Prosinec 2013

Kdyby mi zatelefonoval Eskymák a nebo i Inuit

Ross Hedvicek

Představte si scénu - důchodce leží na lehátku na lanai (to je taková zasíťovaná veranda za domem), čte si poslední knížku Michaela Crichtona s názvem Timeline, a zároveň přemýšlí, co by sedlo líp, zda sklenice vychlazeného růžového zinfandelu, nebo sklenice sauvignon cabernet a nebo sauvignon blanc. Důchodce zná a miluje kalifornská vína... scéna nastíněna a osvětlená.

Crichton píše s typickým mixem fakt a fantazie o cestování časem, úplný balzám, úplný zinfandel a už úvodní citáty "Anyone who is not shocked by quantum theory does not understand it." (Niels Bohr, 1927) a "Nobody understands quantum theory." (Richard Feynman, 1967) mi vnáší klid do duše a úsměv do tváře a hlavou prolétá vzpomínka na Miloše Mlčocha, dnes nejspíš profesora v důchodě někde v Česku, který mi před lety poslal jako dárek nějakou českou knížku s poznámkou, že ví, že "i přes znalost cizího jazyka, to bude vždy ČESKÁ KNIHA, po které sáhnu vždy první a kterou budu schopen plně vychutnat". Zajímavé, že lidé, kteří nemají o věcech nejmenší ponětí, mají vždy největší tendenci věci vysvětlovat a v českém případě dokonce UČIT... lidé jsou různí...

Což mi připomíná... Včera jsem dostal dloooouhý dopis (já mám dlouhé dopisy rád) z Česka od příbuzných a že prý "zavolej nám" (to víš, čeští šetřílkové), tak jsem zvedl telefon a volám (poprvé v naší vzájemné historii). Povídám si s bratrancem, on mne zve na návštěvu k nim, já ho zvu na návštěvu na Floridu a vypráví mi vtip. Že prý jaký je rozdíl mezi tím, co si může dovolit důchodce z Česka a důchodce z Floridy. Že prý oba dva si můžou zajet kdykoliv do Prahy. Po chvíli přemýšlení jsem to pochopil, tak jsem se zasmál. A zeptal jsem se, kde je jeho manželka, která vlastně napsala ten milý dlouhý dopis. Prý leží a že pro ní zajde - vrátil se s vysvětlením, že je příliš unavená na to, aby přišla k telefonu, že by se mnou velice ráda mluvila, ale že někdy jindy. Tak jsem se rozloučil, nechal ji pozdravovat a zavěsil.

Co mi pak ale vrtalo hlavou bylo, kde je ta logika toho být příliš unaven na to, aby jeden přišel k telefonu? A vyprávěl jsem to svému synovi, když přišel domů. A kluk se zamyslel a povídá mi česky se svým americkým přízvukem (u nás doma se musí mluvit česky, udržujeme tradice): "Tatí, že se na ně nevysereš! To jsou lidi z jiného světa! To si nepamatuješ stréca Želátovskýho?"

Pamatoval jsem si. To když jsme byli se synem na návštěvě v Česku v roce 1995 (první a na dlouhou dobu asi poslední návštěva, zklamání bylo příliš velké), tak jsme úplnou náhodou potkali manželčina strýce a podle toho, že bydlel v Želátovicích, tak jsme mu říkali "strýc Želátovský". Velice se k nám hlásil a okamžitě dohodl naší návštěvu u nich doma v pátek, protože v sobotu jsme odlétali zpátky domů. Souhlasili jsme, ale už další den jsme dostali vzkaz, že se naše návštěva ruší, protože v pátek má strýc schůzi na obci, na kterou zapomněl - je v Želátovicích starostou. Takže jsme nakonec nejeli nikam.

Co mi na tom nebylo jasné, je ta logika. Kdyby mi zatelefonoval třeba Eskymák, kterého jsem před 25 lety znal, tak vstanu z postele a jdu k telefonu. Kdyby ten Eskymák byl ohlášen na návštěvu, tak má jeho návštěva přednost před jakoukoliv schůzí, už jen kvůli tomu, že vím, že po návštěvě se Eskymák odebere zpátky za polární kruh a dalších 25 let ho neuvidím! Na to jeden nemusí rozumět kvantové teorii, aby pochopil problém s tím, jak čas letí a co je důležité a co ne. Ovšem v Česku je to jinak. Tam je všechno jinak!

A tak jsem tam ležel na tom lehátku a v ruce měl ten růžový zinfandel, který nakonec v tom rozhodování zvítězil. A z palmy vedle lanai slétli dva malí ptáčci s dlouhými ocásky a sedli si na trávník na druhé straně sítě, ale snad jen metr od mé hlavy - nehýbal jsem se, tak jsem byl pro ně cool. Určitě jsou to ti sami ptáčci, co včera hroznými Red Baronovými nálety do trávníku upozornili mou manželku, že v trávě za ní je had blackie - nijak zvlášť nebezpečný had, ale stále had. Zasalutoval jsem jim (pomalu, abych je nepoplašil) a tiše na ně pískl. Oba se na mne podívali jen jednou stranou hlavy - tak jak se slepice dívá na letadlo, párkrát práskli těmi dlouhými ocásky a po chvíli se vrátili zpátky na palmu.

Připadalo mi to důležité.