Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2013


Tady někde prošel Maďar

Ross Hedvicek

Dneska ráno jdu od auta z parkoviště, pěkně napřímenej, protože mne bolí záda, a v tom jsem si všiml pick-up trucku od firmy, co dělá postřiky proti termitům, komárům a červeným mravencům a tak podobně... a v momentě jsem měl flashback - takovou několikavteřinovou vzpomínku - a vrátil jsem se nazpět 32 let a ještě něco a octl jsem v Maďarsku.

Byla polovina srpna 1968, tak okolo sedmnáctého nebo osmnáctého. Stál jsem na kopci jménem Gellért a díval jsem se dolů na město a na Dunaj. Dole byl pěkný bílý most Erszebet hid, Alžbětin most. A teď už si nejsem jist, jestli z tohohle mostu nebo nějakého jiného vedla přesně uprostřed odbočka (takže to mělo tvář písmene T s krátkou nožičkou - jako na mostě v Hirošimě) na ostrov uprostřed Dunaje, kde bylo termální koupaliště a takové lázně (no, asi jak si v socialismu představovali lázně). A další lázně byly přímo pod kopcem Gellértem, takové starší a jmenovaly se taky Gellért.

Ještě jeden most tam byl, takový starý řetězový, jak se jmenoval nevím, ale prý ho stavěl pan Eiffel, ten co postavil Eiffelovku a zároveň tam postavil i staré pešťské nádraží, co vypadalo jako jedno staré nádraží v Praze - které to nevím, já jsem byl víckrát v Budapešti než v Praze. A výjezd z toho starého řetězového mostu končil pode mnou, pod hradbami do kruhového objezdu a uprostřed toho kruhového objezdu byla z květin vysazena obrovská rudá hvězda se srpem a kladivem. Jestli ta hvězda tam pořád ještě je? Asi ano. A celé mi to seshora připadalo jako ten kruhový objezd ve Washingtonu, D. C. za Lincoln Monumentem za mostem, co vede do Arlington Cemetery - za mostem, co má na zábradlí zlaté sochy tlustých koní, určitě to znáte. Mně to tak připadalo, ale tehdy jsem ještě nevěděl, že mně to tak připadalo, protože tehdy jsem ještě ve Washingtonu nebyl a nevěděl jsem, že mně to město bude jednou moc sympatické.

A na druhé straně řeky byla ošklivá budova parlamentu, co vypadala jako budova britského parlamentu bez Big Bena - což jsem ovšem tehdy taky nevěděl. Lidi, co nikde nebyli, toho obvykle hodně nevědí - byl to i můj případ. Kdo nic neví - nic mu nevadí. I já jsem byl tehdy spokojen.

A vedle nás, na takovém druhém vrcholku téhož kopce, stál velký kostel, ba přímo chrám, svatého Štefana, nebo Istvána. Svatý Štefan je v mých vzpomínkách spíš spojen s malým ostrůvkem Sveti Štefan na jadranském pobřeží - možná těch svatých Štefanu bylo víc, co já vím? Vedle byly hradby s věžičkami se střechami ve tvaru legračních homolek, asi jako Smurfs - modří trpaslíci Šmoulové - jenže tyhle byly bílé - a to se jmenovalo Rybářská bašta. Důvod jsem taky už zapomněl. A ještě tam byla taková velká budova, prý to byl nějaký arcibiskupský palác, snad tam sídlil kardinál Mindszenti, nevím - i když Mindszenti tou dobou žil v Mariazellu. A zase jsem tehdy ani nevěděl, kdo to je Mindszenti a co je to Mariazell a že to jednou budu vědět a budu tam...

V dálce byla z toho kopce vidět nějaká výrazně socialistická stavba a tam jsme se vypravili taky a on to byl Nep Stadión - taková maďarská varianta stadiónu na americký fotbal a pak jsme jeli do Vidám Parku, což byl zase maďarský Disneyland - což jsem tehdy taky nevěděl. Ale jízdy na dřevěné housenkové dráze se mi líbily a jízda na malých vozíčcích strašidelným domem taky.

A na druhý den jsme jeli zpátky domů a v dědinách jménem Tata a Tatabánya byly za ploty udělanými z rákosu ruské tanky a ruští vojáci, co v těch jejich rajtkách vypadali naším očím moc divně, téměř srandovně. Divili jsme se, proč je jich v tom Maďarsku tolik - a zase jsme tehdy nevěděli, že za 3 dny tihle vojáci přesunou své tábory a kasárny do Československa. Tehdy jsme nic nevěděli a ničemu nechtěli uvěřit. A měli jsme radost, když jsme byli na Gellértu a bavili se česky, tak k nám přišel Maďar a chvíli si s náma povídal lámanou němčinou a vyjadřoval veliké uznání pro Dubčeka - no jo, byl rok šedesát osm a všichni si mysleli, že to Dubček opravdu myslí dobře - i my. A tak nám jeho "Dubček-gut" udělalo radost.

A pak jsme jeli zpátky přes Bratislavu - bylo to jednou jedinkrát, kdy jsem byl v Bratislavě, bylo ráno 20. srpna 1968, už jsem tam potom nikdy nebyl, proto je mi Bratislava cizí, neznámé a exotické město, asi jako Ulán Bator nebo Pchjöng-jang.

Ale abych se vrátil k tomu parkovišti dneska ráno. Ten náklaďáček na postřikování termitů a mravenců měl na zaprášeném zadním celé korby nápis PEST CONTROL, jak jsou tyhle firmy tady označovány. A někdo mu prstem před to PEST napsal "buda". Bylo mi to úplně jasné. Tady někde prošel před chvíli Maďar...

A i s tím Dubcekem je mi to dnes jasné - i maďarsky: Lofasz a seggedbe, Sanyikam! Kurvak vere folyjon patakokbán!



Zpátky