Prosinec 2013

Vždycky jsem míval silný hlas...

Ross Hedvicek

To, že jsem měl silný hlas, to věděl i podporučík Maňásek z vojenského útvaru Prachatice, kde jsem byl na vojně, a tak mne určil za vyvolávače budovatelských písní, když jsme někde jako pochodovali. Byl jsem vždycky největší a musel jsem pokaždé stát v první řadě, těžko se tomu dalo vyhnout. Podporučík Maňásek byl milá postavička Československé lidové armády, tehdy ještě proti NATO, byl také znám pod jménem "ten kokot" a jsem si téměř jist, že je dnes vysokým důstojníkem generálního štábu České armády, pokud tedy není přímo NATO přidělencem v Bruselu. Ano, jistě že byl členem KSČ, ale to přece byli všichni dnešní vysocí důstojníci České armády, ne?

Už tehdy jsem nosil brýle a snad proto jsem připadal podporučíkovi Maňáskovi v oddíle plném spoluobčanů cikánské národnosti nějak vzdělanější. To třeba jednou přišel z tajné spisovny útvaru, byl ve svěřovací náladě, zavolal mne bokem a pravil:

"Hedvíčku, ty jsi spolehlivej, že?"

"Ano, súdruh podporučík!" - pravil jsem slovensky, protože jednou z mých zábav bylo mystifikovat Maňáska, že jsem Slovák z Velkého Krtíša.

"Teď jsem přišel z tajné spisovny a víš o tom, že Západní Berlín je ve východním Německu??"

"Ale čo vravíte, súdruh podporučík, naozaj?" vyvalil jsem na něj oči.

"Úplně vážně", ujistil mne Maňásek, "a navíc to není ani někde na hranici, ale uprostřed východního Německa! Teď jsem to viděl na mapě v tajné spisovně. Ale mužstvu to radši neříkej!"

"Vykonám, súdruh podporučík! - zasalutoval jsem a odešel to zvěstovat vojákům, na co ten kokot zase přišel.

Maňásek měl ještě jednu přezdívku, říkalo se mu taky "ztracený dělo". To odejel Maňásek jako velitel dělostřelecké baterie do Boletic na střelby s šesti dely za vétřieskami a přijel zpátky pouze s pěti. Nejlepší bylo, že to šesté dělo nikomu nechybělo. Uplynulo víc jak týden, když k prachatické dévétárně přijel žlutohnědý skříňový automobil Robur s nápisem Chléb-pečivo z místní pekárny a za ním měl zavěšené dělo H-122mm s tím, že to dělo našel u cesty a jestli to nikomu nechybí. Co mu za to udělali nevím, ale z obyčejných vojáků nikdo zavřený nebyl.

No, ale abych se vrátil k tomu vyvolávání či předzpěvování. To jsme pochodovali s Maňáskem přes buzerplac a když tu přišel povel "Oddíl zpívat - Hedvíček začne!" Nadechl jsem se a zařval:

"Aj dont nou bad aj vos tooolt!" A 30 vojáků za mnou opakovalo "adonobajvavoto!" Další nádech: "Det eskymo pusiz majty kooolt!" A vojáci za mnou "deskimopushajdyhou"

"Přestat!" zavelel Maňásek, "zastavit stát!"

"Poslouchejte, Hedvíček, co je to za písničku? Tu já neznám!"

"To je cigánska, súdruh podporučík! Od Krtíša!" slušně jsem odpověděl.

"Vojín Bandri! Je to pravda?"

Vojín Jozef Bandri byl můj kamarád, cikán z Galanty a uměl krásně česky a tak se pravidelně zúčastňoval mé mystifikace Maňáska, že on je Čech z Prahy, zatímco já jsem Slovák z Krtíša. Jozef Bandri byl světlejší pleti než já sám a fungovalo to bezvadně, navíc měl poměrně velkou hlavu a tak Maňáskovi tvrdil, že je bratrancem Karla Gotta a že když mu dají opušťák, tak že Karlovi řekne, aby přijel do Prachatic a zazpíval na buzerplacu "ze zdi na mne tupě zírá po trezoru černá díra", což byl tehdy hit. Opušťák dostal několikrát a vždy se "vrátil s nepořízenou", protože "náš Karel byl zrovna na zájezdě v Sovětském svazu a tak jsem s ním ani nemluvil".

"Ano, soudruhu podporučíku, ale já jsem z Prahy, ale prý je ta píseň v Krtíši velice populární!" potvrdil vojín Bandri.

"Ale já chci slyšet Přes spáleniště!" nařídil Maňásek. "Oddíl zpívat - a Bandri začne!"

Bandri tiše zaklel ve své rodné slovenštině a začal zpívat Přes spáleniště, přes krvavé řeky...

Tahle vzpomínka mi proběhla hlavou, když jsem jel tuhle úzkými cestami centrální Floridy kolem Immokalee a zahlédl jsem na jahodovém poli pracovat hromadu lidí - byli to stěhovaví Mexikánci, kterých je tady tisíce. Bylo horko, pohybovali se pomalu, jako mátohy, nepříjemná práce, nechtěl bych to dělat.

"Chceš se vsadit, že řeknu odsud z okýnka auta jen POUHÁ DVĚ slova a všichni ti Mexikánci budou běžet ostošest jak na olympiádě?" nabídl jsem spolujezdci sázku. "Jasně!", zájem projeven. Zabrzdil jsem prudce, aby gumy zakvičely a aspoň pár se jich podívalo mým směrem, vystrčil jsem svůj opálený obličej z okýnka, rukou ukázal na několik z dálky se přibližujících aut (neměl jsem ponětí, kdo byl v těch autech, ale to bylo jedno) a hlasem hromovým jako z buzerplacu v Prachaticích jsem zvolal: "Miiiiigraaaaa! Miiiiiigraaaa!" a začal odjíždět. Jen pomalu, abych to mohl sledovat.

Strhlo se pandemonium. Mexikánci praštili s košíky tam, kde každý stál a začali prchat směrem od nás a dál do křovin. Jedenapůlmetroví potomci Mayů běžně dělali pětimetrové skoky, za jejichž ladnost by se nemusely stydět ani gazely v Ngorongoro národním parku. Bylo to nádherné!!! Stovka malých snědých podsaditých zátopků, každý běžící jiným směrem! Během třiceti vteřin nebyla na celém poli ani noha - nikde nikdo.

Pro ty kdo nepochopili, o co šlo: "Migra" je španělský výraz pro INS - tedy americký imigrační úřad, a pokud jsou tady v USA ti Mexikánci nelegálně (a jako že všichni na tom poli jasné byli) tak na varovný pokřik "Miiigra" jsou zvyklí utéci a někde se schovat, aby nebyli deportováni zpátky do Mexika. Takže celé, co jsem udělal, byl jen takový cvičný poplach.

"A proč jsi to zakřičel dvakrát? To by stačilo jednou, ne?"

"To je jen pojistka. Aby si byli jisti, že se poprvé nepřeslechli!"

A jeli jsme domů.