Prosinec 2013

Přiznání tajné milenky Jary Filipa

Ross Hedvicek

(Jaroslav Filip zemřel 11. července 2000)

Jaru Filipa jsem měl moc rád. A jsem si jist, že to bylo oboustranné. Kdybych byl ženská s pěkným zadkem, tak bych byl určitě Jarovou tajnou (a platonickou) milenkou. Zdeněk Seliga napsal "Jaro bol na Teba Ross napojený tak, že si bol jeho najlepsim nahrávačom, nadhadzovačom..."

Ano, nadhazoval jsem, co mi síly stačily. Napojení trvalo mezi osmi až dvanácti hodinami denně posledních 4-5 let, předtím, než byly vynalezeny mikrovlnky, to bylo méně, ale taky to bylo podstatné. Ráno jsem přišel k počítači a Jaro už tam byl na ICQ a zdravil mě "ahoj Ross", i když se podepisuju vždycky Rosťa. A když už jsem nemohl a byl jsem zhnusen celým sme-l, byl to zase Jaro, který mne přesvědčoval, abych se na sme-l vrátil, protože Jaro, byť sám Američan (duší, přesvědčením a přístupem k světu), miloval Slováky láskou nebývalou a pravou a odmítal nad nimi zlomit hůl (i když já sám bych tu hůl o ně asi přerazil - i polobotku použil!).

Byly ovšem chvíle, kdy i Jaro už nevěděl, co s tím má dělat. V době ke konci Mečiarovy vlády byl už v takové depresi, že jsme se vážně zabývali myšlenkou na Jarovu emigraci. Už jsem to měl všechno nachystané, promyšlené a domluvené a kdyby Mečiar znovu vyhrál volby, tak by se nad Petržalkou odehrála akce, nad kterou by izraelský Mossad s jejich airliftem etiopských židů do Izraele jen blednul závisti a Jaro by byl tady u nás na Floridě a pracoval by tu v jednom televizním studiu. A vzhledem k zásadnímu rozdílu mezi kvalitou lékařské péče na Slovensku a tady v Americe by s největší pravděpodobností byl ještě mezi námi. Jenže pak vyhrálo SDK a Dzurinda a Jaro byl naplněn novou naději, že už všechno bude dobré. Dnes víme, že to dobré není a že to takhle dopadlo. Keby bolo, keby ... tak byl někdo jiný v nebi a Jaro na Floridě. Škoda. Dzurindovo nedomrlé vítězství přispělo k Jarovu předčasnému konci - jakkoliv to zní nelogicky.

I dům už měl tady Jaro vyhlédnutý, tady v jedné oblasti, Hunter Creek se to jmenuje... zásoboval jsem ho mapami a prospekty, fotografiemi i videi, část sice vašimi svobodnými a demokratickými poštami neprošla (kolik vy tam ještě pořád musíte asi mít fízlů?), ale něco přece. Poslal jsem mu třeba VHS-kazetu kterou jsem natočil sám u nás na pláži, jak šumí moře, záběry, jak jezdíme v Everglades na airboats a tak. A každý den jsem se Jara ptal "už to přišlo?' a vždy odpověď byla "ještě ne". Poslal jsem ho se zeptat na poštu, tam mu řekli, že pro něj nic nemají a tak jsem nakonec vyrobil a poslal druhý pásek, který mu přišel letecky v rekordním čase 3 týdnů. A za dva měsíce na to mi přišel ten původní balíček zpátky z bratislavské pošty, jistěže otevřený a doškubaný a polepený s poznámkou, že adresát si to nevyzdvihl ani po písemně výzvě.

Většina z vás ví o ptákovinách, které jsme vyváděli veřejně, jako onu, že jsme se pohádali. To byl kompletně Jarův nápad a taky to režíroval a celému sme-l padala brada, jak si po letech zřejmého kamarádství dokážeme nadávat. Měli jsme ovšem i akce takříkajíc soukromé. Jaro třeba měl velice rád Randy Newmana a snil o tom, že by s ním hrál a natočil pár písniček, počítalo se s tím, že v Bratislavě. Ano, nejen Breiner může nahrávat s „Kikiriki“ Kiri Te Kanawa, Jaro Filip měl velké mezinárodně nahrávací plány - a už v docela pokročilém stavu!

Měl jsem tam taky figurovat jako - teď se držte - jako producent! To se naše diskuse vyvíjela asi takhle: "Domluv to Rossi, ale já chci, abys byl taky u toho."

"A na co? Na nic hrát neumím a notu neudržím, ani kdybych ji měl přivázanou na zádech!"

"Budeš producent!"

"Co je to producent?"

"Ten to všechno řídí!"

"Jo, to jen ten chlap, co při nahrávání stojí ve studiu z druhé strany za sklem, muzikantům velice radí, jak to mají hrát, i když sám neumí ani brnknout a po natáčení jde s pány umělci do hospody, na oběd a nechávají se tam fotit v soudružském objetí. Ta fotka je pak na obalu cédéčka a nikdo neví, kdo to je?"

"Jo přesně! Už jsi někdy byl producent?"

"Eště ne - ale mám pocit, že bych chtěl být!"

A tak jsem to všechno domlouval, už to bylo všechno na spadnutí, mohl jsem už brzo být i producentem i do Bratislavy jsem chtěl přijet, kde jsem nebyl od začátku srpna 1968 - a teď najednou nebudu. Producentem. A ani už nechci být...

Ale v několika případech jsem byl i Jarovým spoluautorem - Jaro, který se s oblibou chlubil, že dokáže zhudebnit i telefonní seznam, totiž zhudebnil, nahrál a sám nazpíval několik mých textu, z nich nejpamátnější je "Cirkus odjíždí" - demo verze mám stále v počítači.

Vždycky jsem měl výhrady k Müllerovym textům, připadaly mi nedospělé, neumělé a často úplně psychotické (a později se mé výhrady v plném rozsahu potvrdily). Tvrdil jsem, že používat Müllerovy idiotské texty k Jarově muzice je jako načurat někomu do polívky, že je to úplně znehodnocení jeho muziky - ale Jaro - ta svatá duše - na Müllera nenechal dopustit. Na mé naléhání si konečně začal psát své vlastní texty a myslím, že několik z nich v poslední době i nahrál, nahrávky nemám, ale texty, než je šel nahrát, mi poslal.

Celé týdny jsme probírali jeho muziku, když nahrával "Ten, čo hrával s Dežom" - od každé písničky mám několik demo-variant a u některých i jen hudební podklady. Od prvního okamžiku jsem měl rád písničku "Syn nosí moju tvár" - přestože to byl Müllerův text (i Jaro uznal, že to měl Müller výjimečně světlou chvilku) a snažil jsem se ho přesvědčit, aby to byla titulní píseň celého alba. Naopak text písničky Lejdy Daj jsem označil za hovadský a době poplatný - na čemž trvám dodnes (v takových případech se Járo vždy na tři až čtyři hodiny urazil a nemluvil) - a chtěl jsem (to už jsem trénoval na "producenta"), aby ji nahrál jako orchestrálku, je to přece krásná melodie! Pak jsem k tomu dokonce sám napsal anglický text, nikoliv o Dianě, ale o moři a větru a vlnách a písku na pláži, perfektně to pasovalo i do rytmu, ale ne - ta Müllerova zrůdnost se objevila na CD - Jaro ho nechtěl popudit.

Jaro, když nahrával písničky, tak mi vždy všechno téměř okamžitě posílal v MP3 - a tak tu mám něco přes 2 gigabajty muziky v různě rozpracovaných stadiích, od filmové hudby z Rivers Of Babylon, přes Čerešne, co nakonec zpívala Hegerová ve filmu Pelíšky (i celý film Pelíšky naše mikrovlnky a T-1 přenesly přes oceán!), přes staré nahrávky "S vetrom o preteky" až po podklady k nahrávkám, co pravděpodobně zůstaly nedokončeny.

Jaro byl nádherný přítel - prosazoval mne všude a chválil daleko víc, než jsem si kdy zasloužil. Moje praštěné básničky se objevily (jistě jen díky Jarovi, jinak by to přece neprošlo) v Apropo TV, Telecvokingu a ještě v jakémsi jejich show. Moje pseudopovídky a komentáře se (zase jistě jen díky Jarovi, jinak by to přece neprošlo) objevily v nultém slovenském časopise Sietovka (http://www.sietovka.sk). Jaro mne představil i většině svých slovenských kamarádů a známých - vždy s katastrofálním výsledkem. Napřed mladý Šimečka (urazil se a víc se se mnou nebavil - šel se cpát sušenkami), Strasser (urazil se a víc se se mnou nebavil, to, že jsem ho chtěl nechat oběsit, není pravda!), Hríb (urazil se a víc se se mnou nebavil, dostává dodnes hysterické záchvaty, když slyší mé jméno), Pištánek (ten se na mne urazil ještě před tím, než jsem vůbec promluvil, jen slyšel, co jsem zač - fikanej chlap!), Traubner (toho jsem kvalitně urazil úplně nezávislé na Jarovi, ještě předtím, než mne stačil představit), Markovič (toho, nooo celé hodiny bych mohl vyprávět, jen kdybyste mne nechali... ale bylo by to mooooc dlouhé a tohle má být krátké.) Tenhle konec jsem už v jedné povídce použil, ale použiji to znova, protože jsem se o tom bavili a Jarovi se to moc líbilo.

Bydlím u moře a až umřu, tak mne spálí a popel rozpráší do moře - jen doufám, že vítr z moře nenafouká můj popel pozůstalým zpátky do tváří, jako se stalo v tom legračním filmu Big Lebowski. Rozplynu se v moři a nic po mne nezůstane. Můj duch se bude vznášet v tříští nad keys a budu strašit turisty a dělat na ne "bu bu bu" a večer se budu procházet po pláži - peace on the shoreline - a pak si jako ten duch sednu do písku a budu se dívat na slunce, jak zapadá do moře - obrovský ohnivý kotouč klesá ze světlemodré oblohy, úplně cítíte ty sluneční erupce, ten žár a oheň a postupně se blíží k absolutně čistému a definovanému horizontu a pomalu se ten žhavý a sálající kruh noří do vody... ... a já budu čekat, až zasyčí... Půjdu pomalu po pláži ... a Jaro už tam bude. Už to bude všechno vědět...

"Vítej Rossi...!" řekne mi.