tak tohle všechno (a ještě spoustu jiných věci) mám natočeno na videu. A proč to mám na videu? No, protože je to nejbližší vzdálenost, jak se přiblížit vzpomínkám. Vzpomínky jsou ta nejcennější věc, co můžete na světě mít. Patří jenom Vám, nikomu jinému, nemůžete je nikomu odkázat ve své závěti, nikdo je nemůže zdědit. A jsou taky jediná věc, kterou si člověk vezme s sebou, když zemře.

1995